Národní shromáždění Československé socialistické republiky 1963

III. volební období

156

Vládní návrh

Občanský zákoník

ze dne........... 1963

V ústavě Československé socialistické republiky jsou zakotveny hlavní směry všestranného rozvoje naší společnosti i osobnosti člověka. Tím byl dán základ pro to, aby mohly být souhrnně a ve vzájemné souvislosti nově upraveny vztahy v oblasti socialistické výroby i práce a v oblasti osobní spotřeby občanů.

Rozvoj plánovitě řízené socialistické výroby, důsledné uplatňování zásad demokratického centralismu v řízení výroby a účinné prosazování zájmů celé společnosti v hospodářské činnosti socialistických organizací vyžadují novou úpravu, kterou obsahuje hospodářský zákoník navazující na dosavadní vývoj zákonodárství na tomto úseku.

Hospodářská soustava socialistické společnosti je založena na socialistickém společenském vlastnictví výrobních prostředků. Míra uspokojování hmotných i kulturních potřeb občanů je ve svém souhrnu závislá na rozvoji socialistického hospodářství a u každého občana především na jeho pracovním podílu na tomto rozvoji.

Občanský zákoník vychází z jednoty socialistické ekonomiky a ze souladu zájmů společnosti a občanů. Vymezuje osobní vlastnictví jako odvozené od vlastnictví společenského a chrání je jako jeden z důležitých prostředků uspokojování osobních potřeb občanů.

Hlavním úkolem občanského zákoníku je zakotvit a vymezit práva a povinnosti občanů a organizací vznikající v oblasti uspokojování hmotných a kulturních potřeb, chránit tato práva, jsou-li vykonávána v souladu se zájmy společnosti, a přispět k důslednému dodržování socialistické zákonnosti v občanskoprávních vztazích.

Ustanovení občanského zákoníku směřují k upevňování socialistických ekonomických i ostatních společenských vztahů a k překonávání přežitků ve vědomí lidí a pomáhají tak vytvářet předpoklady pro přeměnu vztahů socialistických ve vztahy komunistické.

Vycházejíc z těchto skutečností Národní shromáždění Československé socialistické republiky se usneslo na tomto zákoně:

Zásady občanskoprávních vztahů

Článek I

Základem občanskoprávních vztahů je socialistické společenské zřízení.

Článek II

Zdrojem uspokojování osobních potřeb občanů je neustále se rozvíjející společenská výroba založená na socialistickém společenském vlastnictví; každý je povinen toto vlastnictví všestranně rozvíjet, upevňovat a chránit.

Článek III

Uspokojování hmotných a kulturních potřeb občanů se zajišťuje především odměňováním za práci podle jejího množství, jakosti a společenského významu; podle možností společnosti se zajišťuje také bezplatným rozdělováním se zřetelem k společenské důležitosti potřeb.

Článek IV

Zajišťovat uspokojování hmotných a kulturních potřeb občanů je především úkolem socialistických organizací; občané se podílejí na řízení činnosti a na kontrole plnění úkolů těchto organizací.

Článek V

Z občanskoprávních vztahů vznikají nejen vzájemná práva a povinnosti mezi účastníky; ale vyplývají z nich pro ně i práva a povinnosti ke společnosti.

Článek VI

Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů musí být v souladu s pravidly socialistického soužití.

Článek VII

Nikdo nesmí zneužívat svých práv proti zájmům společnosti nebo spoluobčanů a nikdo se nesmí na úkor společnosti nebo spoluobčanů obohacovat.

Článek VIII

Ustanovení občanského zákoníku je třeba uplatňovat a vykládat ve smyslu těchto zásad.

ČÁST PRVNÍ

OBECNÁ USTANOVENÍ

Hlava první

OBČANSKOPRÁVNÍ VZTAHY A JEJICH OCHRANA

§ 1

V oblasti uspokojování hmotných a kulturních potřeb vznikají mezi občany a socialistickými organizacemi a mezi občany navzájem občanskoprávní vztahy. Tyto vztahy upravuje především občanský zákoník.

§ 2

Občanskoprávní vztahy vznikají z právních úkonů nebo z jiných skutečnosti, s nimiž zákon vznik těchto vztahů spojuje.

§ 3

V občanskoprávních vztazích mají účastníci rovné postavení.

§ 4

Státní orgány, zejména národní výbory, soudy, jakož i jiné orgány, na které přešly Pikoly státních orgánů, dbají o to, aby nedocházelo k ohrožování a porušování práv i povinností v občanskoprávních vztazích a aby, dojde-li k rozporu mezi účastníky, byl odstraněn především dohodou.

§ 5

Proti tomu, kdo právo ohrozí nebo poruší, lze se domáhat ochrany u orgánu, který je k tomu povolán. Není-li v zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem soud.

§ 6

Jestliže hrozí neoprávněný zásah do práva bezprostředné, může ten; kdo je takto ohrožen, přiměřeným způsobem zásah sám odvrátit.

Hlava druhá

ÚČASTNÍCI OBČANSKOPRÁVNÍCH VZTAHŮ

Oddíl první

Občané

§ 7

(1) Způsobilost občana mít práva a povinnosti vzniká narozením. Tuto způsobilost má i počaté dítě, narodí-li se živé.

(2) Smrtí tato způsobilost zanikne, jestliže smrt nelze prokázat předepsaným způsobem, soud občana prohlásí za mrtvého, zjistí-li jeho smrt jinak. Za mrtvého soud prohlásí také nezvěstného občana, lze-li se zřetelem ke všem okolnostem usoudit, že již nežije.

§ 8

(1) Způsobilost občana vlastními právními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti (způsobilost k právním úkonům) vzniká v plném rozsahu zletilostí.

(2) Zletilosti se nabývá dovršením osmnáctého roku. Před dosažením tohoto věku se zletilosti nabývá jen uzavřením manželství. Takto nabytá zletilost se neztrácí ani zánikem manželství ani prohlášením manželství za neplatné.

§ 9

Nezletilí mají způsobilost jen k takovým právní úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a mravní vyspělosti odpovídající jejich věku.

§ 10

(1) Jestliže občan pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není vůbec schopen činit právní úkony, soud jej způsobilosti k právním úkonům zbaví.

(2) Jestliže občan pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopen činit jen některé právní úkony, soud jeho způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí.

(3) Soud zbavení nebo omezení způsobilosti změní nebo zruší, změní-li se nebo odpadnou-li důvody, které k ním vedly.

Ochrana osobnosti

§ 11

Občan má právo na ochrany své osobnosti zejména života a zdraví; občanské cti; jakož i svého jména a projevů osobní povahy.

§ 12

(1) Písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a zvukové záznamy týkající se občana nebo jeho projevů osobní povahy smějí být použity jen s jeho svolením.

(2) Svolení není třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona.

(3) Podobizny, obrazové snímky a zvukové záznamy se mohou bez svolení občana použít přiměřeným způsobem též pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství. Ani takové použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy občana.

§ 13

Občan má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu jeho osobnosti a aby byly následky těchto zásahů odstraněny. Soud může též rozhodnout, aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění.

§ 14

Týká-li se zásah směřující proti osobnosti občana jeho činnosti ve společenské organizaci, může právo na ochranu jeho osobnosti uplatnit i tato organizace.

§ 15

(1) Po smrti občana přísluší uplatňovat právo na ochranu jeho osobnosti manželu a dětem, a není-li jich, jeho rodičům.

(2) Jde-li o zásah uvedený v ustanovení § 14, přísluší toto právo i organizaci.

§ 16

Kdo neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti způsobí škodu, odpovídá za ni podle ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti za škodu.

§ 17

Vztahy vznikající z vytvoření a společenského uplatnění děl literárních, vědeckých a uměleckých, jakož i vztahy z objevů, vynálezů, zlepšovacích návrhů a průmyslových vzorů upravují zvláštní zákony.

Oddíl druhý

Socialistické organizace

§ 18

Socialistickými organizacemi jsou státní, družstevní a společenské organizace, jakož i jiné organizace, jejichž činnost přispívá k rozvoji socialistických vztahů.

§ 19

Socialistické organizace vystupují v občanskoprávních vztazích svým jménem a mají majetkovou odpovědnost z těchto vztahů vyplývající, pokud není stanoveno jinak.

§ 20

(1) Socialistická organizace jedná svými pracovníky a členy, kteří plní její úkoly.

(2) Právní úkony, které jménem organizace činu pracovníci a členové v mezích svých oprávnění, jsou právními úkony organizace. Překročí-li tyto osoby rozsah svého oprávnění, vznikají práva a povinnosti organizaci, jen pokud se právní úkon týká úkolů organizace a jen tehdy, jde-li o překročení, o němž druhý účastník nemohl vědět.

§ 21

Účastníkem občanskoprávních vztahů může být i stát.

Hlava třetí

ZASTOUPENÍ

§ 22

(1) Zástupcem je ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem. Ze zastoupení vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému.

(2) Zastupovat jiného nemůže ten, kdo sám není způsobilý k právnímu úkonu, o který jde, ani ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného.

§ 23

Zastoupení vzniká na základě zákona nebo rozhodnutí státního orgánu (zákonné zastoupení) anebo na základě dohody o plné moci.

§ 24

Zástupce musí jednat osobně; dalšího zástupce si může ustanovit; jen jestliže je to právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto. I z právních úkonů dalšího zástupce vznikají práva a povinnosti přímo zastoupenému.

§ 25

Překročí-li zástupce, rozsah svého oprávnění, je tím zastoupený vázán, jen pokud takový úkon bude schválen.

Zákonné zastoupení

§ 26

Pokud nejsou občané k právním úkonům způsobilí, jednají za ně jejich zákonní zástupci.

§ 27

(1) Kdo je zákonným zástupcem nezletilého dítěte, upravuje zákon o rodině.

(2) Zákonným zástupcem občana, který byl rozhodnutím soudu zbaven způsobilosti k právním úkonům nebo jehož způsobilost k právním úkonům byla rozhodnutím soudu omezena, je soudem ustanovený opatrovník.

§ 28

Jestliže zákonní zástupci jsou povinni též spravovat majetek těch, které zastupují, a nejde-li o běžnou záležitost, je k nakládání s majetkem třeba schválení soudu.

§ 29

Soud může ustanovit opatrovníka také tomu, jehož pobyt není znám, jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů nebo zájmů společnosti. Za týchž podmínek může soud ustanovit opatrovníka i tehdy, jestliže je to třeba z jiného vážného důvodu.

§ 30

Dojde-li ke střetnutí zájmů zákonného zástupce se zájmy zastoupeného nebo ke střetnutí zájmů těch, kteří jsou zastoupeni týmž zákonným zástupcem, ustanoví soud zvláštního zástupce.

Zastoupení na základě plné moci

§ 31

(1) Občan i socialistická organizace se mohou dát zastoupit jiným občanem nebo organizací. Za tím účelem udělí plnou moc, v níž musí být uveden rozsah zástupcova oprávnění.

(2) Je-li třeba, aby právní úkon byl učiněn ve zvláštní formě, musí být plná moc udělena písemně. Písemně musí být plná moc udělena i tehdy, netýká-li se jen určitého právního úkonu.

§ 32

Není-li v plné moci udělené několika zástupcům určeno jinak, musí jednat všichni společně.

§ 33

(1) Plná moc, zanikne, jestliže ji zastoupený odvolá nebo jestliže ji zástupce vypoví. Rovněž zanikne smrtí některého z nich, popřípadě zánikem organizace.

(2) Pro jiného než pro zástupce a zastoupeného je zánik plné moci účinný teprve tehdy, až se o něm dozví.

(3) Zemře-li zastoupený nebo vypoví-li zástupce plnou moc, je zástupce povinen učinit ještě vše, co nesnese odkladu; aby zastoupený neutrpěl a na svých právech újmu. Úkony takto učiněné mají stejné právní následky; jako kdyby zastoupení ještě trvalo; pokud neodporují tomu; co zařídil zastoupený nebo jeho dědici.

Hlava čtvrtá

PRÁVNÍ ÚKONY

§ 34

Právní úkon je projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují.

§ 35

(1) Projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit.

(2) Projev vůle je třeba vykládat tak, jak to se zřetelem k okolnostem, za kterých byl učiněn, odpovídá pravidlům socialistického soužití.

§ 36

(1) Vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti lze vázat na splnění podmínky. K podmínce nemožné, na kterou je vázán zánik práva nebo povinností, se nepřihlíží.

(2) Jestliže účastníci, jemuž je nesplnění podmínky na prospěch, její splnění záměrně zmaří, stane se právní úkon nepodmíněným.

(3) K splnění podmínky se nepřihlíží, způsobí-li její splnění záměrně účastník, který neměl právo tak učinit a jemuž je její splnění na prospěch.

§ 37

Právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně; určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.

§ 38

(1) Neplatný je právní úkon, pokud ten, kdo jej učinil, nemá způsobilost k právním úkonům.

(2) Rovněž je neplatný právní úkon osoby jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu neschopnou.

§ 39

Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí zájmům společnosti.

§ 40

(1) Nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je nepatný.

(2) K písemným právním úkonům těch, kteří nemohou psát nebo číst, je třeba úředního zápisu.

§ 41

Vztahuje-li se důvod neplatnosti jen na část právního úkonu, je neplatnou jen tato část, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, nevyplývá, že tuto část nelze oddělit od ostatního obsahu.

§ 42

Vznikne-li pro neplatnost právního úkonu škoda, odpovídá se za ni podle ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti za škodu.

Smlouvy

§ 43

Účastníci jsou povinni dbát, aby při úpravě smluvních vztahů bylo odstraněno vše, co by mohlo vést ke vzniku rozporů.

§ 44

Smlouva je uzavřena, jakmile se účastníci shodnou na jejím obsahu, pokud zákon nevyžaduje splnění dalších náležitostí.

§ 45

(1) Návrh na uzavření smlouvy je třeba přijmout ve lhůtě určené navrhovatelem. Není-li lhůta určena, je třeba návrh přijmout ihned, jednají-li účastníci přímo; jinak je třeba jej přijmout bez zbytečného odkladu. Návrh je přijat okamžikem, kdy přijetí návrhu došlo navrhovateli.

(2) K uzavření smlouvy nedojde, je-li návrh přijat opožděně nebo požaduje-li druhý účastník změny; takový projev je novým návrhem.

(3) Dokud návrh nebo jeho přijetí nedojde druhému účastníkovi, mohou účastníci od svých projevů ustoupit.

§ 46

(1) Písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků.

(2) Pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Jde-li o smlouvu o převodu nemovitostí, musí být projevy účastníků na téže listině.

§ 47

Jestliže se účastníci v předepsané formě shodli na obsahu smlouvy a k jejímu vzniku je třeba ještě rozhodnutí příslušného orgánu, jsou svými projevy vázáni až do tohoto rozhodnutí. Je-li rozhodnutí záporné; ke smlouvě nedojde.

§ 48

(1) Od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto.

(2) Odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.

§ 49

(1) Účastník, který jednal v omylu, jejž druhý účastník vyvolal nebo jenž druhému účastníkovi musel být znám, má právo od smlouvy odstoupit, jestliže se omyl týká takové okolnosti, že by bez něho ke smlouvě nedošlo.

(2) Byl-li omyl druhým účastníkem vyvolán úmyslně, má účastník, který jednal v omylu, právo odstoupit od smlouvy, ať jde o jakýkoli omyl.

(3) Právo odstoupit od smlouvy má i ten účastník, který ji uzavřel v tísni za nápadně nevýhodných podmínek.

§ 50

(1) Účastníci mohou uzavřít smlouvu také ve prospěch třetí osoby.

(2) Není-li v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, je tato osoba ze smlouvy oprávněna okamžikem, kdy s ní projeví souhlas. Dlužník má proti ní tytéž námitky jako proti tomu, s kým smlouvu uzavřel. Vzdá-li se tato osoba svého práva, zanikne dluh, nebylo-li dohodnuto, že v tomto případě má být plněno tomu, s nímž dlužník smlouvu uzavřel.

(3) Dokud třetí osoba nedá souhlas, platí smlouva jen mezi těmi, kdo ji uzavřeli; právo na plnění má účastník, který plnění ve prospěch třetí osoby vyhradí, nebylo-li dohodnuto jinak. Totéž platí, jestliže třetí osoba souhlas odepřela.

§ 51

Účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona.

Hlava pátá

ZAJIŠTĚNÍ PRÁV A POVINNOSTÍ

Ručení

§ 52

Pohledávku lze zajistit ručením. Ručení vzniká písemným prohlášením; jímž ručitel bere na sebe vůči věřiteli povinnost; že pohledávku uspokojí, jestliže ji neuspokojí dlužník.

§ 53

Věřitel je povinen kdykoli a bez zbytečného odkladu sdělit ručiteli na požádání výši své pohledávky.

§ 54

(1) Ručitel je povinen dluh splnit, nesplnil-li jej dlužník, ačkoli byl k tomu věřitelem písemně vyzván.

(2) Ručitel může proti věřiteli uplatnit všechny námitky, které by měl proti věřiteli dlužník.

§ 55

Ručitel může splnění odepřít, pokud věřitel zavinil, že pohledávka nemůže být uspokojena dlužníkem.

§ 56

Ručitel, který dluh splnil, je oprávněn požadovat na dlužníkovi náhradu za plnění poskytnuté věřiteli.

Dohoda o srážkách ze mzdy a jiných příjmů

§ 57

(1) Uspokojení pohledávky lze zajistit písemnou dohodou mezi věřitelem a dlužníkem o srážkách ze mzdy; srážky ze mzdy nesmějí činit více, než by činily srážky při výkonu rozhodnutí.

(2) Proti plátci mzdy nabývá věřitel práva na výplatu srážek okamžikem, kdy byla plátci dohoda předložena.

(3) Ustanovení odstavce 1 a 2 platí i pro jiné příjmy, s nimiž se při výkonu rozhodnutí nakládá jako se mzdou.

Omezení převodu nemovitosti

§ 58

(1) Věřitel může uspokojení své pohledávky zajistit písemnou smlouvou uzavřenou s dlužníkem, kterou dlužník bere na sebe povinnost, že nepřevede svou nemovitost bez souhlasu věřitele na jiného, dokud pohledávka nebude uspokojena. Má-li mít omezení převodu nemovitosti právní účinky i pro dědice, musí to být ve smlouvě uvedeno.

(2) Ke smlouvě je třeba její registrace státním notářstvím. Omezení převodu vznikne okamžikem registrace.

§ 59

(1) Dokud omezení trvá, je převod bez souhlasu věřitele neplatný.

(2) Došlo-li k omezení pro více věřitelů, je k převodu třeba souhlasu všech.

§ 60

Pořadí a způsob uspokojení pohledávek zajištěných omezením převodu nemovitosti při výkonu rozhodnutí upravuje občanský soudní řád.

§ 61

Zánikem pohledávky nebo jejím promlčením omezení převodu nemovitosti zanikne.

Složení do úschovy

§ 62

(1) Připouští-li to povaha dluhu, může dlužník zajistit uspokojení pohledávky, zejména pohledávky, jejíž vznik závisí na splnění další skutečnosti, jakož i pohledávky nesplatné tím, že plnění uloží do notářské úschovy.

(2) Zajistí-li dlužník uspokojení pohledávky tím, že složí do notářské úschovy plnění požadované věřitelem, zaniknou jiné způsoby jejího zajištění.

Hlava šestá

ZMĚNA PRÁV A POVINNOSTÍ

Postoupení pohledávky

§ 63

(1) Věřitel může svou pohledávku i bez souhlasu dlužníka postoupit písemnou smlouvou jinému.

(2) S postoupenou pohledávkou přechází i její příslušenství a všechna práva s ní spojená.

§ 64

(1) Postoupit nelze pohledávku, která zaniká nejpozději smrtí věřitele nebo jejíž obsah by se změnou věřitele změnil. Postoupit nelze ani pohledávku; pokud nemůže být postižena výkonem rozhodnutí.

(2) Rovněž nelze postoupit pohledávku, jestliže by postoupení odporovalo dohodě s dlužníkem.

§ 65

Dlužník musí být o postoupení pohledávky vyrozuměn. Dokud se tak nestane; může dlužník plnit původnímu věřiteli nebo se s ním jinak vypořádat.

§ 66

Byla-li pohledávka postoupena za úhradu; odpovídá věřitel, sterý ji postoupil, tomu, komu byla postoupena, za to, že v době postoupení trvala. Za její dobytnost odpovídá věřitel pouze tehdy, bylo-li to smluveno, a to jen do výše přijaté úhrady s příslušenstvím.

§ 67

I po postoupení pohledávky zůstávají dlužníkovi zachovány námitky, které měl proti pohledávce v době postoupení.

Převzetí dluhu

§ 68

(1) Za souhlasu věřitele může být dluh převzat písemnou smlouvou, kterou občan nebo organizace uzavřou s dlužníkem.

(2) Ten, kdo převzal dluh, je povinen jej splnit místo původního dlužníka.

§ 69

Je-li převzatý dluh zajištěn ručením, trvá ručení dále, jen jestliže ručitel k převzetí dluhu přivolil.

Přistoupení k dluhu

§ 70

Kdo bez dohody s dlužníkem písemně prohlásí věřiteli, že splní za dlužníka jeho dluh, stane se dlužníkem vedle původního dlužníka.

 

Hlava sedmá

ZÁNIK PRÁV A POVINNOSTÍ

Splnění dluhu

§ 71

(1) Splněním dluh zanikne.

(2) Dluh musí být splněn řádně a včas.

§ 72

Lze-li dluh splnit několikerým způsobem, má právo volby splnění dlužník, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak. Od vykonané volby nelze odstoupit.

§ 73

Má-li být věřiteli splněno týmž dlužníkem několik dluhů a plnění nestačí na vyrovnání všech, je vyrovnán dluh, o němž dlužník při plnění prohlásí, že jej chce splnit; jinak je plněním uhrazen dluh nejdříve splatný, a to nejprve jeho příslušenství.

§ 74

(1) Jestliže je právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne.

(2) Není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly na dluhu všech dlužníků ve vzájemném poměru stejné. Dlužník, proti němuž byl uplatněn nárok vyšší, než odpovídá jeho podílu, je povinen bez zbytečného odkladu vyrozumět o tom ostatní dlužníky a dát jim příležitost, aby uplatnili své námitky proti pohledávce. Může na nich požadovat, aby dluh podle podílů na ně připadajících splnili nebo aby jej v tomto rozsahu dluhu jinak zbavili.

(3) Jestliže dlužník v rozsahu uplatněného nároku dluh sám splnil, je oprávněn požadovat náhradu na ostatních podle jejich podílů. Pokud nemůže některý z dlužníků svůj podíl splnit, rozvrhne se tento podíl stejným dílem na všechny ostatní.

§ 75

(1) Má-li dlužník splnit dluh více věřitelům, a jde-li o plnění dělitelné, může každý věřitel požadovat jen svůj díl; není-li jiné dohody, je dlužník oprávněn plnit každému z věřitelů stejný díl.

(2) Jde-li o plnění více věřitelům, které je nedělitelné, je dlužník oprávněn plnit kterémukoli z věřitelů, nebylo-li dohodnuto něco jiného. Splněním jednomu z věřitelů dluh zanikne.

§ 76

Mají-li si ze smlouvy zároveň plnit účastníci navzájem, může se domáhat plnění jen ten, kdo již sám dluh splnil anebo je ochoten a schopen jej splnit.

§ 77

Dlužník splní dluh i tehdy, jestliže plní tomu, kdo předloží věřitelovo potvrzení o přijetí plnění; to však neplatí, jestliže dlužník věděl, že ten, kdo potvrzení předložil, není oprávněn plnění přijmout.

§ 78

Není-li doba splnění dohodnuta, stanovena právním předpisem nebo určena v rozhodnutí, je dlužník povinen splnit dluh prvního dne po tom, kdy byl o splnění věřitelem požádán.

§ 79

Je-li doba splnění ponechána na vůli dlužníka, určí ji na návrh věřitele soud podle okolností případu tak, aby to bylo v souladu s pravidly socialistického soužití.

§ 80

Jde-li o plnění ve splátkách; může věřitel žádat zaplacení celé pohledávky pro nesplnění některé splátky, jen bylo-li to dohodnuto nebo v rozhodnutí určeno. Toto právo však může věřitel použít nejpozději do splatnasti nejblíže příští splátky.

§ 81

Věřitel je povinen přijmout i částečné plnění, neodporuje-li to dohodě nebo povaze pohledávky.

§ 82

(1) Dluh se plní na místě určeném dohodou účastníků. Není-li místo splnění takto určeno, je jím bydliště nebo sídlo dlužníka.

(2) Plní-li dlužník peněžitý dluh prostřednictvím pošty nebo peněžního ústavu, je dluh splněn okamžikem, kdy byla částka poukázána, není-li dohodnuto jinak.

§ 83

Připouští-li to povaha dluhu, lze jej z důležitých důvodů týkajících se věřitele splnit uložením do notářské úschovy, zejména odpírá-li věřitel přijmout plnění, je-li věřitel neznám nebo nepřítomen.

§ 84

(1) Věřitel je povinen vydat dlužníkovi na jeho požádání písemné potvrzení o tom, že dluh byl zcela nebo zčásti splněn.

(2) Dlužník je oprávněn splnění odepřít, nevydá-li mu věřitel zároveň potvrzení.

§ 85

(1) Dlužník, který svůj dluh řádně a včas nesplní, je v prodlení, jestliže jej nesplní ani v dodatečné přiměřené lhůtě věřitelem mu poskytnuté, má věřitel právo od smlouvy odstoupit; jde-li o plnění dělitelné, může se odstoupení věřitele za těchto podmínek týkat i jen jednotlivých plnění.

(2) Jde-li o prodlení splněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle splnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpisy.

(3) Jde-li o prodlení s plněním věci, odpovídá dlužník za její ztrátu, poškození nebo zničení, ledaže by k této škodě došlo i jinak.

§ 86

Byla-li ve smlouvě stanovena přesná doba splnění a ze smlouvy nebo z povahy věci vyplývá, že na opožděném splnění nemůže mít věřitel zájem, musí věřitel, chce-li trvat na splnění, oznámit to dlužníkovi bez zbytečného odkladu; jestliže tak neučiní, smlouva se ruší.

§ 87

Právo věřitele na náhradu škody způsobené prodlením dlužníka není dotčeno; při prodlení s plněním peněžitého dluhu lze však náhradu škody požadovat; jen pokud není kryta úroky z prodlení nebo poplatkem z prodlení.

§ 88

K prodlení dlužníka nedojde, jestliže věřitel včas a řádně nabídnuté plnění od něho nepřijme nebo mu neposkytne součinnost potřebnou ke splnění dluhu. Jde-li o plnění věci, nese věřitel nebezpečí její ztráty, zničení nebo poškození.

§ 89

Dojde-li k dohodě o tom, že bude ve splátkách plněn dluh již splatný, a chce-li věřitel, aby dlužník ve splátkách plnil i úroky z prodlení, musí to být výslovně dohodnuto.

Dohoda

§ 90

Jestliže dlužník s věřitelem dohodne, že mu místo toho, co byl povinen plnit, poskytne plnění jiné, původní dluh zanikne. Není-li dohodnuto jinak, zanikne s dluhem i jeho zajištění. K dalšímu trvání ručení je třeba, souhlasu ručitele.

§ 91

(1) Věřitel se může s dlužníkem dohodnout, že se vzdává svého práva nebo že dluh promíjí; tato dohoda musí mít písemnou formu.

(2) Dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout, je neplatná.

§ 92

(1) Dohodou mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet.

(2) Zajištění práv, jichž se dohoda týká, trvá nadále. Jestliže však k dohodě došlo bez souhlasu ručitele, může proti věřiteli namítat vše, co by mohl namítat; kdyby dohody nebylo.

Nemožnost plnění

§ 93

(1) Stane-li se plnění nemožným, povinnost dlužníka plnit zanikne.

(2) Týká-li se nemožnost jen části plnění, zanikne povinnost, jen pokud jde o tuto část; věřitel má však právo stran zbývajícího plnění od smlouvy odstoupit.

(3) Právo na náhradu škody ani právo na vydání neoprávněně získaného majetkového prospěchu není dotčeno.

Uplynutí doby

§ 94

Práva i povinnosti zaniknou uplynutím doby, na kterou byly omezeny.

Smrt dlužníka nebo věřitele

§ 95

(1) Smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem.

(2) Smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu; zanikne i právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění.

Započtení

§ 96

Mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se pohledávky setkají.

§ 97

(1) Proti pohledávce státu není započtení přípustné. Rovněž není přípustné započtení proti pohledávce na náhradu škody způsobené na zdraví, ledaže by šlo o vzájemnou pohledávku na náhradu škody téhož druhu. Započtení není přípustné ani proti pohledávkám, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí.

(2) Započíst nelze pohledávky promlčené, pohledávky, kterých se nelze domáhat u soudu, jakož i pohledávky z vkladů. Proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná.

(3) Dohodou účastníků lze započtením vyrovnat i pohledávky uvedené v odstavci 1 a 2.

§ 98

Započtení proti pohledávkám na výživné upravuje zákon o rodině.

Neuplatnění práva

§ 99

K zániku práva proto, že nebylo ve stanovené době uplatněno, dochází jen v případech v zákoně uvedených. K zániku soud přihlédne, i když to dlužník nenamítne.

Hlava osmá

PROMLČENÍ

§ 100

(1) Právo se promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení; nelze promlčené právo věřiteli přiznat.

(2) Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického, práv osobního užívání bytů a pozemků, omezení převodu nemovitosti, jakož i práva z vkladů na vkladní knížce nebo běžném účtu, pokud vkladový vztah trvá.

Promlčecí doba

§ 101

Pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

§ 102

U práv, která musí být uplatněna nejprve u organizace, počíná běžet promlčecí doba ode dne, kdy bylo právo takto uplatněno.

§ 103

Bylo-li dohodnuto plnění ve splátkách, počíná běžet promlčecí doba jednotlivých splátek ode dne jejich splatnosti. Stane-li se pro nesplnění některé ze splátek splatným celý dluh (§ 80), počne běžet promlčecí doba ode dne splatnosti nesplněné splátky.

§ 104

U práv na plnění z pojištění počíná běžet promlčecí doba za rok po pojistné události.

§ 105

Jde-li o právo oprávněného dědice na vydání dědictví, počne běžet promlčecí doba od úmrtí zůstavitele anebo ode dne; kdy nabude právní moci rozhodnutí, jimž byl zůstavitel prohlášen za mrtvého.

§ 106

(1) Právo na náhradu škody se promlčí za rok ode dne, kdy se poškozeny dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.

(2) Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí; jde-li o škodu na zdraví.

§ 107

(1) Právo na vydání neoprávněně získaného majetkového prospěchu se promlčí za rok ode dne; kdy se oprávněný dozví; že byl majetkový prospěch neoprávněně získán a kdo jej získal.

(2) Nejpozději se právo na vydání neoprávněně získaného majetkového prospěchu promlčí za tři roky, a jde-li o prospěch získaný úmyslně, za deset let ode dne, kdy k neoprávněně získanému majetkovému prospěchu došlo.

§ 108

Práva z přepravy se promlčují za jeden rok s výjimkou práv na náhradu škody u přepravy osob.

§ 109

Právo zajištěné omezením převodu nemovitosti se promlčuje za deset let.

§ 110

(1) Bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty.

(2) Stejná promlčecí doba platí i pro jednotlivé splátky, na něž bylo plnění v rozhodnutí nebo v uznání práva rozloženo; promlčecí doba u jednotlivých splátek počíná ode dne jejich splatnosti. Stane-li se nesplněním některé ze splátek splatným celý dluh (§ 80), počne běžet desetiletá promlčecí doba od splatnosti nesplněné splátky.

(3) Úroky a opětující se plnění se promlčují ve třech letech; jde-li však o práva pravomocně přiznaná nebo písemně uznaná, platí tato promlčecí doba, jen pokud jde o úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí nebo po uznání.

Běh promlčecí doby

§ 111

Změna v osobě věřitele nebo dlužníka nemá na běh promlčecí doby vliv.

§ 112

Uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení. řádně pokračuje, promlčecí dobu od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží. To platí i o právu, které bylo pravomocně přiznáno a, pro které byl u soudu nebo u jiného příslušného orgánu navržen výkon rozhodnutí.

§ 113

Jde-li o práva osob, které musí mít zákonného zástupce, nebo o práva proti těmto osobám, promlčení nepočne, dokud jím zástupce není ustanoven. Již započaté promlčení probíhá dále, avšak neskončí, dokud neuplyne rok po tom, kdy těmto osobám bude zákonný zástupce ustanoven nebo kdy překážka jinak pomine.

§ 114

Jde-li o právo mezi zákonnými zástupci na jedné straně a nezletilými dětmi a jinými zastoupenými osobami na druhé straně, promlčení ani nepočíná ani neběží, nejde-li o úroky a opětující se plnění. To platí i o právech mezi manžely.

Hlava devátá

VYMEZENÍ NĚKTERÝCH POJMŮ

Domácnost

§ 115

Domácnost tvoří občané, kteří spolu trvale žijí ve spotřebním společenství.

Osoby blízké

§ 116

Osobou blízkou je příbuzný v řadě přímé, sourozenec a manžel; jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě navzájem blízké, jestliže by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně pociťovala jako újmu vlastní.

§ 117

Stupeň příbuzenství dvou osob se určuje podle počtu zrození, jimiž v řadě přímé pochází jedna od druhé a v řadě pobočné obě od nejbližšího společného předka.

Věci a práva

§ 118

Předmětem občanskoprávních vztahů jsou věci, zejména spotřební předměty, byty a budovy, jakož i ovladatelné přírodní síly; předmětem těchto vztahů mohou být i práva, pokud to jejich povaha připouští.

§ 119

(1) Věci jsou movité nebo nemovité.

(2) Nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem.

§ 120

Součástí věci je vše, co k ní podle její povahy náleží a nemůže být odděleno; aniž by se tím věc znehodnotila.

§ 121

(1) Příslušenstvím věci jsou věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu; aby byly s hlavní věci trvale užívány.

(2) Příslušenstvím bytu jsou vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány.

(3) Příslušenstvím pohledávky jsou úroky, úroky z prodlení, poplatek z prodlení a náklady spojené s jejím uplatněním.

Počítání času

§ 122

(1) Lhůta určená podle dní počíná dnem, který následuje po události, jež je rozhodující pro její počátek. Polovinou měsíce se rozumí patnáct dní.

(2) Konec lhůty určené podle týdnů, měsíce nebo let připadá na den, který se pojmenováním nebo číslem shoduje se dnem, na který připadá událost, od níž lhůta počíná. Není-li takový den v posledním měsíci, připadne konec lhůty na jeho poslední den.

(3) Připadne-li poslední den lhůty na neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže příští pracovní den.

ČÁST DRUHÁ

SOCIALISTICKÉ

SPOLEČENSKÉ VLASTNICTVÍ A OSOBNÍ VLASTNICTVÍ

Hlava první

SOCIALISTICKÉ SPOLEČENSKÉ VLASTNICTVÍ A USPOKOJOVÁNÍ POTŘEB OBČANŮ

§ 123

Věci, které jsou určeny k osobní potřebě občanů, se převádějí ze socialistického společenského vlastnictví do jejich osobního vlastnictví, nebo se jim přenechávají do osobního užívání.

§ 124

Společenskému užívání občanů slouží veřejná zařízení, jako zařízení dopravní, zdravotní, kulturní, sociální, tělovýchovná a rekreační.

Hlava druhá

OSOBNÍ VLASTNICTVÍ

Zdroj a účel osobního vlastnictví

§ 125

(1) Zdrojem osobního vlastnictví je především práce občana ve prospěch společnosti.

(2) Majetek získaný z nepoctivého zdroje nepožívá ochrany osobního vlastnictví.

§ 126

Osobní vlastnictví slouží k uspokojování hmotných a kulturních potřeb občanů.

Předmět osobního vlastnictví

§ 127

(1) V osobním vlastnictví jsou především příjmy a úspory z práce a ze sociálního zabezpečení. V osobním vlastnictví jsou dále zejména věci domácí a osobní potřeby, rodinné domky a rekreační chaty.

(2) Podmínky, za kterých může být v osobním vlastnictví byt, stanoví zvláštní zákon.

§ 128

(1) Rodinný domek je obytný dům, u něhož aspoň dvě třetiny podlahové plochy všech místností připadají na byty. Rodinný domek může mít nejvýše pět obytných místností nepočítajíc v to kuchyně. Větší počet obytných místností může mít, jestliže úhrn jejich podlahové plochy nepřesahuje 120 m²; z obytných kuchyní se do tohoto úhrnu započítávají pouze plochy, o které výměra kuchyně přesahuje 12 m².

(2) Za podmínek uvedených v odstavci 1 se považuje za rodinný domek i obytná část zemědělské usedlosti.

§ 129

V osobním vlastnictví může být jen jeden rodinný domek.

Obsah a ochrana osobního vlastnictví

§ 130

(1) Vlastník má právo užívat věc pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti; má právo na užitky a přírůstky věci, jakož i právo převést ji na jiného. Není-li to v rozporu se zájmy společnosti, může vlastník věc přenechat k užívání jinému anebo s ní nakládat i jinak.

(2) Věci nahromaděné v rozporu se zájmy společnosti nad míru osobní potřeby vlastníka, jeho rodiny a domácnosti nepožívají ochrany osobního vlastnictví.

§ 131

(1) Osobní vlastnictví je nedotknutelné. Jen jde-li o důležitý zájem společnosti, který nemůže být uspokojen jinak; může být věc použita i bez svolení vlastníka, avšak pouze dočasně; v nezbytné míře a za náhradu. To platí i tehdy, je-li krajně ohrožen život nebo zdraví občana anebo jeho naléhavý zájem.

(2) Vyvlastnit věc, která je v osobním vlastnictví; je možné jen v důležitém zájmu společnosti, a to na základě zákona a za náhradu. Totéž platí, má-li být osobní vlastnictví k věci trvale omezeno.

§ 132

Občan má právo na ochranu proti tomu, kdo neoprávněně do jeho vlastnického práva zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje.

Způsoby nabývání osobního vlastnictví

§ 133

Osobního vlastnictví k věci lze nabýt koupí, darem nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem.

§ 134

(1) Převádí-li se movitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví převzetím věci, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.

(2) Ke smlouvě o převodu nemovitosti je třeba její registrace státním notářstvím. Vlastnictví přechází registrací smlouvy.

§ 135

Jde-li o nabytí vlastnictví rozhodnutím státního orgánu, nabývá se vlastnictví dnem v něm určeným, a není-li určen, dnem právní moci rozhodnutí.

Hlava třetí

OSOBNÍ SPOLUVLASTNICTVÍ

§ 136

(1) Věc může být v osobním spoluvlastnictví více občanů.

(2) Spoluvlastnictví je podílové nebo bezpodílové. Bezpodílové spoluvlastnictví může vzniknout jen mezi manžely.

Podílové spoluvlastnictví

§ 137

(1) Podíl vyjadřuje míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech vyplývajících ze spoluvlastnictví ke společné věci.

(2) Není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak, jsou podíly všech spoluvlastníků stejné.

§ 138

(1) Běžné záležitosti týkající se společné věci může vyřizovat každý ze spoluvlastníků. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu všech; jinak je právní úkon neplatný.

(2) Z právních úkonů týkajících se společné věci jsou oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně.

§ 139

Dojde-li mezi spoluvlastníky k neshodě o právech a povinnostech vyplývajících z podílového spoluvlastnictví, rozhodne na návrh některého z nich soud.

§ 140

Spoluvlastník může svůj podíl bez souhlasu ostatních spoluvlastníků převést jen na spoluvlastníka anebo na své potomky; jinak ji třeba k převodu podílu souhlasu všech spoluvlastníků.

§ 141

(1) Spoluvlastníci se mohou dohodnout o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání; je-li předmětem spoluvlastnictví nemovitost, musí být dohoda písemná.

(2) Každý ze spoluvlastníků je povinen vydat ostatním na požádání písemné potvrzení o tom, jak se vypořádali, neměla-li již dohoda o zrušení spoluvlastnictví a o vzájemném vypořádání písemnou formu.

§ 142

Nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud, jestliže je to možné, rozdělí soud věci mezi spoluvlastníky podle výše podílů. Není-li rozdělení věci dobře možné, přikáže soud věc za přiměřenou náhradu jednomu nebo více spoluvlastníkům; přihlédne přitom k tomu, aby věc mohla být účelně využita v souladu se zájmy společnosti. Nechce-li věc žádný ze spoluvlastníků, nařídí soud její prodej a výtěžek rozdělí podle podílů.

Bezpodílové spoluvlastnictví manželů

§ 143

V bezpodílovém spoluvlastnictví manželů je vše, co může být předmětem osobního vlastnictví a co bylo nabyto některým z manželů za trváni manželství, s výjimkou věcí získaných dědictvím nebo darem, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě nebo výkonu povoláni jen jednoho z manželů.

§ 144

Věci v bezpodílovém spoluvlastnictví užívají oba manželé společně; společně hradí též náklady na věci vynaložené nebo spojené s jejich užíváním a udržováním.

§ 145

(1) Běžné záležitosti týkající se společných věcí může vyřizovat každý z manželů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu obou manželů; jinak je právní úkon neplatný.

(2) právních úkonů týkajících se společných věcí jsou oprávněni a povinni oba manželé společně a nerozdílně.

§ 146

Dojde-li mezi manžely k neshodě o právech a povinnostech vyplývajících z bezpodílového spoluvlastnictví, rozhodne na návrh některého z nich soud.

§ 147

Pohledávka věřitele jen jednoho z manželů může být při výkonu rozhodnutí uspokojena i z majetku patřícího do bezpodílového spoluvlastnictví manželů.

§ 148

(1) Zánikem manželství zanikne i bezpodílové spoluvlastnictví manželů.

(2) Ze závažných důvodů, zejména jestliže by další trvání bezpodílového spoluvlastnictví odporovalo pravidlům socialistického soužití, může soud na návrh některého z manželů toto spoluvlastnictví zrušit i za trvání manželství.

§ 149

(1) Zanikne-li bezpodílové spoluvlastnictví, provede se vypořádání podle zásad uvedených v § 150; přitom se vychází z toho, že podíly obou manželů jsou stejné.

(2) Dojde-li k vypořádání dohodou, jsou manželé povinni vydat si na požádání písemné potvrzení o tom, jak se vypořádali.

(3) Neprovede-li se vypořádání dohodou, provede je na návrh některého z manželů soud.

§ 150

Při vypořádání je každý z manželů oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek. Dále se přihlédne především k potřebám nezletilých dětí, k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, a k tomu, jak se zasloužil o nabytí a udržení společných věcí. Při určení míry přičinění je třeba vzít též zřetel k péči o děti a k obstarávání společné domácnosti.

§ 151

Jestliže za urvání manželství bezpodílové spoluvlastnictví zaniklo, může být obnoveno jen rozhodnutím soudu vydaným na návrh jednoho z manželů.

ČÁST TŘETÍ

OSOBNÍ UŽÍVÁNÍ BYTŮ, JINÝCH MÍSTNOSTÍ A POZEMKŮ

Hlava první

OSOBNÍ UŽÍVÁNÍ BYTŮ

§ 152

Socialistické organizace, které spravují bytový majetek, jsou povinny vytvářet předpoklady pro to, aby bytové potřeby občanů byly náležitě uspokojovány a aby úroveň bydlení byla soustavně zvyšována.

§ 153

Státní, družstevní a jiné socialistické organizace přenechávají byty občanům do osobního užívání bez určení doby užívání, a to za úhradu, není-li právním předpisem stanoveno jinak.

§ 154

(1) Rozhodnutím o přidělení bytu vydaným místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty, anebo jinými skutečnostmi stanovenými tímto zákonem vznikne občanovi právo, aby s ním organizace uzavřela dohodu o odevzdání a převzetí bytu.

(2) Členu stavebního bytového družstva vznikne splacením členského podílu právo, aby mu byl orgánem družstva přidělen do osobního užívání družstevní byt.

§ 155

(1) Právo užívat byt vznikne dohodou o odevzdání a převzetí bytu sjednanou mezi organizací a občanem.

(2) O dohodě o odevzdání a převzetí bytu se sepíše zápis, který podepíše ten, kdo jednal za organizaci, a občan; který s organizací dohodu uzavřel. V zápisu musí být zejména uvedeny rozhodnutí o přidělení bytu, předmět a rozsah práva užívat byt včetně jeho příslušenství, určena výše úhrady za užívání a za služby, popřípadě uveden způsob určení úhrady, a popsán stav bytu. Organizace je povinna vydat občanovi opis zápisu.

§ 156

(1) Nedohodnou-li se organizace a občan, jemuž byl byt přidělen, o rozsahu příslušenství bytu nebo o výši úhrady za užívání a za služby; určí je místní národní výbor.

(2) Nedojde-li k takové dohodě u družstevního bytu, určí rozsah příslušenství bytu nebo výši úhrady za užívání a za služby příslušný orgán družstva.

§ 157

Jestliže se někdo nastěhoval do bytu bez rozhodnutí příslušného orgánu o přidělení bytu anebo byt získal na základě neúplných nebo nepravdivých údajů, vydá místní národní výbor příkaz k vystěhování; náhradní byt ani náhradní ubytování se neposkytne.

Obsah práva užívání bytu

§ 158

Kromě práva užívat byt má uživatel právo užívat společné prostory a zařízení domu, jakož i používat služeb, jejichž poskytování je s užíváním bytu spojeno.

§ 159

(1) Uživatelé bytů mají právo podílet se na správě domu, a to osobně nebo prostřednictvím osob, které si za tím účelem zvolí.

(2) Způsob účasti uživatelů bytů na správě domů stavebních bytových družstev upravují stanovy družstva.

§ 160

(1) Uživatel je povinen užívat byt, společné prostory a zařízení domu řádně, jakož i řádně používat služeb, jejichž poskytování je spojeno s užíváním bytu.

(2) Uživatelé jsou povinni při výkonu svých práv dbát, aby v domě bylo vytvořeno prostředí zajišťující všem nerušené užívání bytů, společných prostor a zařízení domu.

§ 161

(1) Organizace je povinna zajistit uživateli plný a nerušený výkon jeho práv spojených s užíváním bytu. Zejména je povinna odevzdat mu byt ve stavu způsobilém pro řádné užívání, v tomto stavu jej udržovat a podle možnosti i zlepšovat, provádět řádnou údržbu domu a jeho zařízení a zajišťovat i řádné plnění služeb, jejichž poskytování je spojeno s užíváním bytu.

(2) Drobné opravy v bytě souvisící s jeho užíváním a náklady spojené s obvyklým udržováním hradí uživatel.

§ 162

Nesplní-li organizace svou povinnost odstranit závady, které brání řádnému užívání bytu nebo jimiž je výkon uživatelova práva ohrožen, má uživatel právo po předchozím upozornění organizace závady odstranit a požadovat od ní náhradu účelně vynaložených nákladů. Právo na náhradu musí uplatnit u organizace bez zbytečného odkladu. Právo zanikne, nebylo-li uplatněno do šesti měsíců od odstranění závad.

§ 163

(1) Uživatel je povinen oznámit bez zbytečného odkladu organizaci potřebu těch oprav v bytě, které má nést organizace; a umožnit jejich provedení; jinak odpovídá za škodu, která nesplněním této povinnosti vznikla.

(2) Nepostará-li se uživatel o včasné provedení drobných oprav a obvyklé údržby bytu, má organizace právo učinit tak po předchozím upozorněni uživatele na jeho náklad sama.

§ 164

Uživatel je povinen odstranit závady a poškození, které způsobil v domě sám nebo ti, kdož s ním bydlí. Nestane-li se tak, má organizace právo po předchozím upozornění uživatele závady a poškození odstranit a požadovat od uživatele náhradu.

§ 165

Uživatel nesmí provádět stavební úpravy ani jinou podstatnou změnu v bytě bez souhlasu organizace, a to ani na svůj náklad.

§ 166

Organizace je oprávněna provádět stavební úpravy bytu a jiné podstatné změny v bytě jen v dohodě s uživatelem. Provádí-li organizace takové úpravy na příkaz národního výboru, je uživatel povinen jejich provedení umožnit.

§ 167

Podrobnosti o způsobu užívání bytů, společných prostor a zařízení domu a o používání služeb upraví domovní řády vydané místními národními výbory, u družstevních bytů též zvláštní domovní řády schválené orgánem stavebního bytového družstva.

Úhrada za užívání bytu a za služby

§ 168

(1) Uživatel je povinen platit úhradu za užívání bytu; úhrada se platí měsíčně pozadu.

(2) Úhrada za služby; jejichž poskytování je spojeno s užíváním bytu, nebo záloha na ně se platí spolu s úhradou za užívání bytu, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.

(3) Výši úhrady za užívání bytů a za poskytování služeb, jakož i způsob jejich placení stanoví zvláštní předpisy.

§ 169

Nezaplatí-li uživatel úhradu za užívání bytu nebo za služby do pěti dnů po její splatnosti; je povinen zaplatit organizaci poplatek z prodlení.

§ 170

(1) Uživatel má právo na přiměřenou slevu z úhrady za užívání, dokud organizace přes jeho upozornění neodstraní v bytě nebo v domě závadu, která podstatně nebo po delší dobu zhoršuje jejich užívání. Právo na přiměřenou slevu z úhrady má uživatel i tehdy, jestliže užívání je takto zhoršeno neplněním nebo vadným plněním služeb, jejichž poskytování je spojeno s tímto užíváním.

(2) Stejné právo má uživatel, jestliže stavebními úpravami v domě se podstatně nebo po delší dobu zhorší podmínky užívání bytu nebo domu.

(3) Uživatel má právo na přiměřenou slevu z úhrady za služby, dokud je organizace řádně a včas neplní.

§ 171

Právo na slevu z úhrady za užívání nebo za služby je třeba uplatnit u organizace bez zbytečného odkladu. Právo zanikne, nebylo-li uplatněno do šesti měsíců ode dne, kdy došlo ke skutečnostem, které toto právo zakládají.

Společné užívání bytu

§ 172

(1) Právo užívání bytu může příslušet více občanům společně. Společní uživatelé mají stejná práva a povinnosti.

(2) U družstevního bytu může právo společného užívání vzniknout jen mezi manžely.

§ 173

(1) Běžné záležitosti týkající se společného užívání bytu může vyřizovat každý ze společných uživatelů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu všech; jinak je právní úkon neplatný.

(2) Z právních úkonů týkajících se společného užívání bytu jsou oprávněni a povinni všichni společní uživatelé společně a nerozdílně.

§ 174

Dojde-li mezi společnými uživateli k neshodě o právech a povinnostech vyplývajících ze společného užívání bytu, rozhodne na návrh některého z nich soud.

Společné užívání bytu manžely

§ 175

(1) Jestliže za trvání manželství manželé nebo jeden z nich nabudou práva užívat byt, vznikne právo společného užívání bytu manžely.

(2) Vznikne-li jen jednomu z manželů za trvání manželství právo na přidělení družstevního bytu; vznikne s právem společného užívání i společné členství manželů v družstvu; z tohoto členství jsou oba manželé oprávněni a povinni společně a nerozdílně.

(3) Ustanovení odstavce 1 a 2 neplatí, jestliže manželé spolu trvale nežijí.

§ 176

(1) Nabyl-li práva užívat byt některý z manželů před uzavřením manželství, vznikne oběma manželům právo společného užívání tohoto bytu uzavřením manželství.

(2) Totéž platí, vzniklo-li před uzavřením manželství některému z manželů právo na přidělení družstevního bytu.

§ 177

(1) Nedohodnou-li se rozvedení manželé o užívání bytu, soud na návrh jednoho z nich rozhodne, že se zrušuje právo společného užívání bytu. Zároveň určí, který z manželů bude byt dále užívat.

(2) Nabyl-li práva na přidělení družstevního bytu jeden z rozvedených manželů před uzavřením manželství, zanikne právo společného užívání bytu rozvodem; právo byt užívat zůstane tomu z manželů, který nabyl práva na byt před uzavřením manželství. V ostatních případech společného užívání družstevního bytu rozhodne soud, nedohodnou-li se rozvedení manželé, na návrh jednoho z nich po slyšení orgánu družstva o zrušení tohoto práva, jakož i o tom, kdo z nich bude jako člen družstva byt dále užívat; tím zanikne i společné členství rozvedených manželů v družstvu.

(3) Při rozhodnutí o dalším užívání bytu vezme soud zřetel na zájmy nezletilých dětí.

§ 178

Rozvedenému manželovi, který je povinen se vystěhovat z bytu, může místní národní výbor poskytnout místo náhradního bytu náhradní ubytování, jestliže mu při rozvodu nebyly svěřeny do výchovy dětí.

Smrt uživatele

§ 179

(1) Jestliže uživatel zemře a nejde-li o byt ve společném užívání manželů, stávají se uživateli jeho děti, vnuci, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt. Uživateli se stávají také ti, kteří pečovali o společnou domácnost zemřelého uživatele nebo na něho byli odkázáni výživou, jestliže s ním žili ve společné domácnosti aspoň po dobu jednoho roku před jeho smrtí a nemají vlastní byt.

(2) Jestliže zemře uživatel družstevního bytu a nejde-li o byt ve společném užívání manželů, přechází smrtí uživatele jeho členství v družstvu a právo užívat byt na toho dědice, jemuž připadl členský podíl.

§ 180

(1) Zemře-li jeden z manželů, kterým příslušelo právo společného užívání bytu, společné užívání zanikne a jediným uživatelem se stane pozůstalý manžel.

(2) Jde-li o byt družstevní, zanikne smrtí jednoho z manželů právo společného užívání bytu manžely. Bylo-li práva na družstevní byt nabyto za trvání manželství, zůstává členem družstva pozůstalý manžel a jemu náleží členský podíl; k tomu přihlédne státní notářství při vypořádáni mezi dědici a pozůstalým manželem. Jestliže zemřel manžel, který nabyl práva na družstevní byt přeci uzavřením manželství, přechází jeho smrtí členství v družstvu a právo užívat byt na toho dědice, jemuž připadl členský podíl.

§ 181

Ustanovení § 179 odst. 1 a § 180 odst. 1 platí i v případě, jestliže uživatel opustí trvale společnou domácnost.

§ 182

Ustanovení § 172 až 181 neplatí pro byty trvale určené pro ubytování pracovníků organizace.

Zánik práva užívání bytu

§ 183

Právo užívat byt zanikne písemnou dohodou mezi organizací a uživatelem nebo písemným oznámením uživatele, že nechce byt užívat. V písemném oznámení musí být uvedena lhůta, kdy má užívání skončit, a to nejméně jeden měsíc tak; aby skončila ke konci kalendářního měsíce; není-li lhůta uvedena, skončí užívání koncem měsíce následujícího po měsíci, v němž oznámení došlo organizaci.

§ 184

Soud může na návrh organizace zrušit právo užívat byt:

a) trvale určený pro ubytování pracovníka organizace, jestliže dosavadní uživatel přestal pro ni pracovat a organizace naléhavě potřebuje byt pro jiného svého pracovníka. V odůvodněných případech může soud uložit organizaci povinnost nahradit uživateli stěhovací náklady;

b) jestliže uživatel nebo ti, kdož s ním bydlí, přes výstrahu porušují hrubě zásady socialistického soužití nebo jestliže uživatel hrubě porušuje své povinnosti, zejména tím, že neplatí úhradu za užívání bytu nebo za služby po dobu delší než tři měsíce;

c) má-li uživatel dva byty;

d) neužívá-li bez vážných důvodů uživatel bytu vůbec nebo užívá-li ho jen občas.

§ 185

Místní národní výbor může právo užívat byt zrušit:

a) jde-li o byt nadměrný podle předpisů o hospodaření s byty;

b) je-li třeba naložit s bytem nebo s domem tak, že byt nelze dále užívat.

§ 186

(1) Uživatel není povinen se z bytu vystěhovat, dokud mu není přidělen přiměřený náhradní byt. I bez přidělení náhradního bytu je povinen se z bytu vystěhovat, jestliže podle zákona stačí poskytnout náhradní ubytování anebo jestliže není třeba poskytnout ani náhradní byt, ani náhradní ubytování.

(2) Je-li uživatel povinen se z bytu vystěhovat proto, že byt bez vážných důvodů užívá jen občas, stačí poskytnout místo náhradního bytu náhradní ubytování. Ani náhradní byt, ani náhradní ubytování se neposkytne, je-li uživatel povinen se z bytu vystěhovat proto, že má dva byty nebo že bez vážných důvodů neužívá byt vůbec.

(3) V případech, kde zákon stanoví, že uživatel bytu není povinen se vystěhovat, dokud mu není přidělen přiměřený náhradní byt nebo zajištěno náhradní ubytování, zanikne právo užívat byt teprve dnem; kdy dojde k přidělení náhradního bytu nebo k zajištění náhradního ubytování.

§ 187

(1) Jestliže byt trvale určený pro ubytování pracovníka organizace po jeho smrti nebo po rozvodu jeho manželství užívají dále manžel, popřípadě osoby uvedené v § 179 odst. 1, nejsou povinny se z bytu vystěhovat, dokud jim není přidělen přiměřený náhradní byt, nestačí-li podle zákona poskytnout náhradní ubytování. To platí i v případě, jestliže pracovník organizace opustí trvale společnou domácnost.

(2) Zánikem členství uživatele ve stavebním bytovém družstvu zanikne právo užívat družstevní byt. Uživatel není povinen se z bytu vystěhovat, dokud mu není přidělen přiměřeny náhradní byt. Vrácení členského podílu se může člen domáhat teprve po vystěhování z bytu.

Výměna bytu

§ 188

(1) Uživatelé se mohou dohodnout o výměně bytu. Dohoda musí mít písemnou formu a musí být schválena místním národním výborem nebo jiným orgánem podle předpisů o hospodaření s byty k tomu příslušným. Dohodu o výměně bytů v domech stavebního bytového družstva schvaluje orgán družstva.

(2) Pro vznik práva užívat vyměněný byt platí ustanovení § 155.

§ 189

(1) Právo na splnění dohody o výměně bytů musí být uplatněno u soudu do tří měsíců od schválení dohody; jinak právo zanikne.

(2) Nastanou-li dodatečně u některého z účastníků takové závažné okolnosti, že není možno splnění dohody na něm spravedlivě požadovat, může od dohody odstoupit; musí však tak učinit bez zbytečného odkladu. Povinnost k náhradě škody tím není dotčena.

Hlava druhá

OSOBNÍ UŽÍVÁNÍ JINÝCH OBYTNÍCH MÍSTNOSTÍ

§ 190

(1) Rozhodnutím o přidělení obytné místnosti v zařízeních určených k trvalému bydlení vydaným místním národním výborem nebo jiným orgánem příslušným podle předpisů o hospodaření s byty vznikne občanovi právo, aby s ním organizace uzavřela dohodu o užívání místnosti.

(2) Právo užívat obytnou místnost vznikne dohodou o odevzdání a převzetí místnosti do užívání.

§ 191

Uživatelé místností mají právo podílet se na správě zařízení prostřednictvím osob, které si za tím účelem zvolí.

§ 192

Jsou-li o užívání téže místnosti uzavřeny dohody s více občany, je každý z nich samostatným uživatelem, a to v rozsahu, který mu byl v dohodě vymezen.

§ 193

Je-li uživatel povinen se z místnosti vystěhovat, stačí mu poskytnout náhradní ubytování.

§ 194

O užívání obytných místností v zařízeních určených k trvalému bydlení platí přiměřeně ustanovení o užívání bytů s výjimkou ustanovení § 154 až 156, 159, 161 odst. 2, 163 odst. 2, 167 a 172 až 181.

§ 195

Podrobnosti o užívání obytných místností v zařízeních určených k trvalému bydlení, společných prostor a společných zařízení a o používání služeb s užíváním spojených upravují ubytovací řády.

Hlava třetí

OSOBNÍ UŽÍVANÍ MÍSTNOSTÍ NESLOUŽÍCÍCH K BYDLENÍ

§ 196

(1) Rozhodnutím o přidělení místnosti nesloužící k bydlení (garáže, ateliéry, skladiště apod.) vydaným místním národním výborem nebo jinými skutečnostmi stanovenými tímto zákonem vznikne občanovi právo, aby s ním organizace uzavřela dohodu o užívání místnosti. Jde-li o místnosti stavebních, bytových družstev, přiděluje tyto místnosti členům užívajícím družstevní byt orgán družstva.

(2) Právo užívat místnost nesloužící k bydlení vznikne dohodou o odevzdání a převzetí místnosti do užívání.

§ 197

(1) O užívání místností nesloužících k bydlení platí přiměřeně ustanovení o užívání bytů s výjimkou ustanovení § 152 až 154, 155 odst. 1, § 184 písm. a), c), § 185 písm. a) a § 186. Ustanovení o společném užívání bytu manžely však nelze použít, jde-li o místnost sloužící k výkonu povolání jen jednoho manžela.

(2) Místní národní výbor může zrušit užívání také tehdy, má-li být místnost, které již není třeba k plánovitému hospodaření s nebytovými místnostmi; přeměněna na místnost sloužící k bydlení. Místní národní výbor poskytne uživateli náhradní místnost, jsou-li pro to důležité důvody.

Hlava čtvrtá

OSOBNÍ UŽÍVÁNÍ POZEMKŮ

§ 198

Právo osobního užívání pozemků slouží k tomu, aby si občané na pozemcích, ke kterým se právo zřídí, mohli vystavět rodinný domek, rekreační chatu nebo garáž anebo zřídit zahrádku; toto právo je možno zřídit i k pozemkům, na kterých tyto stavby jsou již vystavěny nebo zahrádky zřízeny. Právo osobního užíváni není časově omezeno a přechází na dědice.

(2) Právo osobního užívání se zřizuje za úhradu; bezplatně se zřizuje, jen stanoví-li to zvláštní předpis.

§ 199

(1) Právo osobního užívání může být zřízeno jen k pozemkům, které jsou v socialistickém společenském vlastnictví a které podle územních plánů nebo územních rozhodnutí jsou určeny k výstavbě rodinných domků, rekreačních chat nebo garáži anebo ke zřizování zahrádek. Půdy určené k jiným účelům, zejména půdy zemědělské, nesmí být ke zřízení práva osobního užívání použito.

(2) K stejnému účelu může být v osobním užívání občana jen jeden pozemek.

§ 200

(1) Výměra pozemku přenechaného k výstavbě rodinného domku nebo k výstavbě rekreační chaty se určí podle územního plánu nebo územního rozhodnutí. Pozemek k výstavbě rodinného domku nesmí být větší než 800 m², pozemek k výstavbě rekreační chaty větší než 400 m² a pozemek přenechaný ke zřízení zahrádky nesmí být větší než 400 m²; výměra pozemku přenechaného k výstavbě garáže nesmí přesahovat výměru k tomu účelu nezbytně potřebnou.

(2) Nejvyšší přípustná výměra pozemku může být výjimečně překročena, jen kdyby jinak vznikl pozemek nevhodného tvaru anebo by došlo k nehospodárnému zastavení pozemku.

§ 201

Uživatel má právo užívat pozemek pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti, a to v souladu s účelem, pro který toto právo bylo zřízeno.

§ 202

Právo osobního užívání pozemku nelze smluvně převádět. Přechod práva užívání zastavěného pozemku při převodu stavby upravuje ustanovení § 218.

§ 203

Uživatel má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho práva osobního užívání pozemku neoprávněně zasahuje.

§ 204

(1) I bez svolení uživatele může být pozemek, k němuž bylo zřízeno právo osobního užívání, v důležitém zájmu společnosti, který nemůže být jinak uspokojen, použít, avšak jen dočasně, v nezbytné míře a za náhradu. Totéž platí, je-li krajně ohrožen život nebo zdraví občana anebo jeho naléhavý zájem.

(2) Jen v důležitém zájmu společnosti za podmínek platných pro vyvlastnění je možno právo osobního užívání pozemku odejmout, a to na základě zákona a za náhradu.

Vznik práva osobního užívání pozemku

§ 205

(1) Rozhodnutím o přidělení pozemku do osobního užívání vznikne občanovi právo, aby s ním byla uzavřena dohoda o osobním užívání pozemku. Rozhodnutí vydává okresní národní výbor.

(2) Na podkladě přidělení pozemku do osobního užívání uzavře dohodu o zřízení práva osobního užívání s občanem národní výbor nebo organizace, které mají pozemek ve správě, anebo organizace, která je vlastníkem pozemku. Dohoda musí mít písemnou formu; je k ní třeba registrace státním notářstvím. Právo osobního užívání pozemku vznikne registrací dohody u státního notářství.

§ 206

Dohoda musí obsahovat zejména označení pozemku přiděleného do osobního užívání, účel a rozsah užívání a výši úhrady.

Zánik práva osobního užívání pozemku

§ 207

Právo osobního užívání pozemku zanikne dohodou účastníků; dohoda musí mít písemnou formu.

§ 208

Soud může na návrh národního výboru nebo organizace (§ 205 odst. 2) zrušit právo osobního užívání, jestliže uživatel neužívá pozemek vůbec nebo ho užívá k jinému než k dohodnutému účelu, přestože byl na následky svého jednání upozorněn.

§ 209

Zanikne-li právo osobního užívání pozemku a nedohodnou-li se účastníci o vypořádání, provede vypořádání na návrh některého z nich soud; přitom přihlédne k výši úhrady, kterou občan zaplatil za právo osobního užívání, a k nákladům, které účelně vynaložil na trvalé zlepšení pozemku, popřípadě na jeho osázení.

Společné užívání pozemku

§ 210

Právo osobního užívání téhož pozemku může vzniknout i více občanům společně.

§ 211

(1) Běžné záležitosti týkající se společného užívání pozemku může vyřizovat každý ze společných uživatelů. V ostatních záležitostech je třeba souhlasu všech; jinak je právní úkon neplatný.

(2) Z právních úkonů týkajících se společného užívání pozemku jsou oprávněni a povinni všichni společní uživatelé společně a nerozdílně.

§ 212

Dojde-li mezi společnými uživateli pozemku k neshodě o právech a povinnostech vyplývajících ze společného užívání, rozhodne na návrh některého z nich soud.

§ 213

Dojde-li k zániku práva společného užívání pozemku; dohodnou se uživatelé o vzájemném vypořádání. Každý z nich je povinen vydat ostatním na požádání písemné potvrzení o tom; jak se vypořádali. Nedojde-li k dohodě; rozhodne na návrh některého z nich o vypořádání soud.

Společné užívání pozemku manžely

§ 214

Jestliže uzavřeli dohodu o osobním užívání pozemku za trvání manželství oba manželé anebo jeden z nich, vznikne jim právo společného užívání pozemku. Toto právo však nevznikne, uzavře-li dohodu jeden z manželů, kteří spolu trvale nežijí.

§ 215

(1) Zánikem manželství zanikne i právo společného užívání pozemku manžely.

(2) Zanikne-li manželství rozvodem a nedohodnou-li se manželé o tom, který z nich se stane uživatelem pozemku a jak se vypořádají, rozhodne na návrh některého z nich soud v rámci vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví.

(3) Ustanovení odstavce 2 platí též, zanikne-li za trvání manželství bezpodílové spoluvlastnictví manželů.

§ 216

O společném užívání pozemku manžely platí ustanovení § 211 až 213.

Užívání pozemku zastavěného

§ 217

Rodinný domek, rekreační chata nebo garáž vystavěné uživatelem na pozemku k tomu účelu určeném jsou v jeho osobním vlastnictví.

§ 218

(1) S převodem vlastnictví ke stavbě zřízené na pozemku přechází na nabyvatele stavby i právo osobního užívání pozemku.

(2) Nový vlastník stavby je povinen se s předchozím uživatelem pozemku vypořádat; přitom je třeba přihlédnout k výši úhrady, která byla za užívání zaplacena, jakož i k nákladům, které původní uživatel účelně vynaložil na trvalé zlepšení pozemku, popřípadě na jeho osázení. Dohoda o vypořádání je součástí smlouvy o převodu stavby.

§ 219

Právo osobního užívání pozemku, na němž je zřízena stavba, zanikne, přejde-li stavba do socialistického společenského vlastnictví. Právo osobního užívání musí být přitom vypořádáno.

§ 220

Jde-li o pozemek; na němž byla zřízena stavba, nelze použít ustanovení § 208 a 209.

Neoprávněná stavba

§ 221

Zřídí-li na pozemku stavbu občan, který není oprávněn pozemek užívat anebo který je oprávněn ho užívat k jinému účelu, rozhodne o vlastnictví ke stavbě soud. Stavebníkovi může však vlastnictví ke stavbě přiznat, jen jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné. Soud může též rozhodnout, že stavebník je povinen stavbu na svůj náklad odstranit.

ČÁST ČTVRTÁ

SLUŽBY

Hlava první

OBECNÁ USTANOVENÍ O POSKYTOVÁNÍ SLUŽEB

§ 222

(1) Službami poskytují socialistické organizace občanům věcná plnění, výkony, jakož i jiná plnění k uspokojování jejich hmotných a kulturních potřeb.

(2) Ustanovení tohoto zákona o službách platí i pro služby poskytované podle zvláštních předpisů, pokud to jimi není vyloučeno.

§ 223

Organizace poskytující služby jsou povinny vytvářet předpoklady pro jejich poskytování tak, aby společensky odůvodněné požadavky občanů byly řádně a plynule uspokojovány.

§ 224

(1) Služby se poskytují na základě smluv nebo na základě jiných skutečností právními předpisy stanovených.

(2) Organizace je povinna na žádost občana službu poskytnout, jestliže poskytnutí služby náleží k jejím úkolům a je v mezích jejích provozních možností.

(3) Ustanovení o službách poskytovaných na základě smlouvy se použijí přiměřeně i pro služby poskytované na základě jiných skutečností, není-li zvláštní úpravy.

§ 225

(1) Služby se poskytuji jako služby placené; nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní předpis, že poskytují bezplatně.

(2) jestliže občan zneužije služeb poskytnutých zcela nebo zčásti bezplatně; je povinen nahradit náklady, které tím organizaci vznikly, i když z toho neměl majetkový prospěch.

§ 226

Organizace je povinna poskytnout službu tak, aby potřeba občana mohla být řádně uspokojena; vyžaduje-li to povaha služby, je organizace povinna občana o ní též správně a úplně informovat.

§ 227

Občan je povinen poskytnout organizaci součinnost, které je k provedení služby třeba. Jestliže občan potřebnou součinnost včas neposkytne, má organizace právo na náhradu nutných nákladů, které jí tím vznikly. Neposkytne-li občan součinnost ani v dodatečné přiměřené lhůtě dané mu organizací, může organizace kromě toho odstoupit od smlouvy.

§ 228

Převede-li organizace na občana poskytnutou službou vlastnictví k věci, nemohou být proti němu uplatněna práva jiných osob týkající se této věci. Totéž platí, jestliže občan poskytnutou službou nabude práva věc užívat.

Cena

§ 229

Cena se určí při uzavření smlouvy podle cenových předpisů.

§ 230

Byla-li cena dohodnuta podle rozpočtu, nesmí být bez souhlasu občana zvýšena. Práce a náklady do rozpočtu nezahrnuté lze účtovat jen tehdy, jestliže je občan písemně schválil nebo jestliže práce dodatečně písemně objednal.

§ 231

(1) Není-li možno cenu při uzavření smlouvy určit pevnou částkou, musí být určena alespoň odhadem. Zjistí-li organizace dodatečně, že bude nutno cenu určenou odhadem podstatně překročit, je povinna občana na to neprodleně písemně upozornit a sdělit mu nově určenou cenu; jinak nemá právo na zaplacení rozdílu v ceně.

(2) Občan je oprávněn po sdělení nově určené ceny od smlouvy odstoupit; odstoupí-li od smlouvy, je povinen zaplatit organizaci částku připadající na vykonanou práci a vzniklé náklady podle původně určené ceny, jen pokud měl z částečného plnění smlouvy majetkový prospěch. Odstoupením od smlouvy není dotčeno právo občana na náhradu škody.

(3) Neodstoupí-li občan od smlouvy bez zbytečného odkladu, je povinen zaplatit za poskytnutou službu nově určenou vyšší cenu.

§ 232

(1) Cena je splatná zpravidla v hotovosti po poskytnutí služby. Jestliže je to odůvodněno povahou služby nebo stanoveno zvláštním předpisem, může organizace požadovat zálohu nebo zaplacení ceny předem.

(2) Jestliže se cena za poskytnutou službu fakturuje, je občan povinen zaplatit cenu do sedmi dnů po doručení faktury, není-li zvláštním předpisem stanoveno jinak. V pochybnostech se má za to, že faktura byla občanovi doručena třetího dne po odeslání. Na splatnost musí být občan ve faktuře upozorněn. Kdy je organizace povinna fakturovat, stanoví zvláštní předpisy.

(3) Nezaplatí-li občan fakturovanou cenu za službu, na kterou se vztahuje povinnost organizace k fakturování, je povinen platit poplatek z prodlení. Je-li faktura nesprávná, není občan povinen poplatek z prodlení platit; je oprávněn požadovat vydání nové faktury.

Odpovědnost za provedení služeb a za škodu

§ 233

(1) Za řádné a včasné poskytnutí služeb odpovídají organizace způsoby v tomto zákoně stanovenými nebo účastníky dohodnutými.

(2) Odpovědnosti podle odstavce 1 není dotčena odpovědnost organizace za škodu. Organizace odpovídá i tehdy, byla-li škoda způsobena v souvislosti s poskytnutím služby zaviněním osob, které k poskytnutí služby použila.

(3) Odpovědnost stanovená zákonem nemůže být účastníky vyloučena ani omezena.

§ 234

(1) Občan má právo od smlouvy odstoupit, nebyla-li služba provedena ani v dodatečné přiměřené lhůtě, kterou poskytl. Odstoupí-li od smlouvy, je povinen zaplatit organizaci částku připadající na vykonanou práci a na vzniklé náklady, jen pokud měl z částečného plnění služby majetkový prospěch.

(2) Odstoupením od smlouvy není dotčeno právo na náhradu škody.

§ 235

(1) Byla-li služba poskytnuta vadně, má občan právo na bezplatné odstranění vady nebo na doplnění služby. Není-li to dobře možné, má právo na nové poskytnutí služby nebo na zrušení smlouvy; jestliže služba pro vadnost provedení nemůže řádně plnit svůj účel; v ostatních případech vadného provedení služby má občan právo na přiměřenou slevu.

(2) Právo na nové poskytnutí služby občanovi nepřísluší, jde-li o službu, která byla poskytnuta hromadně.

(3) Písemným prohlášením vydaným občanovi může organizace za poskytnutí služby převzít odpovědnost ve větším rozsahu, než je uvedeno v odstavci 1 a 2. V písemném prohlášení určí organizace podmínky a rozsah této odpovědnosti.

§ 236

(1) Práva z odpovědnosti za vady poskytnuté služby musí občan uplatnit u organizace bez zbytečného odkladu. Práva zaniknou, nebyla-li uplatněna do šesti měsíců od poskytnutí služby, pokud v tomto zákoně není pro jejich uplatněni stanovena lhůta jiná.

(2) Občan má právo na náhradu nutných nákladů, které mu vznikly v souvislosti s uplatněním práva z odpovědnosti za vady. Toto právo musí být uplatněno u organizace nejpozději do jednoho měsíce po uplynutí doby, do které musí být uplatněno právo z odpovědnosti za vady; jinak právo zanikne.

§ 237

Organizace odpovídá za poškození, ztrátu nebo zničení věci, kterou k provedení služby od občana převzala, ledaže by ke škodě došlo i jinak.

§ 238

Organizace odpovídá i za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při poskytnutí služby použito; této odpovědnosti se nemůže zprostit.

Hlava druhá

PRODEJ V OBCHODĚ

§ 239

(1) Občan má právo, aby mu obchodní organizace prodala podle jeho výběru věci určené k prodeji.

(2) Z prodeje vzniká organizaci povinnost prodanou věc kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost věc převzít a zaplatit organizaci její cenu.

§ 240

Věci, u nichž to vyžaduje jejich povaha, jakož i věci, k jejichž prodeji je organizace určena, ale které běžně nevede, se prodávají na objednávku. Objednanou věc je organizace povinna opatřit v dohodnuté lhůtě, a není-li lhůta dohodnuta, ve lhůtě okolnostem přiměřené. Nestane-li se tak, je občan oprávněn od smlouvy odstoupit. Odstoupením kupujícího od smlouvy není dotčeno jeho právo na náhradu škody.

§ 241

(1) Je-li organizace podle dohody s občanem nebo podle povahy věci povinna v dodat věc na místo občanem určené, je občan povinen převzít věc při dodání. V ostatních případech je občan povinen převzít věc při prodeji, nedohodne-li se s organizací jinak.

(2) Nepřevezme-li občan věc v době uvedené v odstavci 1, je organizace oprávněna požadovat poplatek za uskladnění; výši poplatku stanoví zvláštní předpis.

§ 242

Služby, které nejsou s prodejem věci obvykle poskytovány, musí být zvlášť dohodnuty.

Prodejní cena

§ 243

(1) Prodává se za hotové; jinak než za hotové se prodává jen v případech stanovených zvláštními předpisy.

(2) U věci vystavených k prodeji musí být jejich ceny vyznačeny.

Jakost a množství

§ 244

Prodávaná věc musí mít požadovanou jakost, množství, míru nebo váhu a musí být bez vad, zejména musí odpovídat technickým normám. Připouští-li to povaha věci, má občan právo, aby byla věc před ním překontrolována nebo aby její činnost mu byla předvedena.

§ 245

Je-li třeba, aby při užívání věci byla zachována zvláštní pravidla, zejména řídí-li se užívání technickou normou, je organizace povinna občana s nimi seznámit, ledaže jde o pravidla obecně známá. Nesplní-li organizace tuto povinnost; je povinna nahradit občanovi škodu z toho vzniklou.

§ 246

Věci, které mají vady; jež nebrání, aby mohlo být věcí užíváno k určenému účelu, smějí být prodávány jen za nižší ceny; kupujícího je třeba upozornit, že věc má vadu a o jakou vadu jde, není-li to zřejmé již z povahy prodeje.

Odpovědnost za vady prodané věci

§ 247

(1) Organizace odpovídá za vady, které má prodaná věc při převzetí. U věcí použitých neodpovídá za vady vzniklá jejich použitím nebo opotřebením. U věcí prodávaných za nižší cenu neodpovídá za vadu; pro kterou byla sleva poskytnuta.

(2) Nejde-li o věci; které se rychle kazí, nebo o věci použité, odpovídá organizace i za vady, které se vyskytnou po převzetí věci v záruční době (záruka).

§ 248

(1) Záruční doba je šest měsíců; jde-li o prodej potravinářského zboží, je záruční doba osm dní, u prodeje krmiv tři týdny a u prodeje zvířat šest týdnů. Je-li na prodávané věci, jejím obalu nebo návodu k ní připojeném vyznačena lhůta, do které musí být věc použita, neskončí záruční doba před uplynutím této lhůty.

(2) U prodeje věcí, které jsou určeny k tomu, aby se jich užívalo po delší dobu, stanoví zvláštní předpisy záruční dobu delší než šest měsíců. Záruční doba přesahující šest měsíců se může týkat i jen některé součástky věci. Organizace je povinna vydat kupujícímu při prodeji záruční list s vyznačením záruční doby.

(3) Prohlášením v záručním listě vydaném občanovi může organizace poskytnout záruku přesahující rozsah záruky stanovené v tomto zákoně. V záručním listě určí organizace podmínky a rozsah této záruky.

§ 249

Záruční doby začínají běžet od převzetí věci kupujícím.

§ 250

Jde-li o vadu, kterou lze odstranit, má občan právo, aby byla bezplatně, včas a řádně odstraněna. Organizace je povinna odstranit vadu nejdéle ve lhůtě, která byla pro služby téhož druhu krajským národním výborem stanovena. Nebyla-li věc ještě použita, může občan namísto odstranění vady požadovat výměnu věci nebo, týká-li se vada jen součástky věci, výměnu součástky. Organizace může vždy namísto odstranění vady vyměnit vadnou věc za bezvadnou.

§ 251

(1) Jde-li o vadu, kterou nelze odstranit a která brání tomu, aby věc mohla být řádně užívána jako věc bez vady, má kupující právo na výměnu věci, anebo má právo smlouvu zrušit. Táž práva příslušejí kupujícímu, jde-li sice o vady odstranitelné, jestliže však kupující nemůže pro opětné vyskytnutí vady po opravě nebo pro větší počet vad věc řádně užívat.

(2) Jde-li o jiné vady neodstranitelné, má kupující právo na přiměřenou slevu z ceny věci.

§ 252

Má-li věc prodávaná za nižší cenu nebo věc použitá vadu, za kterou organizace odpovídá (§ 247), má občan místo práva na výměnu věci právo na přiměřenou slevu.

§ 253

Práva z odpovědnosti za vady se uplatňují u obchodní organizace, kde věc byla koupena. Je-li však v záručním listě uvedena organizace určená k opravě, která je v místě obchodní organizace nebo v místě pro občana bližším, uplatní občan právo na opravu u organizace určené k opravě; tím uplatní právo ze záruky. Organizace k opravě určená je povinna opravu provést ve lhůtě, která pro služby téhož druhu byla stanovena krajským národním výborem.

§ 254

(1) Práva z odpovědnosti za vady věcí, pro které platí záruční doba, zaniknou, nebyla-li uplatněna v záruční době.

(2) Práva z odpovědnosti za vady u věcí, které se rychle kazí, musí být uplatněna nejdéle v den následující po koupi věci a u věcí použitých nejdéle do šesti měsíců po jejich koupi; jinak práva zaniknou.

§ 255

(1) Doba od uplatnění práva z odpovědnosti za vady až do doby, kdy občan po skončení opravy byl povinen věc převzít, se do záruční doby nepočítá. Organizace je povinna vydat kupujícímu potvrzení o tom, kdy právo uplatnil, jakož i o provedení opravy a o době jejího trvání.

(2) Dojde-li k výměně, začne běžet záruční doba znovu od převzetí nové věci. Totéž platí, dojde-li k výměně součástky, na kterou byla poskytnuta záruka:

Prodej jinými než obchodními organisacemi

§ 256

Ustanovení § 239 odst. 2 a § 240 až 255 platí též, prodávají-li věci občanům jiné organizace než obchodní.

Hlava třetí

PŮJČOVÁNÍ VĚCÍ

§ 257

Smlouvou o půjčení věci vznikne občanovi právo věc po dohodnutou dobu užívat a povinnost zaplatit organizaci půjčovné.

§ 258

(1) Organizace je povinna předat občanovi věc ve stavu způsobilém k řádnému užívání. Ustanovení § 245 platí i, pro užívání půjčené věci.

(2) Má-li půjčená věc vadu, pro kterou ji nelze řádně užívat nebo která takové užívání ztěžuje; má občan právo, aby mu byla půjčena jiná věc, sloužící témuž účelu. Nejde-li o půjčení bezplatné; má kromě toho právo a prominuti nebo slevu půjčovného za dobu, kdy věc nemohl pro její vadu řádně užívat buď vůbec, nebo jen za ztížených podmínek.

(3) Právo na prominutí nebo slevu půjčovného musí být uplatněno u organizace nejpozději do vrácení věci; jinak právo zanikne.

§ 259

(1) Občan je oprávněn užívat půjčenou věc řádně a v souladu s účelem, jemuž slouží; je povinen chránit ji před poškozením, ztrátou nebo zničením.

(2) Není-li dohodnuto jinak, nesmí občan přenechat věc k užívání jinému.

§ 260

(1) Za opotřebení věci způsobené řádným užíváním občan neodpovídá.

(2) Dojde-li k poškození, ztrátě nebo zničení půjčené věci, je občan povinen ohlásit to organizaci bez zbytečného odkladu. Povinnost občana nahradit škodu se řídí ustanoveními tohoto zákona o odpovědnosti za škodu; občan však neodpovídá za škodu, která vznikla tím, že organizace nesplnila povinnost uloženou ustanovením § 258 odst. 1 věty druhé.

§ 261

(1) Vrátí-li občan věc po době dohodnuté ve smlouvě, je povinen platit půjčovné až do vrácení věci. Bylo-li to dohodnuto, je při opožděném vrácení povinen zaplatit též poplatek z prodlení:

(2) Jestliže se půjčená věc ztratila nebo byla zničena, je občan povinen platit půjčovné a poplatek z prodlení, bylo-li jeho placení dohodnuto, dokud ztrátu nebo zničení organizaci neohlásí nebo dokud se organizace o tom jinak nedozví.

(3) Občan má právo na slevu půjčovného a poplatku z prodlení, jestliže opožděným vrácením nebo ohlášením vzrostly půjčovné a poplatek z prodlení tak, že by jejich placení nebylo úměrné ceně věci. Jestliže na opožděném vrácení nebo ohlášení nenese vinu, není povinen půjčovné za dobu po uplynutí dohodnuté doby půjčení a poplatek z prodlení platit.

§ 262

(1) Věc půjčenou bezplatně je občan povinen vrátit, jakmile ji nepotřebuje, nejpozději však do kance určené doby půjčení.

(2) Organizace může požadovat vrácení věci půjčené bezplatně i před skončením určené doby půjčení, jestliže občan věc neužívá řádně nebo jestliže ji užívá v rozporu s účelem, kterému slouží.

(3) V půjčovních řádech může být stanoveno, že občan, který nevrátí věc půjčenou bezplatně včas, je povinen platit poplatek za opožděné vrácení; výši poplatku a způsob jeho placení určí půjčovní řád.

Hlava čtvrtá

ZHOTOVENÍ VĚCI NA ZAKÁZKU

§ 263

Smlouvou o zhotovení věci na zakázku vznikne občanovi právo, aby mu organizace podle jeho objednávky věc zhotovila, a povinnost zaplatit organizaci cenu služby.

§ 264

Není-li služba poskytnuta na počkání, je organizace povinna vydat občanovi o přijetí objednávky písemné potvrzení. Potvrzení musí obsahovat označení předmětu, rozsahu a jakosti služby, jakož i cenu a dobu provedení služby.

§ 265

Až do zhotovení věci může občan od smlouvy odstoupit; je však povinen zaplatit organizaci částku, která připadá na práce již provedené, pokud organizace nemůže jejich výsledku jinak použít, a nahradit jí účelně vynaložené náklady. Tím nejsou dotčena ustanovení § 234 až 236.

§ 266

Poskytne-li občan řádně a včas potřebnou součinnost; avšak organizace v určený čas k provedení služby nepřistoupí, přísluší mu právo na náhradu nutných nákladů, které mu tím vznikly. Toto právo musí uplatnit u organizace nejpozději do jednoho měsíce od převzetí věci, odstoupí-li však z tohoto důvodu od smlouvy (§ 234), musí je uplatnit nejpozději do jednoho měsíce od odstoupení; jinak právo zanikne.

§ 267

(1) Má-li občanem dodaný materiál nedostatky, které brání řádnému zhotovení věci na zakázku, je organizace povinna občana na to bez zbytečného odkladu upozornit. Tutéž povinnost má organizace i tehdy, žádá-li občan, aby služba byla provedena podle pokynů, které jsou nevhodné.

(2) Trvá-li občan přes upozornění organizace na objednávce, může organizace od smlouvy odstoupit.

Provedení služby

§ 268

(1) Organizace je povinna zhotovit věc podle smlouvy; řádně a v dohodnuté době, která nesmí přesahovat lhůtu stanovenou pro služby téhož druhu krajským národním výborem. Jestliže je pro provedení stanovena technická norma, musí provedení odpovídat této normě.

(2) Ustanovení § 245 platí i pro užívání věci zhotovené na zakázku.

§ 289

Trvá-li občan na provedení služby, která nebyla poskytnuta včas, má právo na slevu z ceny; podmínky a rozsah slev stanoví prováděcí předpis.

Odpovědnost za vady

§ 270

(1) Organizace odpovídá za vady, které má věc na zakázku zhotovená při převzetí občanem, jakož i za vady, které se vyskytnou po převzetí věci v záruční době. Stejně odpovídá za to, že věc má vlastnosti občanem při zakázce vymíněné.

(2) Organizace odpovídá za vady provedené zakázky, jejichž příčinou je vadnost materiálu dodaného občanem či nevhodnost jeho pokynů, jestliže občana na vadnost materiálu či nevhodnost jeho pokynů neupozornila.

§ 271

(1) Záruční doba je šest měsíců, u zhotovení stavby osmnáct měsíců.

(2) U věcí, které jsou určeny k tomu, aby se jich užívalo po delší dobu, stanoví zvláštní předpisy záruční dobu delší než šest měsíců; záruční doba přesahující šest měsíců se může týkat i jen některé součástky. Organizace je povinna vydat občanovi záruční list s vyznačením záruční doby.

(3) Prohlášením v záručním listě vydaném občanovi může organizace poskytnout záruku přesahující rozsah záruky stanovená v tomto zákoně. V záručním listě určí organizace podmínky a rozsah této záruky.

§ 272

Záruční doba začíná běžet od převzetí věci. Převzal-li občan věc až po dni, do kterého měl povinnost ji převzít, běží záruční doba již ode dne, kdy měl tuto povinnost.

§ 273

(1) Jde-li o vadu, kterou lze odstranit, je občan oprávněn požadovat bezplatné odstranění vady. Organizace je povinna odstranit vadu nejdéle ve lhůtě, která byla pro služby téhož druhu krajským národním výborem stanovena.

(2) Jde-li o vadu, kterou nelze odstranit a která brání tomu, aby věc mohla být podle objednávky řádně užívána jako věc bez vady, má občan právo na zrušení smlouvy. Totéž právo mu přísluší u vad odstranitelných, jestliže pro opětné vyskytnutí vady po opravě nebo pro větší počet vad nemůže věc řádně užívat. Jde-li o vadu neodstranitelnou, která však nebrání řádnému užívání věci podle objednávky, má občan práva na přiměřenou slevu.

§ 274

Práva z odpovědnosti za vady musí být uplatněna u organizace v záruční době; jinak práva zaniknou. Doba od uplatnění práva ze záruky až do provedení opravy se do záruční doby nepočítá. Organizace je povinna vydat občanovi potvrzení o tom, kdy právo uplatnil, jakož i o provedení opravy a o době jejího trvání.

Převzetí věci

§ 275

(1) Občan je povinen převzít věc nejpozději do jednoho měsíce od uplynutí doby, kdy služba měla být provedena, a byla-li služba skončena později, do jednoho měsíce od vyrozumění o jejím skončení. Neučiní-li tak, je povinen zaplatit poplatek za uskladnění.

(2) O věci, kterou občan nepřevzal ve lhůtě uvedené v odstavci 1, platí ustanovení § 282 odst. 2 a 3 o nevyzvednutých věcech.

Hlava pátá

OPRAVA A ÚPRAVA VĚCI

§ 276

Smlouvou o opravě nebo úpravě věci vznikne občanovi právo, aby mu organizace podle jeho objednávky provedla opravu nebo úpravu věci; organizaci vznikne právo, aby jí občan zaplatil cenu služby.

Provedení služby

§ 277

Organizace je povinna provést opravu nebo úpravu věci podle smlouvy řádně a v dohodnuté době, která nesmí přesahovat lhůtu stanovenou pro služby téhož druhu krajským národním výborem. Jestliže je pro provedení stanovena technická norma, musí provedení odpovídat této normě.

§ 278

(1) Organizace má právo zadržet si věc, která byla předmětem služby, dokud občan cenu služby nezaplatí. Toto právo organizaci nepřísluší, je-li cena organizací požadovaná sporná a občan ji zajistí složením do notářské úschovy.

(2) Zadrženou věc je organizace povinna řádně opatrovat; má právo na náhradu nutných nákladů, které jí opatrováním vznikly.

Odpovědnost za vady

§ 279

(1) Organizace odpovídá za vady, které má provedená oprava nebo úprava při převzetí věci občanem po provedené službě, jakož i za vady, které se vyskytnout po převzetí věci v záruční době.

(2) Organizace odpovídá také za vady, jejichž příčinou je vadnost věci, která má být opravena nebo upravena, či nevhodnost pokynů občana, jestliže ho na vadnost věci či na nevhodnost pokynů neupozornila.

§ 280

(1) Záruční doba je tři měsíce, není-li zvláštními předpisy stanoveno jinak; u stavebních prací je záruční doba osmnáct měsíců.

(2) Jestliže účelem opravy nebo úpravy je, aby věc mohla být i nadále po delší dobu užívána, stanoví zvláštní předpisy pro opravu nebo úpravu věci záruční dobu delší než tři měsíce; záruční doba přesahující tři měsíce se může týkat i jen některé součástky. Organizace je povinna vydat občanovi záruční list s vyznačením záruční doby.

(3) Prohlášením v záručním listě vydaném občanovi může organizace poskytnout záruku přesahující rozsah záruky stanovené v tomto zákoně. V záručním listě určí organizace podmínky a rozsah této záruky.

§ 281

(1) Je-li věc opravena nebo upravena vadně, má občan právo na bezplatné odstranění vady. Organizace je povinna vadu odstranit nejdéle ve lhůtě, která byla pro služby téhož druhu krajským národním výborem stanovena. Nelze-li vadu odstranit, nebo neodstraní-li ji organizace v určené lhůtě, anebo vyskytne-li se vada znovu, má občan právo na zrušení smlouvy nebo na přiměřené snížení ceny služby.

(2) Práva z odpovědnosti za vady musí být uplatněna u organizace v záruční době; jinak práva zaniknou. Doba od uplatnění práva až do provedení opravy nebo úpravy se do záruční doby nepočítá. Organizace je povinna vydat občanovi potvrzení o tom, kdy právo uplatnil, jakož i o provedení opravy nebo úpravy a o době jejího trvání.

Nevyzvednuté věci

§ 282

(1) Občan je povinen vyzvednout si věc nejpozději do jednoho měsíce od uplynutí doby, kdy služba měla být provedena, a byla-li služba skončena později, do jednoho měsíce od vyrozumění o jejím skončení. Neučiní-li tak, je povinen zaplatit poplatek za uskladnění.

(2) Nevyzvedne-li si občan věc ve lhůtě šesti měsíců ode dne, kdy byl povinen ji vyzvednout, má organizace právo věc prodat. Je-li organizaci známa adresa občana a jde-li o věc větší hodnoty, je organizace povinna o zamýšleném prodeji občana předem písemně vyrozumět a poskytnout mu přiměřenou dodatečnou lhůtu k vyzvednutí věci.

(3) Dojde-li k prodeji nevyzvednuté věci, vyplatí organizace občanovi výtěžek prodeje po odečtení ceny služby, poplatku za uskladnění a nákladů prodeje. Právo na výtěžek prodeje musí občan uplatnit u organizace clo jednoho roku od prodeje věci; jinak právo zanikne.

§ 283

Ustanovení § 264 až 267, 269 a 272 platí i pro opravy a opravy věci.

 

Hlava šestá

OBSTARAVATELSKÉ SLUŽBY

§ 284

Smlouvou o poskytnutí obstaravatelské služby vznikne občanovi právo, aby mu organizace obstarala poskytnutí požadované služby jinou organizací nebo aby jinak obstarala jeho záležitost; organizaci vznikne právo, aby jí občan zaplatil cenu služby.

§ 285

O uzavření smlouvy musí organizace vydat občanovi písemné potvrzení, v němž je třeba uvést předmět služby, jakož i cenu a dobu jejího provedení.

§ 286

Občan může až do poskytnutí obstaravatelské služby od smlouvy odstoupit; musí však organizaci nahradit účelně vynaložené náklady a jinou újmu organizaci tím vzniklou, pokud jí organizace nemohla zabránit. Tím nejsou dotčena ustanovení § 234 až 236.

§ 287

Organizace je povinna při obstarávání dbát příkazů občana; odchýlit se od nich může jen tehdy, jestliže je to v zájmu občana nutné a nemůže-li včas dosáhnout jeho souhlasu.

§ 288

Bylo-li obstaráno poskytnuti služby jinou organizací a nebyla-li tato služba poskytnuta řádně, odpovídají za vady obě organizace; občan může uplatnit právo z odpovědnosti za vady u kterékoli z nich. O způsobu a rozsahu odpovědnosti platí ustanovení vztahující se na služby, které byly předmětem obstarání.

Obstarání prodeje věci

§ 289

Smlouvou o obstarání prodeje věci vznikne občanovi právo, aby organizace od něho věc do prodeje svěřenou převzala a provedla opatření k prodeji potřebná.

§ 290

O uzavření smlouvy musí organizace vydat občanovi písemné potvrzení, v němž je třeba uvést cenu, za kterou věc má být prodána, odměnu organizace o obstarání prodeje a poplatek pro případ odstoupení od smlouvy (§ 291).

§ 291

Odstoupí-li občan od smlouvy před uplynutím třiceti dnů ode dne, kdy organizace věc do prodeje převzala, je povinen zaplatit organizaci poplatek ve výši stanovené zvláštním předpisem.

§ 292

(1) Organizace má právo na odměnu, jen došlo-li k prodeji svěřené věcí.

(2) Občan má právo, aby mu organizace vyplatila po srážce odměny částku, za kterou věc prodala.

§ 293

Cena věci svěřené do prodeje, včetně odměny organizace, se určí podle cenových předpisů. Nelze-li cenu takto určit, určí se cena odhadem.

§ 294

Neprodá-li organizace věc do tří měsíců ode dne, kdy byla svěřena do prodeje, smlouva se ruší, nebylo-li mezi občanem a organizací dohodnuto jinak.

§ 295

(1) Při prodeji věci svěřené do prodeje odpovídá kupujícímu za vady věci organizace, která prodej obstarala; přitom odpovídá i za to, že prodaná věc má vlastnosti organizaci při prodeji uvedené.

(2) Jinak platí pro tuto odpovědnost obdobně ustanovení týkající se prodeje použitých věcí.

Úschova

§ 296

(1) Smlouvou o úschově vznikne občanovi právo, aby organizace věc od něho do úschovy převzatou řádně opatrovala.

(2) Ve smlouvě lze dohodnout, že organizace může předat věc do úschovy další organizaci.

§ 297

Občan je povinen kromě ceny služby nahradit organizaci nutné náklady, které na věc při jejím opatrování učinila.

§ 298

Jestliže to bylo účastníky dohodnuto, může organizace smlouvu o úschově vypovědět i před uplynutím dohodnuté doby úschovy.

§ 299

Občan je oprávněn požadovat vrácení věci i před uplynutím dohodnuté doby úschovy. Ustanovení § 288 tím není dotčeno.

Hlava sedmá

UBYTOVACÍ SLUŽBY

§ 300

(1) Ze smlouvy o poskytnutí ubytovací služby vznikne občanovi právo, aby mu organizace poskytla přechodné ubytování na dobu dohodnutou nebo na dobu vyplývající z účelu ubytování v zařízení k tomu určeném (hotely, noclehárny, ubytovny a jiná zařízení).

(2) Za poskytnutí ubytování a služby s ním spojené je občan povinen platit organizaci cenu ve lhůtách stanovených ubytovacími řády.

§ 301

Občan má právo užívat prostory, které mu k ubytováni byly vyhrazeny, jakož i užívat společné prostory ubytovacího zařízení a používat služeb, jejichž poskytováni je s ubytováním spojeno.

§ 302

Organizace je povinna odevzdat občanovi prostory jemu k ubytování vyhrazené ve stavu způsobilému pro řádné užívání a zajistit mu nerušený výkon jeho práv s ubytováním spojených.

§ 303

Občan je povinen užívat prostory jemu k ubytování vyhrazené a služby s ubytováním spojené řádně; v těchto prostorách nesmí občan bez souhlasu organizace provádět žádné podstatné změny.

§ 304

O odpovědnosti organizace za věci vnesené do prostor organizace ubytovaným občanem nebo pro něj platí ustanovení § 433 až 438.

§ 305

(1) Občan muže od smlouvy před uplynutím dohodnuté doby odstoupit, je však povinen nahradit organizaci újmu vzniklou z předčasného zrušení ubytování; pokud ji organizace nemohla zabránit. Tím nejsou dotčena ustanovení § 234 až 238.

(2) Organizace může od smlouvy před uplynutím dohodnuté doby odstoupit, jestliže občan v ubytovacím zařízení přes výstrahu hrubě porušuje zásady socialistického soužití nebo jinak hrubě porušuje své povinnosti ze smlouvy.

§ 306

Bližší úpravu užívání ubytovacích prostor a zařízení, jakož i používání jiných služeb s ubytováním spojených stanoví ubytovací řády.

Hlava osmá

PŘEPRAVNÍ SLUŽBY

Oddíl první

Osobní přeprava

§ 307

Občan, který za stanovené jízdné použije dopravního prostředku, má právo, aby ho dopravní organizace nebo jiná organizace k tomu oprávněná (dopravce) přepravila do místa určení řádně a včas.

§ 308

Dopravce je povinen starat se při přepravě zejména o bezpečnost a pohodlí cestujících a při hromadné přepravě jim umožnit používání společenských a kulturních zařízení.

§ 309

(1) Má-li cestující zavazadlo, přepravuje je dopravce buď společně s ním a pod jeho dohledem, nebo odděleně.

(2) Je-li zavazadlo přepravováno odděleně, je dopravce povinen dbát, aby bylo přepraveno do místa určení nejpozději ve stejnou dobu s cestujícím.

Odpovědnost

§ 310

(1) Při pravidelné přepravě osob stanoví přepravní řády, jaká práva má cestující vůči dopravci, jestliže přeprava nebyla provedena včas.

(2) Při nepravidelné přepravě osob je dopravce povinen nahradit škodu vzniklou cestujícímu tím, že přeprava nebyla provedena vůbec nebo že nebyla provedena včas; podmínky a rozsah náhrady stanoví přepravní řády.

(3) Práva podle odstavce 1 a 2 musí cestující uplatnit u organizace bez zbytečného odkladu; nebyla-li práva uplatněna nejpozději do šesti měsíců, zaniknou.

§ 311

(1) Vznikne-li cestujícímu za přepravy škoda na zdraví nebo škoda na zavazadlech přepravovaných společně s ním či na věcech, které měl u sebe, odpovídá za ni dopravce podle ustanovení o odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků (§ 427 až 431).

(2) Za škodu způsobenou přepravou na zavazadlech přepravovaných odděleně od cestujícího odpovídá dopravce podle ustanovení o odpovědnosti při nákladní přepravě.

Oddíl druhý

Nákladní přeprava

§ 312

(1) Občan (odesílatel) má právo, aby mu dopravce za přepravné zásilku přepravil do určeného místa a vydal ji určenému příjemci.

(2) Odesílatel je povinen dopravci na požádání objednávku přepravy písemně potvrdit.

(3) Dopravce je povinen na požádání odesílatele převzetí zásilky písemně potvrdit.

§ 313

(1) Až do vydání zásilky příjemci má odesílatel právo dávat za podmínek stanovených přepravními řády dopravci nové příkazy.

(2) Kdy a za jakých podmínek právo dávat dopravci nové příkazy přísluší příjemci, stanoví přepravní řády.

§ 314

Dopravce je povinen provést přepravu s odbornou péčí a ve stanovené lhůtě.

§ 315

(1) Dopravce může užít k provedení přepravy i jiných organizací; přitom odpovídá, jako by přepravu provedl sám.

(2) Provádí-li přepravu společně několik dopravců podle přepravního řádu jako přepravu sdruženou; stanoví přepravní řády, který z dopravců a za jakých podmínek za tuto přepravu odpovídá.

Odpovědnost

§ 316

(1) Dopravce odpovídá za škodu, která vznikla na přepravované zásilce v době od převzetí k přepravě až do vydání, ledaže škoda byla způsobena odesílatelem nebo příjemcem, vadností zásilky, jejího obalu nebo balení, zvláštní povahou zásilky, anebo okolností, kterou nemohl dopravce odvrátit.

(2) Přepravní řády mohou stanovit, za jakých podmínek se má za to, že škoda vznikla některou z příčin uvedených v odstavci 1.

(3) Na škody vzniklé na přepravovaných zásilkách se nevztahují ustanovení § 427 až 431.

§ 317

(1) Při ztrátě nebo zničení zásilky je dopravce povinen nahradit cenu; kterou měla ztracená nebo zničená zásilka v době, kdy byla převzata k přepravě. Kromě toho je povinen nést účelně vynaložené náklady vzniklé v souvislosti s přepravou ztracené nebo zničené zásilky. Při poškození nebo částečné ztrátě zásilky hradí dopravce částku, o kterou byla zásilka znehodnocena; je-li účelné provést opravu, hradí dopravce náklady opravy.

(2) Za jiné škody z nákladní přepravy, než jsou škody na přepravované zásilce, odpovídá dopravce, jen byly-li způsobeny překročením dodací lhůty; podmínky a rozsah náhrady stanoví přepravní řády.

§ 318

Právo na náhradu škody musí občan uplatnit u dopravce do šesti měsíců od vydání zásilky příjemci, nebo jestliže k vydání zásilky nedošlo, do šesti měsíců od převzetí zásilky k přepravě; jinak právo zanikne.

Oddíl třetí

Společná ustanovení

§ 319

Zvláštní přepravní předpisy

Podrobnější úpravu osobní a nákladní přepravy stanoví zvláštní přepravní předpisy, zejména přepravní řády a tarify. V rámci této úpravy mohou přepravní řády též převzít ustanovení platná v mezinárodní přepravě pro přepravu vnitrostátní; odpovědnost za škodu na zdraví stanovená tímto zákonem nesmí být omezena.

§ 320

Nevyzvednuté zásilky

(1) O nevyzvednutých (neodebraných) zásilkách platí ustanovení § 282 odst. 2 a 3.

(2) Přepravní řády mohou stanovit pro vyzvednutí (odebrání) některých zásilek, zejména věcí nebezpečné povahy nebo věcí, které se rychle kazí, lhůty kratší než 6 měsíců.

Hlava devátá

PRÁVNÍ POMOC ADVOKÁTNÍ ORGANIZACE

§ 321

(1) Smlouvou o poskytnutí právní pomoci uzavřenou s advokátní organizací vznikne občanovi právo, aby mu byla advokátem, kterého si z pracovníků organizace zvolí a kterému udělí plnou moc, poskytnuta právní pomoc k ochraně jeho práv a oprávněných zájmů. Je-li podle zákona advokát občanovi ustanoven, vznikne právo na poskytnutí právní pomoci tímto ustanovením.

(2) Organizace má právo na zaplacení odměny a na náhradu účelně vynaložených nákladů. Občan má však právo; aby mu právní pomoc byla poskytnuta zčásti nebo zcela bezplatně, jestliže je to odůvodněno jeho osobními a majetkovými poměry nebo jsou-li pro to jiné důvody hodné zvláštního zřetele.

§ 322

(1) Občan má právo od smlouvy o poskytnutí právní pomoci kdykoli odstoupit; je však povinen zaplatit organizaci odměnu připadající na úkony již provedené a účelně vynaložené náklady do té doby vzniklé.

(2) Organizace je oprávněna odstoupit od smlouvy jen ze závažných důvodů. Odstoupí-li organizace od smlouvy, musí být po dobu patnácti dnů od odstoupení prováděny ještě neodkladné úkony právní pomoci, neučiní-li občan jiné opatření.

§ 323

Jestliže advokát, kterého si občan zvolil, zemře nebo ztratí způsobilost k poskytování právní pomoci, poskytne právní pomoc advokát, kterého organizace k tomu ustanoví, nezařídí-li občan jinak.

§ 324

Bližší úpravu poskytování právní pomoci stanoví zákon o advokacii.

Hlava desátá

PENĚŽNÍ SLUŽBY

Oddíl první

Vklady

§ 325

(1) Občan má právo, aby spořitelna nebo jiná peněžní organizace k tomu určená přijímala od něho vklady na vkladní knížku nebo, vede-li běžné účty, i vklady na běžný účet.

(2) Vkladový vztah mezi občanem a organizací vznikne tím, že organizace na návrh občana přijme od něho vklad na vkladní knížku nebo na běžný účet; jde-li o cestovní vkladní knížku nebo o zřízení běžného účtu, musí být návrh písemný.

§ 326

(1) Občan má právo s vkladem nakládat. Má dále právo na úroky nebo jiné majetkové výhody, které stanoví prováděcí předpisy.

(2) Organizace je povinna na příkaz občana provádět z vkladu výplaty, popřípadě celý vklad vrátit. Má právo na náhradu nutných nákladů poskytnutím služeb vzniklých.

(3) Organizace nesmí provádět výplaty, obdržela-li úřední zákaz nebo má-li důvodné podezření trestného činu týkajícího se vkladu.

§ 327

Za vklady, úroky a jiné majetkové výhody občanů u státních peněžních ústavů ručí stát.

Vklady na vkladních knížkách

§ 328

(1) Přijetí vkladu potvrdí organizace vkladní knížkou; ve vkladní knížce se vyznačují změny ve výši vkladu, jakož i jiné skutečnosti vkladu se týkající.

(2) Není-li prokázána jiná výše vkladu, je rozhodný zápis ve vkladní knížce.

§ 329

Vkladní knížka může být vystavena na doručitele nebo na jméno.

§ 330

(1) Bez předložení vkladní knížky nelze s vkladem nakládat.

(2) S vkladem na vkladní knížce na doručitele je oprávněn nakládat každý, kdo ji předloží.

(3) S vkladem na vkladní knížce na jméno je oprávněn nakládat ten, na jehož jméno, příjmení a adresu je vkladní knížka vystavena. S vkladem na cestovní vkladní knížce je však ve stanovených případech oprávněn nakládat každý, kdo předloží vkladní knížku a průkazní lístek.

§ 331

(1) V dohodě s organizací může občan výplatu i jiné nakládání s vkladem učinit závislým na sdělení hesla nebo na jiné podmínce. Podmínky, na nichž lze učinit nakládání s vkladem závislým, stanoví prováděcí předpis.

(2) Nezná-li ten, kdo vkladní knížku předkládá, její heslo, musí prokázat, že je jejím vlastníkem.

§ 332

(1) Jestliže se vkladní knížka ztratí nebo zničí, může občan s vkladem nakládat, jen prohlásí-li organizace na jeho návrh či na návrh toho, kdo má na tom právní zájem, vkladní knížku za umořenou.

(2) Po umoření vydá organizace navrhovateli novou vkladní knížku nebo na požádání vyplatí celý vklad.

(3) Prováděcí předpis stanoví, v kterých případech může organizace provést výplatu vkladu nebo vydat novou vkladní knížku i bez umoření původní, vkladní knížky, je-li jí oprávněný znám.

§ 333

Jestliže občan po dvacet let s vkladem nenakládal ani nepředložil vkladní knížku organizaci k doplnění záznamů, ruší se vkladový vztah uplynutím této doby; občan má právo na výplatu zůstatku zrušeného vkladu.

Vklady na běžných účtech

§ 334

Běžný účet je určen k tomu, aby na něj občan ukládal peníze a přijímal platby a aby z něho byly podle jeho příkazu prováděny výplaty a platby. Pro více občanů lze zřídit společný běžný účet.

§ 335

(1) Běžný účet se označí jménem, příjmením a adresou vkladatele.

(2) Vkladatel je povinen organizaci sdělovat změny údajů obsažených v označení běžného účtu.

§ 336

Vkladatel nakládá s vkladem na běžném účtu vlastnoručně podepsanými písemnými příkazy.

§ 337

Zástupce může za vkladatele nakládat s vkladem jen na základě písemné plné moci, která ho k tomu výslovně opravňuje. Není-li plná moc vystavena před organizací nebo není-li podpis zmocnitele organizaci znám, musí být podpis na plné moci ověřen.

§ 338

(1) Není-li prokázána jiná výše vkladu, je rozhodný zůstatek vykázaný v účetních knihách organizace.

(2) Organizace je povinna vkladateli nejpozději 31. března každého roku oznámit zůstatek vkladu na běžném účtu, který je vykázán v jejích účetních knihách k poslednímu dni předcházejícího roku.

(3) Jestliže vkladatel nesprávnost zůstatku, který byl vykázán v účetních knihách organizace k poslednímu dni kalendářního roku, nenamítne do tří roků od tohoto dne a jestliže ani organizace v těže lhůtě zůstatek neopraví a opravu vkladateli nesdělí, platí vykázaný zůstatek z a správný.

§ 339

(1) Vkladatel může běžný účet kdykoli zrušit.

(2) Organizace je oprávněna běžný účet zrušit, jestliže po pět let nedošlo k vkladu na běžný účet nebo k výplatě z něho, anebo přestala-li organizace vklady na běžném účtu vést.

(3) Zruší-li se běžný účet, má vkladatel právo na výplatu zůstatku zrušeného běžného účtu.

§ 340

Ustanovení a běžném účtu platí též pro běžné účty zřizované podle zvláštních předpisů, pokud tyto předpisy neobsahují odchylnou úpravu.

Oddíl druhý

Půjčky

§ 341

(1) Smlouvou o půjčce vznikne občanovi právo, aby mu organizace poskytla peněžitou půjčku pro účel, jemuž má půjčka sloužit.

(2) Smlouva o půjčce musí mít písemnou formu.

§ 342

Organizace plní svou povinnost ze smlouvy především tím, že za občana splní podle účelu půjčky jeho platební povinnosti; občanovi vyplatí půjčenou částku, jen bylo-li to dohodnuto, nebo vyžaduje-li to povaha věci.

§ 343

(1) Občan je povinen půjčenou částku organizaci splatit v dohodnuté lhůtě a zaplatit jí úroky podle sazeb, které stanoví prováděcí předpis. Je oprávněn splatit půjčenou částku i před smluvenou lhůtou.

(2) Ve smlouvě lze dohodnout, že organizace má právo připisovat úroky k pohledávce; připsáním se úroky stávají součástí pohledávky.

§ 344

Použije-li občan půjčené částky bez souhlasu organizace na jiný než smluvený účel, je organizace oprávněna požadovat na něm její splacení před uplynutím dohodnuté lhůty.

Hlava jedenáctá

POJIŠTĚNÍ

Oddíl první

Společná ustanovení

§ 345

Pojištěním se zabezpečuje občanům právo na výplatu peněžních prostředků k úhradě potřeb, které vznikají z nahodilých událostí.

§ 346

Ke vzniku pojištění je třeba, aby mezi občanem a pojišťovnou byla uzavřena pojistná smlouva (pojištění smluvní), nestanoví-li zvláštní předpis, že pojištění vznikne na základě jiné skutečnosti (pojištění zákonné).

§ 347

Pojistit lze:

a) majetek pro případ jeho poškození, zničení, ztráty, odcizení nebo jiných škod, které na něm vzniknou (pojištění majetku);

b) občana pro případ jeho tělesného poškození, smrti, dožití určitého věku nebo pro případ jiné pojistné události (pojištění osob);

c) odpovědnost za škodu vzniklou na životě a zdraví nebo na věci, popřípadě odpovědnost za jinou majetkovou škodu (pojištění odpovědnosti za škodu).

§ 348

Pro právní úkony týkající se pojištění je zapotřebí písemné formy, není-li v tomto zákoně nebo v pojistných podmínkách stanoveno jinak.

Oddíl druhý

Pojistná smlouva

Uzavření pojistné smlouvy

§ 349

(1) K uzavření smlouvy je třeba, aby návrh byl přijat ve lhůtě, kterou navrhovatel určil, a neurčil-li ji, do jednoho měsíce ode dne, kdy druhý účastník návrh obdržel. Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy navrhovatel obdrží sdělení o přijetí svého návrhu.

(2) Návrh pojišťovny lze přijmout též zaplacením pojistného ve výši uvedené v návrhu, jestliže se tak stane ve lhůtě podle odstavce 1; smlouva je v takovém případě uzavřena, jakmile bylo pojistné zaplaceno.

§ 350

(1) Kdo s pojišťovnou uzavírá pojistnou smlouvu, je povinen odpovědět pravdivě a úplně na všechny písemné dotazy pojišťovny týkající se sjednávaného pojištění. To platí též, jde-li o změnu pojištění.

(2) Tuto povinnost má i ten, na jehož majetek, život nebo zdraví anebo odpovědnost za škody se má pojištění vztahovat, i když smlouvu sám neuzavírá.

§ 351

(1) Podrobnější úpravu pojištění stanoví pojistné podmínky.

(2) Od pojistných podmínek se mohou účastníci odchýlit, jen pokud to v nich není vyloučeno.

§ 352

Pojistnou smlouvu; ze které má být oprávněn občan, může s pojišťovnou uzavřít též socialistická organizace; pojistné podmínky stanoví, pokud je při tomto pojištění možná se odchýlit od ustanovení tohoto zákona.

 

Práva a povinnosti z pojištění

§ 353

Povinnost pojišťovny plnit a její právo na pojistné vznikne prvním dnem po uzavření smlouvy, nebylo-li účastníky rozhodnuto, že vznikne již uzavřením smlouvy nebo později.

§ 354

(1) Kdo pojistnou smlouvu s pojišťovnou uzavřel, je povinen platit pojistné, a to za dohodnutá pojistná období (běžné pojistné); lze též dohodnout, že pojistné bude zaplaceno najednou za celou dobu, na kterou bylo pojištění sjednáno (jednorázové pojistné).

(2) Nebylo-li dohodnuto jinak, je běžné pojistné splatné prvního dne pojistného období a jednorázové pojistné dnem počátku pojištění.

(3) Pojistné podmínky mohou stanovit, kdy je ten, kdo smlouvu uzavřel, zproštěn povinnosti platit pojistné, aniž je tím dotčena výše plnění pojišťovny.

§ 355

(1) Právo na plnění má, pokud není v tomto zákoně nebo v pojistných podmínkách stanoveno jinak, ten, na jehož majetek, život nebo zdraví anebo na jehož odpovědnost za škody se pojištění vztahuje (pojištěný).

(2) Právo na plnění vznikne, nastane-li skutečnost, se kterou je spojen vznik povinnosti pojišťovny plnit (pojistná událost).

(3) Plnění je splatné do patnácti dnů, jakmile pojišťovna skončila šetření nutné k zjištění rozsahu povinnosti pojišťovny plnit. Šetření musí být provedeno bez zbytečného odkladu; nemůže-li být skončeno do jednoho měsíce po tom, kdy se pojišťovna o pojistné události dozvěděla, je pojišťovna povinna poskytnout pojištěnému na požádání přiměřenou zálohu.

§ 356

Pojišťovna je oprávněna plnění ze smlouvy přiměřeně snížit, jestliže na základě vědomě nepravdivé nebo neúplné odpovědi (§ 350) byla určeno nižší pojistné.

§ 357

(1) Pojištěný je povinen zachovávat povinnosti, které byly dohodnuty nebo které jsou v tomto zákoně anebo v pojistných podmínkách stanoveny za tím účelem, aby se rozsah následků pojistné události nezvětšoval.

(2) Kdo má právo na plnění, je povinen bez zbytečného odkladu pojišťovně písemně oznámit, že nastala pojistná událost, dát pravdivé vysvětlení o jejím vzniku a rozsahu jejích následků a předložit potřebné doklady, které si pojišťovna vyžádá. Pojistné podmínky mohou mu uložit i další povinnosti.

(3) Mělo-li vědomé porušení povinností uvedených v odstavci 1 a 2 podstatný vliv na zvětšení rozsahu následků pojistné události, je pojišťovna oprávněna plnění ze smlouvy snížit podle toho, jaký vliv mělo toto porušení na rozsah její povinnosti plnit.

Zánik pojištění

§ 358

(1) Pojištění, u kterého je sjednáno běžné pojistné, zanikne výpovědí ke konci pojistného období; výpověď musí být dána aspoň šest týdnů před jeho uplynutím.

(2) Lze též dohodnout, že pojištění může vypovědět každý z účastníků do dvou měsíců po uzavření smlouvy. Výpovědní lhůta je osmidenní; jejím uplynutím pojištění zanikne.

(3) Pojišťovna nemůže podle odstavce 1 vypovědět pojištění osob s výjimkou pojištění pro případ úrazu.

§ 359

Pojištění zanikne rovněž tím, že pojistné za první pojistné období nebo jednorázové pojistné nebylo zaplaceno do tří měsíců anebo pojistné za další pojistné období nebylo zaplaceno do šesti měsíců od jeho splatnosti; tyto lhůty lze dohodou prodloužit. Pojištění zanikne uplynutím příslušné lhůty. Totéž platí, byla-li zaplacena jen část pojistného.

§ 360

(1) Při vědomém porušení povinností uvedených v ustanovení § 350 může pojišťovna od smlouvy odstoupit, jestliže při pravdivém a úplném zodpovězení dotazů by smlouvu neuzavřela. Toto právo může pojišťovna uplatnit do tří měsíců ode dne, kdy takovou skutečnost zjistila; jinak právo zanikne.

(2) Dozví-li se pojišťovna až po pojistné události, že její příčinou je skutečnost, kterou pro vědomě nepravdivé nebo neúplné odpovědi nemohla zjistit při sjednávání pojištění a která pro uzavření smlouvy byla podstatná, je oprávněna plnění ze smlouvy odmítnout; odmítnutím plnění pojištění zanikne.

§ 361

(1) Pojišťovna má právo na pojistné za dobu do zániku pojištění.

(2) Zanikne-li pojištění před uplynutím doby, za kterou bylo pojistné zaplaceno, je pojišťovna povinna zbývající část pojistného vrátit.

(3) Nastala-li pojistná událost a důvod dalšího pojištění tím odpadl, náleží pojišťovně pojistné do konce pojistného období, v němž pojistná událost nastala; jde-li o pojištění za jednorázové pojistné, náleží pojišťovně i v těchto případech vždy celé pojistné.

§ 362

Pojistné podmínky pro pojištění osob stanoví, ve kterých případech je pojišťovna povinna vyplatit při zániku pojištění odbytné, kdy pojištění nezanikne pro neplacení pojistného a na které případy se nevztahuje ustanovení § 361 odst. 2 o vrácení pojistného.

Oddíl třetí

Pojištění majetku

§ 363

Z pojištění majetku má pojištěný právo, aby mu bylo poskytnuto plnění ve výši určené podle pojistných podmínek, týká-li se pojistná událost věci, na kterou se pojištění vztahuje.

§ 364

(1) Pojištěný je povinen dbát, aby pojistná událost nenastala; zejména nesmí porušovat povinnosti směřující k odvrácení nebo k zmenšení nebezpečí, které jsou mu uloženy právními předpisy nebo které vzal na sebe smlouvou.

(2) Porušil-li pojištěný vědomě nebo následkem opilosti povinnosti uvedené v odstavci 1 a toto porušení podstatně přispělo ke vzniku pojistné události nebo k většímu rozsahu jejích následků, je pojišťovna oprávněna plnění ze smlouvy přiměřeně snížit. Totéž platí, porušil-li tyto povinnosti vědomě nebo následkem opilosti ten, kdo s pojištěným žije ve společné domácnosti.

§ 365

Pojištěný má právo na náhradu nákladů účelně vynaložených na odvrácení pojistné události, která pojištěnému majetku bezprostředně hrozila. Rovněž má právo na náhradu nákladů, které účelně vynaložil, aby zmírnil následky pojistné události.

§ 366

(1) Týká-li se pojistná událost nemovitosti, jejíž převod je vázán na souhlas věřitele, plní pojišťovna jen s jeho souhlasem, avšak jen tehdy, ohlásí-li věřitel nejpozději do výplaty plnění, že omezení převodu nemovitosti je registrováno u státního notářství.

(2) Odepře-li věřitel souhlas k plnění, složí je pojišťovna do notářské úschovy.

§ 367

Změnou v osobě vlastníka pojištěné věci pojištění zanikne, nestanoví-li pojistné podmínky, že přechází na nabyvatele věci.

§ 368

(1) Jestliže pojištěný má proti jinému právo na náhradu škody způsobené pojistnou událostí, přechází jeho právo na pojišťovnu, a to až do výše plnění, které mu pojišťovna poskytla.

(2) Přešlo-li na pojišťovnu právo podle odstavce 1 proti občanovi, platí při jeho uplatňování přiměřeně ustanovení § 450.

(3) Na pojišťovnu nepřecházejí nároky pojištěného proti osobám, které s ním žijí ve společné domácností nebo které jsou na něho odkázány svou výživou. To však neplatí, jestliže tyto osoby způsobily škodu úmyslně.

§ 369

Nahradila-li pojišťovna pojištěnému jen část škody, je osoba, proti níž má pojištěný právo na náhradu zbývající části škody, povinna uspokojit pojišťovnu až po uspokojení pojištěného.

§ 370

Pojištění se může vztahovat na majetek jiného než toho, kdo pojistnou smlouvu s pojišťovnou uzavřel, jen stanoví-li to pojistné podmínky.

Oddíl čtvrtý

Pojištění osob

§ 371

Z pojištění osob má pojištěný právo, aby mu byla vyplacena dohodnutá částka nebo aby mu byl placen dohodnutý důchod anebo aby mu bylo poskytnuto plnění ve výši určené podle pojistných podmínek, nastane-li u něho pojistná událost.

§ 372

(1) Je-li dohodnuto, že pojistnou událostí je smrt pojištěného, může ten, kdo pojistnou smlouvu s pojišťovnou uzavřel, určit osobu, které má pojistnou událostí vzniknout právo na plnění, a to jménem nebo vztahem k pojištěnému. Až do vzniku pojistné události může určení osoby změnit; není-li ten, kdo smlouvu uzavřel, sám pojištěným, může tak učinit jen se souhlasem pojištěného. Změna určení osoby je účinná doručením sdělení pojišťovně.

(2) Není-li oprávněná osoba v době pojistné události určena nebo nenabude-li práva na plnění, nabývají tohoto práva manžel pojištěného, a není-li ho; děti pojištěného.

(3) Není-li osob uvedených v odstavci 2, nabývají tohoto práva rodiče pojištěného, a není-li jich, osoby, které žily s pojištěným po dobu nejméně jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a které z tohoto důvodu pečovaly o společnou domácnost nebo byly odkázány výživou na pojištěného; není-li ani těchto osob, nabývají tohoto práva dědici pojištěného.

§ 373

Vznikne-li, právo na plnění několika osobám a nejsou-li jejich podíly určeny, má každý z nich právo na stejný díl.

§ 374

Zemřel-li ten, kdo uzavřel s pojišťovnou smlouvu, podle které je pojištěným někdo jiný, vstupuje do pojištění na jeho místo pojištěný.

§ 375

Je-li pojistnou událostí úraz pojištěného, je pojišťovna oprávněna snížit částku, kterou má vyplatit, došlo-li k úrazu následkem opilosti pojištěného.

§ 376

Právem vůči pojišťovně není dotčeno právo na náhradu škody proti tomu, kdo za škodu odpovídá.

Oddíl pátý

Pojištění odpovědnosti za škody

§ 377

Z pojištění odpovědnosti za škody má pojištěný právo, aby v případě pojistné události pojišťovna za něho nahradila podle pojistných podmínek škodu, za kterou pojištěný odpovídá.

§ 378

Náhradu platí pojišťovna poškozenému; poškozený však právo na plnění proti pojišťovně nemá, nestanoví-li zvláštní předpisy jinak. Nesouhlasí-li pojištěný, aby bylo plněno poškozenému, složí pojišťovna plnění do notářské úschovy.

§ 379

Pojistné podmínky mohou stanovit, v kterých případech změnou v osobě vlastníka věci nezaniká pojištění odpovědnosti.

§ 380

Pojišťovna nemá právo snížit podle ustanovení § 357 odst. 3 náhradu, kterou za pojištěného vyplácí poškozenému; částku, o kterou pojišťovna takto nemohla své plnění snížit, je povinen jí nahradit pojištěný.

§ 381

Jestliže pojištěný způsobí škodu následkem opilosti, má pojišťovna proti němu právo na přiměřenou náhradu toho, co za něj plnila.

§ 382

Pokud pojišťovna nahradila za pojištěného škodu, přechází na ni právo pojištěného na náhradu škody; které mu v souvislosti s jeho odpovědností za škodu vzniklo proti jinému. Přešlo-li na pojišťovnu právo na náhradu škody proti občanovi, platí při jeho uplatňování přiměřeně ustanovení § 450.

§ 383

Stanoví-li to pojistné podmínky, může se pojištění vztahovat na odpovědnost jiného než toho, kdo pojistnou smlouvu s pojišťovnou uzavřel.

ČÁST PÁTÁ

PRÁVA A POVINNOSTI

Z JINÝCH PRÁVNÍCH ÚKONŮ

Hlava první

OBČANSKÁ VÝPOMOC

Společná ustanovení

§ 384

(1) Jestliže občan pro jiného občana na jeho žádost provede nějakou práci, poskytne mu půjčku anebo mu jinak vypomůže, jde o občanskou výpomoc.

(2) Poskytnutí občanské výpomoci musí být v souladu s pravidly socialistického soužití.

§ 385

(1) Při poskytnutí občanské výpomoci má občan právo na náhradu účelně vynaložených nákladů.

(2) Právo na odměnu má občan jen potud, pokud byla dohodnuta a pokud odpovídá povaze výpomoci, zejména bylo-li výsledku dosaženo jeho osobním přičiněním.

§ 386

Kdo při poskytování občanské výpomoci převezme věc druhého, je povinen nahradit mu škodu, která vznikla její ztrátou, poškozením nebo zničením, podle ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti za škodu.

Půjčka

§ 387

(1) Jde-li o půjčku peněz, lze požadovat úroky, jen byly-li smluveny. Úroky nesmějí přesahovat výší, kterou stanoví prováděcí předpis. Dohoda o jiných majetkových výhodách je neplatná.

(a) Není-li dohodnuta doba vrácení, je občan povinen splatit půjčku na požádání.

§ 388

(1) Kdo si vypůjčí věci určené podle druhu, je povinen vrátit věci téhož druhu a jakosti ve stejném množství. Dohoda o vrácení věci ve větším množství nebo o jiných majetkových výhodách je neplatná.

(2) Není-li dohodnuta doba vrácení, je občan povinen vrátit věci na požádání.

§ 389

(1) Nebylo-li dohodnuto jinak, smí ten, kdo si vypůjčí určitou movitou věc, ji užívat jen obvyklým způsobem a k účelu, kterému věc slouží. Jinému ji může půjčit jen se svolením toho, od něhož byla vypůjčena.

(2) Není-li dohodnuta doba vrácení, je ten, kdo si věc vypůjčil, povinen ji vrátit na požádání; byl-li však dohodnut účel půjčky, lze požadovat věc zpět teprve, když mohl být účel půjčky splněn. Vrácení věci lze požadovat ihned také, je-li věci užíváno v rozporu s dohodnutým nebo s obvyklým způsobem.

(3) Náhrada za opotřebení věci smí být požadována jen pokud to bylo dohodnuto.

Hlava druhá

JINÉ SMLOUVY

Oddíl první

Přenechání bytu v rodinném domku

§ 390

(1) Nemůže-li vlastník rodinného domku byt v něm sám obývat, může jej přenechat k bydlení jinému občanovi.

(2) Na užívání bytu v rodinném domku přenechaného k bydlení jinému občanovi se vztahují přiměřeně ustanovení § 153 až 189 s výjimkou ustanovení § 159 a 184 písm. a) a s výjimkou ustanovení týkajících se družstevního bytu.

§ 391

Na návrh vlastníka rodinného domku zruší místní národní výbor za podmínek stanovených předpisy o hospodaření s byty užívací právo toho, jemuž byl byt přenechán, chce-li se vlastník do bytu ve svém rodinném domku nastěhovat nebo jestliže jej potřebuje pro své ženaté nebo vdané děti. V odůvodněných případech může místní národní výbor uložit vlastníku rodinného domku povinnost nahradit dosavadnímu uživateli stěhovací náklady.

Přenechání jiné místnosti v rodinném domku

§ 392

(1) Nemůže-li vlastník rodinného domku místnost, která neslouží k bydlení, sám užívat, může ji přenechat k užívání jinému.

(2) Na užívání místnosti v rodinném domku přenechané k užívání jinému se vztahují přiměřeně ustanovení § 196 a 197.

§ 393

Na návrh vlastníka rodinného domku zruší místní národní výbor právo užívat místnost nesloužící k bydlení, jestliže ji vlastník potřebuje pro sebe nebo pro své ženaté nebo vdané děti a vznikla-li tato potřeba až po uzavření smlouvy o přenechání místnosti.

Oddíl druhý

Přenechání části bytu

§ 394

(1) Uživatel bytu může jeho část přenechat k užívání jinému občanovi. Jde-li o byt trvale určený pro ubytování pracovníka organizace, může tak učinit jen se souhlasem této organizace; prováděcí předpisy stanoví, v kterých jiných případech je k přenechání části bytu třeba souhlasu příslušné organizace.

(2) Smlouvu o přenechání části bytu lze uzavřít jen s přivolením místního národního výboru nebo jiného orgánu příslušného podle předpisů o hospodaření s byty. Tohoto přivolení není třeba, jde-li o byt družstevní.

(3) Na přenechání části bytu se vztahují přiměřeně ustanovení § 153 až 186 s výjimkou ustanovení § 159 a 185 písm. a) a s výjimkou ustanovení týkajících se družstevního bytu.

§ 395

Na návrh uživatele bytu zruší místní národní výbor právo užívat část bytu též, jestliže uživatel bytu tuto část potřebuje pro sebe, pro své ženaté nebo vdané děti anebo pro své rodiče a vznikla-li tato potřeba až po uzavření smlouvy o přenechání části bytu.

§ 396

Bylo-li právo užívat část bytu rozhodnutím soudu nebo místního národního výboru zrušeno, stačí zajistit náhradní ubytování; to neplatí, byla-li část bytu přenechána do užívání rodiny.

Oddíl třetí

Přenechání nemovitosti k dočasnému užívání

§ 397

(1) Nemovitost nebo její část lze dohodou přenechat jinému k dočasnému užívání.

(2) Ten, jemuž byla nemovitost k dočasnému užívání přenechána, smí ji užívat jen dohodnutým způsobem, a není-li nic dohodnuto, obvyklým způsobem odpovídajícím účelu, kterému nemovitost slouží.

(3) Za užívání lze dohodnout přiměřenou náhradu.

§ 398

Užívání skončí uplynutím doby, na kterou bylo dohodnuto. Není-li doba určena, skončí užívání uplynutím doby, v níž bylo anebo mohlo být dosaženo účelu, ke kterému byla nemovitost do užívání přenechána. Je-li však nemovitosti užíváno v rozporu s dohodnutým nebo s obvyklým způsobem, lze požadovat, aby užívání bylo skončeno ihned.

Oddíl čtvrtý

Koupě, výměna a darování

Koupě a výměna

§ 399

(1) Z kupní smlouvy vznikne prodávajícímu povinnost věc kupujícímu odevzdat a kupujícímu povinnost věc převzít a zaplatit za ni prodávajícímu dohodnutou cenu.

(2) Dohodnutá cena koupené věci nesmí přesahovat cenu stanovenou podle cenových předpisů. Nelze-li cenu takto určit, určí se odhadem.

§ 400

Má-li věc vady, o nichž prodávající ví, je povinen kupujícího při sjednávání smlouvy na ně upozornit.

§ 401

(1) Jestliže dodatečně vyjde najevo vada, na kterou prodávající kupujícího neupozornil, má kupující právo na slevu z kupní ceny odpovídající povaze a rozsahu vady; jde-li o vadu, která činí věc neupotřebitelnou, má též právo od smlouvy odstoupit.

(2) Právo odstoupit od smlouvy má kupující i tehdy, jestliže jej prodávající ujistil, že věc má určité vlastnosti, zejména vlastnosti kupujícím vymíněné, anebo že nemá žádné vady, a toto ujištění se ukáže nepravdivým.

§ 402

Kupující má právo na úhradu nutných nákladů, které mu vznikly v souvislosti s uplatněním práv z odpovědnosti za vady.

§ 403

(1) Vady musí kupující vytknout prodávajícímu bez zbytečného odkladu. Práva z odpovědnosti za vady může kupující uplatnit u soudu, jen jestliže vady vytkl nejpozději do šesti měsíců, jde-li o vady krmiv, do tří týdnů, a jde-li o vady zvířat, do šesti týdnů od převzetí věci.

(2) Právo na náhradu nutných nákladů (§ 402) může kupující uplatnit u soudu, jen jestliže náklady kupujícímu oznámí ve lhůtě uvedené v odstavci 1.

§ 404

Uplatněním práv z odpovědností za vady není dotčeno právo na náhradu škody.

§ 405

Nákup zemědělských výrobků nákupními organizacemi je upraven zvláštními předpisy.

§ 406

Ustanovení o koupi platí přiměřeně i o výměně vlci za věc.

Darování

§ 407

(1) K darování je třeba, aby obdarovaný nabídku daru přijal.

(2) Darovací smlouva musí být písemná, nedojde-li k odevzdání a převzetí věci již při darování.

(3) Neplatná je darovací smlouva, podle níž zná být plněno až po dárcově smrti.

§ 408

Dárce je povinen při nabídce daru upozornit na vady, o nichž ví. Má-li věc vady, na které dárce neupozornil, je obdarovaný oprávněn věc vrátit.

§ 409

Dárce se může domáhat vrácení daru, jestliže se obdarovaný chová k němu nebo k členům jeho rodiny tak, že tím hrubě porušuje pravidla socialistického soužití.

Oddíl pátý

Obstarání záležitosti jiného

§ 410

(1) Jestliže má občan podle dohody obstarat záležitost jiného, je povinen se řídit danými příkazy. Odchýlit se od nich může jen tehdy, jestliže je to nutné, v zájmu toho, jehož záležitost obstarává, a nemůže-li včas dosáhnout jeho souhlasu.

(2) Není-li dohodnuto jinak, musí být obstarání záležitosti provedeno osobně. Bez dohody je možno obstarání záležitosti svěřit jinému, jen jde-li o záležitost, jejíž obstarání nestrpí odkladu a nelze-li včas dosáhnout souhlasu.

§ 411

Kdo byl pověřen záležitost obstarat, má právo na náhradu nutných nákladů s obstaráním spojených. Na odměnu má právo, pokud byla dohodnuta a odpovídá výsledku vynaloženého přičinění.

Hlava třetí

VEŘEJNÁ SOUTĚŽ

§ 412

Vyhlásí-li organizace veřejnou soutěž na určité dílo nebo výkon, musí ve vyhlášení uvést přesné vymezení předmětu a lhůty soutěže, výši cen a ostatní soutěžní podmínky; rovněž je třeba vyhlásit, kdo a podle jakých měřítek posoudí splnění podmínek soutěže a provede ocenění.

§ 413

(1) Organizace je povinna ceny vyhlášené veřejnou soutěží poskytnout těm, kteří podle provedeného ocenění splnili podmínky soutěže pro udělení cen stanovené.

(2) Byl-li výsledek dosažen činností několika soutěžících, rozdělí se cena, nebyl-li vyhlášen jiný postup a není-li dohody, podle toho, v jakém poměru se každý na dosaženém výsledku podílel.

§ 414

(1) Veřejnou soutěž lze odvolat jen ze závažných důvodů. Odvolání musí být provedeno týmž způsobem, jakým došlo k vyhlášení soutěže, nebo jiným, stejně účinným způsobem.

(2) Dojde-li k odvolání veřejné soutěže, je organizace povinna poskytnout přiměřené odškodnění soutěžícím, kteří před odvoláním soutěže její podmínky zcela nebo zčásti již splnili. Na toto právo musí organizace soutěžící při odvolání soutěže upozornit.

 

ČÁST ŠESTÁ

ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU

A ZA NEOPRÁVNĚNÝ MAJETKOVÝ PROSPĚCH

Hlava první

PŘEDCHÁZENÍ HROZÍCÍM ŠKODÁM

A NEOPRÁVNĚNÉMU MAJETKOVÉMU PROSPĚCHU

§ 415

Každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví a na majetku ani k neoprávněnému majetkovému prospěchu na úkor společnosti nebo jednotlivce.

§ 416

(1) Každý je povinen upozornit příslušné orgány na hrozící závažnou škodu. Zakročit je povinen, je-li k odvrácení škody zákroku neodkladně třeba; nemusí tak učinit, brání-li mu v tom důležitá okolnost nebo jestliže by tím vystavil vážnému ohrožení sebe nebo osoby sobě blízké.

(2) Ustanovení odstavce 1 platí i o hrozícím závažném neoprávněném majetkovém prospěchu.

§ 417

(1) Komu škoda hrozí, je povinen k jejímu odvrácení zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení.

(2) Jde-li o vážné ohrožení, má ohrožený právo se domáhat, aby soud uložil provést vhodné a přiměřené opatření k odvrácení hrozící škody.

§ 418

(1) Kdo způsobil škodu, když odvracel přímo hrozící nebezpečí, které sám nevyvolal, není za ni odpovědný, ledaže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo jestliže je způsobený následek zřejmě stejně závažný nebo ještě závažnější než ten, který hrozil.

(2) Rovněž neodpovídá za škodu, kdo ji způsobil v nutné obraně proti hrozícímu nebo trvajícímu útoku. O nutnou obranu nejde, byla-li zřejmě nepřiměřená povaze a nebezpečnosti útoku.

§ 419

Kdo odvracel hrozící škodu nebo bránil neoprávněnému majetkovému prospěchu, má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů a na náhradu škody, kterou přitom utrpěl, i proti tomu, v jehož zájmu jednal, a to nejvýše v rozsahu odpovídajícímu škodě nebo neoprávněnému majetkovému prospěchu, které byly odvráceny.

Hlava druhá

ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU

Oddíl první

Obecná odpovědnost

Odpovědnost občanů

§ 420

(1) Občan odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti.

(2) Odpovědnosti se občan zprostí, jestliže prokáže; že škodu nezavinil.

Odpovědnost organizací

§ 421

(1) Organizace odpovídá občanovi za škodu kterou mu způsobila porušením právní povinnosti.

(2) Škoda je způsobena organizací, jestliže byla způsobena v rámci plnění jejích úkolů těmi, kteří tyto úkoly plnili. Tyto osoby samy za škodu takto způsobenou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena.

(3) Organizace se odpovědnosti zprostí, jestliže prokáže, že škodě nemohla zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na ní požadovat. Své odpovědnosti se však nemůže zprostit poukazem na to, že plnila opatření nadřízených orgánu.

Oddíl druhý

Případy zvláštní odpovědnosti

Odpovědnost za škodu způsobenou těmi, kteří nemohou posoudit následky svého jednání

§ 422

(1) Nezletilý nebo ten, kdo je stižen duševní poruchou, odpovídá za škodu jím způsobenou, je-li schopen ovládnout své jednání a posoudit jeho následky; společně a nerozdílně s ním odpovídá, kdo je povinen vykonávat nad ním dohled. Není-li ten, kdo způsobí škodu, pro nezletilost nebo pro duševní poruchu schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky, odpovídá za škodu ten, kdo je povinen vykonávat nad ním dohled.

(2) Kdo je povinen vykonávat dohled, zprostí se odpovědnosti, jestliže prokáže, že náležitý dohled nezanedbal.

(3) Vykonává-li dohled organizace, její pracovníci dohledem pověřeni sami za škodu takto vzniklou podle tohoto zákona neodpovídají; jejich odpovědnost podle pracovněprávních předpisů není tím dotčena.

§ 423

Kdo se uvede vlastní vinou do takového stavu, že není schopen ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky, je povinen nahradit škodu v tomto stavu způsobenou; společně a nerozdílně s ním odpovídají ti, kteří jej do tohoto stavu úmyslně přivedli.

Odpovědnost za jednání proti pravidlům socialistického soužití

§ 424

Za škodu odpovídá i ten, kdo ji způsobil úmyslným jednáním proti pravidlům socialistického soužití.

Odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody

§ 425

Občanovi, který nesplnil povinnost uvedenou v ustanovení § 416 odst. 1, ačkoli by jejím splněním bylo zabráněno bezprostřednímu vzniku škody, může soud uložit, aby přispěl k úhradě škody v rozsahu přiměřeném okolnostem případu, pokud ji není možno uhradit jinak. Přitom soud přihlédne zejména k tomu; co bránilo splnění povinnosti a jaký je společenský význam škody, jakož i k osobním a majetkovým poměrům občana; který povinnost nesplnil.

Odpovědnost za škodu způsobenou nezákonném rozhodnutím

§ 426

Státní orgán nebo orgán, na který přešly úkoly státního orgánu, odpovídá též za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle úpravy obsažené ve zvláštních předpisech.

Odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků

§ 427

(1) Organizace provozující dopravu odpovídají za škodu vyvolanou zvláštní povahou tohoto provozu.

(2) Stejně odpovídá i jiný provozovatel motorového vozidla, motorového plavidla, jakož i provozovatel letadla.

§ 428

Své odpovědnosti se nemůže provozovatel zprostit, jestliže škoda byla způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu. Jinak se odpovědnosti zprostí, jen jestliže prokáže, že škodě nemohlo být zabráněno ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze požadovat.

§ 429

Provozovatel odpovídá jak za škodu způsobenou na zdraví a věcech, tak za škodu způsobenou odcizením nebo ztrátou věcí, pozbyl-li občan při poškození možnosti je opatrovat.

§ 430

(1) Místo provozovatele odpovídá ten, kdo použije dopravního prostředku bez vědomí nebo proti vůli provozovatele. Provozovatel odpovídá společně s ním, jestliže takové užití dopravního prostředku svou nedbalostí umožnil.

(2) Je-li dopravní prostředek v opravě, odpovídá po dobu opravy provozovatel podniku, v němž se oprava provádí, a to stejně jako provozovatel dopravního prostředku.

§ 431

Střetnou-li se provozy dvou nebo více provozovatelů a jde-li o vypořádání mezi těmito provozovateli, odpovídají podle účasti na způsobení vzniklé škody.

Odpovědnost za škodu způsobenou provozem zvlášť nebezpečným

§ 432

Za škodu vyvolanou povahou provozu zvlášť nebezpečného odpovídá provozovatel stejně jako provozovatel dopravního prostředku.

Odpovědnost za škodu způsobenou na vnesených nebo odložených věcech

§ 433

(1) Organizace poskytující ubytovací služby odpovídá za věci, které byly ubytovanými občany nebo pro ně do prostor organizace vneseny, ledaže by ke škodě došlo i jinak. Vnesené jsou věci, které byly přineseny do prostor vyhrazených k ubytování občana nebo určených k uložení věcí anebo které byly za tím účelem odevzdány některému z pracovníků organizace.

(2) Je-li s provozováním nějaké činnosti zpravidla spojeno odkládání věcí, odpovídá ten, kdo ji provozuje, občanovi za škodu na věcech odložených na místě k tomu určeném nebo na místě, kam se obvykle odkládají, ledaže by ke škodě došlo i jinak.

(3) Odpovědnosti podle odstavce 1 a 2 se nelze zprostit jednostranným prohlášením ani dohodou.

§ 434

(1) Za klenoty, peníze a jiné cennosti se takto odpovídá jen do výše stanovené prováděcím předpisem. Byla-li však škoda na těchto věcech způsobena těmi, kteří v provozu pracují, hradí se bez omezení.

(2) Bez omezení se hradí škoda i tehdy, jestliže byly věci převzaty do úschovy.

§ 435

Stejně jako organizace poskytující ubytovací služby odpovídají i provozovatelé garáží a jiných podniků podobného druhu, pokud jde o dopravní prostředky v nich umístěné a jejich příslušenství.

§ 436

Právo na náhradu škody musí být uplatněno u provozovatele bez zbytečného odkladu. Právo zanikne, nebylo-li uplatněno nejpozději patnáctého dne po dni; kdy se poškozený o škodě dozvěděl.

§ 437

Za škodu způsobenou na věcech odložených v dopravních prostředcích hromadné dopravy se odpovídá jen podle ustanovení o náhradě škody způsobené jejich provozem (§ 427 až 431).

Oddíl třetí

Společná ustanovení o náhradě škody

Společná odpovědnost

§ 438

Způsobí-li škodu více občanů nebo organizací anebo občan spolu s organizací, odpovídají za ni podle své účasti na způsobení škody, pokud zákon nestanoví jinak.

§ 439

V odůvodněných případech může soud rozhodnout, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni společně a nerozdílně.

§ 440

Kdo nahradil škodu, za kterou odpovídá s jinými společně a nerozdílně, vypořádá se s nimi podle účasti na způsobení vzniklé škody.

Zavinění poškozeného

§ 441

Byla-li škoda způsobena také zaviněním poškozeného, nese škodu poměrně; byla-li škoda způsobena výlučně jeho zaviněním, nese ji sám.

Způsob a rozsah náhrady

§ 442

(1) Hradí se jen skutečná škoda, a to uvedením v předešlý stav; není-li to dobře možné nebo účelné, hradí se v penězích.

(2) Jde-li o škodu způsobenou úmyslně, může soud přiznat náhradu i jiné škody, jestliže by nepřiznání této další náhrady odporovalo pravidlům socialistického soužití.

(3) Byla-li škoda způsobena úmyslným trestným činem, z něhož měl pachatel majetkový prospěch; může soud rozhodnout, že je možno právo na náhradu škody uspokojit z věcí; které z majetkového prospěchu nabyt, a to i tehdy, jestliže jinak podle ustanovení občanského soudního řádu výkonu rozhodnutí nepodléhají. Dokud není právo na náhradu škody uspokojeno, nesmí dlužník s takovými věcmi v rozhodnutí uvedenými nakládat.

§ 443

Při určení výše škody na věci se vychází z ceny v době poškození.

§ 444

Při škodě na zdraví se jednorázové odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění.

§ 445

Ztráta na výdělku, k níž došlo při škodě na zdraví, se hradí peněžitým důchodem; přitom se vychází z průměrného výdělku poškozeného, kterého před poškozením dosahoval.

§ 446

Náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného činí rozdíl mezi jeho průměrným výdělkem před poškozením a nemocenským.

§ 447

(1) Náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu nebo částečného invalidního důchodu.

(2) Náhrada za ztrátu na výdělku spolu s výdělkem poškozeného a s případným invalidním důchodem nebo částečným invalidním důchodem nesmí přesahovat částku, kterou stanoví prováděcí předpis v souladu s výší důchodů upravených předpisy o sociálním zabezpečení. Při škodě na zdraví způsobené úmyslně může soud určit i vyšší částku náhrady, jestliže by její nepřiznání odporovalo pravidlům socialistického soužití.

§ 448

(1) Při usmrcení se hradí peněžitým důchodem náklady na výživu pozůstalým, kterým zemřelý výživu poskytoval nebo byl povinen poskytovat. Náhrada nákladů na výživu náleží pozůstalým, pokud tyto náklady nejsou hrazeny dávkami důchodového zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu. U těchto dávek se nepřihlíží k částce, která odpovídá výši přídavků na děti dříve poskytovaných.

(2) Při výpočtu náhrady se vychází z průměrného výdělku zemřelého; přitom se však nepřihlíží k částkám, o které průměrný výdělek přesahuje částku stanovenou prováděcím předpisem. Při usmrcení způsobeném úmyslně může soud určit i vyšší částku náhrady, jestliže by její nepřiznání odporovalo pravidlům socialistického soužití.

§ 449

(1) Při škodě na zdraví se hradí též účelné náklady spojené s léčením.

(2) Při usmrcení se hradí též přiměřené náklady spojené s pohřbem, pokud nebyly uhrazeny pohřebným poskytnutým podle předpisů o nemocenském pojištění.

(3) Náklady léčení a náklady pohřbu se hradí tomu, kdo je vynaložil.

Snížení náhrady

§ 450

Z důvodů zvláštního zřetele hodných soud náhradu škody přiměřeně sníží. Vezme přitom zřetel zejména ke společenskému významu škody, k tomu, jak k ní došlo, jakož i k osobním a majetkovým poměrům občana, který ji způsobil; přihlédne přitom také k poměrům občana, který byl poškozen. Snížení nelze provést, jde-li o škodu způsobenou úmyslně.

Hlava třetí

ODPOVĚDNOST ZA NEOPRÁVNĚNÝ MAJETKOVÝ PROSPĚCH

§ 451

Kdo na úkor občana nebo organizace neoprávněně získá majetkový prospěch, musí jej vydat.

§ 452

Neoprávněným majetkovým prospěchem je prospěch získaný plněním bez právního důvodu nebo plněním z neplatného právního úkonu, jakož i prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.

§ 453

(1) Neoprávněný majetkový prospěch má také ten, kdo si ponechá věc nalezenou. Nelze-li nalezenou věc vrátit tomu, kdo ji ztratil, je nutno nález hlásit bez zbytečného odkladu místnímu národnímu výboru. Nepřihlásí-li se vlastník nalezené věci do roka, připadá věc státu. Nálezce má právo na náhradu nutných nákladů.

(2) Věci opuštěné nebo skryté, jejichž vlastník není znám, připadají do vlastnictví státu. Kdo si je přisvojí nebo kdo jich užívá, je povinen státu je vydat, popřípadě vydat i neoprávněný majetkový prospěch takto získaný.

§ 454

Neoprávněný majetkový prospěch má i ten, za nějž bylo plněno; co po právu měl plnit sám.

§ 455

(1) Za neoprávněný majetkový prospěch se nepovažuje, bylo-li přijato plněni promlčeného dluhu nebo dluhu neplatného jen pro nedostatek formy.

(2) Rovněž se za neoprávněný majetkový prospěch nepovažuje přijetí plnění ze hry nebo sázky uzavřené mezi občany a vrácení peněz do hry nebo sázky půjčených; u soudu se však těchto plnění nelze domáhat.

§ 456

Neoprávněný majetkový prospěch musí být vydán tomu, na jehož úkor byl získán. Nelze-li toho, na jehož úkor byl neoprávněný majetkový prospěch získán, zjistit, musí být majetkový prospěch vydán státu.

§ 457

(1) Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.

(2) Jestliže oba účastníci uzavřeli neplatnou smlouvu s úmyslem porušit zákon, může soud na návrh prokurátora vyslovit, že část anebo celé plnění připadá státu.

(3) Uzavřel-li takovou smlouvu s tímto úmyslem jen jeden z nich, je povinen vrátit druhému účastníkovi vše, co od něho dostal; o tom, co by mělo být vráceno jemu, může soud na návrh prokurátora vyslovit, že připadá zčásti anebo zcela státu.

§ 458

(1) Musí být vydáno vše, co bylo neoprávněně získáno. Není-li to dobře možné, zejména proto, že prospěch záležel ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.

(2) S neoprávněně získaným majetkovým prospěchem musí být vydány i užitky z něho, pokud ten, kdo prospěch získal, nebyl v dobré víře.

(3) Ten, kdo neoprávněně získaný majetkový prospěch vydává, má právo na náhradu nutných nákladů, které na věc vynaložil.

§ 459

Je-li povinen majetkový prospěch vydat ten, kdo nebyl v dobré víře, může soud rozhodnout, že lze právo uspokojit i z věcí, kterých z majetkového prospěchu nabyl, a to i tehdy, jestliže jinak podle ustanovení občanského soudního řádu výkonu rozhodnutí nepodléhají. Dokud není právo na vydání majetkového prospěchu uspokojeno, nesmí dlužník s takovými věcmi v rozhodnutí uvedenými nakládat.

ČÁST SEDMÁ

DĚDĚNÍ MAJETKU

V OSOBNÍM VLASTNICTVÍ

Hlava první

NABÝVÁNÍ DĚDICTVÍ

§ 460

Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele.

§ 461

(1) Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů.

(2) Nenabude-li dědictví dědic ze závěti, nastupují místo něho dědici ze zákona. Nabude-li se ze závěti jen část dědictví, nabývají zbývající části dědici ze zákona.

§ 462

Dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu.

Odmítnutí dědictví

§ 463

(1) Dědic může dědictví odmítnout. Odmítnutí se musí stát ústním prohlášením u státního notářství nebo písemným prohlášením jemu zaslaným.

(2) Zástupce dědice může za něj dědictví odmítnout jen podle plné moci, která ho k tomu výslovně opravňuje.

§ 464

Prohlášení o odmítnutí dědictví může dědic učinit jen do jednoho měsíce ode dne, kdy byl státním notářstvím o právo dědictví odmítnout a o následcích odmítnutí vyrozuměn. Z důležitých důvodů může státní notářství tuto lhůtu prodloužit.

§ 465

Dědictví nemůže odmítnout dědic, který svým počínáním dal najevo, že dědictví nechce odmítnout.

§ 466

K odmítnutí dědictví nemůže dědic připojit výhrady nebo podmínky; rovněž nemůže odmítnout dědictví jen zčásti. Taková prohlášení nemají účinky odmítnutí dědictví.

§ 467

Prohlášení o odmítnuti dědictví nelze odvolat. Totéž platí; prohlásí-li dědic, že dědictví neodmítá.

§ 468

K dědici neznámému nebo k dědici neznámého pobytu; který byl o svém dědickém právu vyrozuměn vyhláškou státního notářství a který v určené lhůtě nedal o sobě vědět, se, při projednání dědictví nepřihlíží. Jeho opatrovník nemůže prohlášení o odmítnutí či neodmítnutí dědictví učinit.

Dědická nezpůsobilost

§ 469

Nedědí, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu; dětem nebo rodičům anebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy. Může však dědit; jestliže mu zůstavitel tento čin odpustil.

Odpovědnost za dluhy

§ 470

(1) Dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí.

(2) Je-li více dědiců, odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví.

§ 471

(1) Je-li dědictví předluženo, mohou se dědici s věřiteli dohodnout, že jim dědictví přenechají k úhradě dluhů. Státní notářství tuto dohodu schválí, neodporuje-li zákonu nebo zájmu společnosti.

(2) Nedojde-li k dohodě mezi dědici a věřiteli, řídí se povinnost dědiců plnit tyto dluhy ustanoveními notářského řádu o likvidaci dědictví. Dědici přitom neodpovídají věřitelům, kteří své pohledávky neoznámili přesto, že je k tomu státní notářství na návrh dědiců vyzvalo, pokud je uspokojením pohledávek ostatních věřitelů cena jimi nabytého dědictví vyčerpána.

§ 472

(1) Stát, jemuž dědictví připadlo, odpovídá za zůstavitelovy dluhy a za přiměřené náklady jeho pohřbu stejně jako dědic.

(2) Není-li možno uhradit peněžitý dluh zcela nebo zčásti penězi z dědictví, může stát použít k úhradě i věci, které jsou předmětem dědictví a které svou hodnotou odpovídají výši dluhu. Odmítne-li věřitel přijetí těchto věcí, může stát navrhnout likvidaci dědictví.

Hlava druhá

DĚDĚNÍ ZE ZÁKONA

§ 473

(1) V první skupině dědí zůstavitelovy děti a manžel, každý z nich stejným dílem. Pokud pracovněprávní předpisy nebo jiné předpisy nestanoví jinak, dědí pozůstalý manžel, který žil se zůstavitelem v době jeho smrti ve společné domácnosti, vedle svého podílu nedoplatky zůstavitelovy odměny za práci a opětujících se důchodů až do výše jednoměsíčního příjmu.

(2) Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. Jestliže nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci.

§ 474

(1) Nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí v druhé skupině manžel, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácností a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.

(2) Dědici druhé skupiny dědí stejným dílem, manžel však vždy nejméně polovinu dědictví.

(3) Ustanovení § 473 odst. 1 druhé věty platí i pro dědění ve druhé skupině.

§ 475

Nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí v třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.

Hlava třetí

DĚDĚNI ZE ZÁVĚTI

§ 476

(1) Zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou nebo ji zřídit ve formě notářského zápisu.

(2) K platnosti závěti napsané vlastní rukou je třeba, aby ji zůstavitel podepsal a uvedl v ní den, měsíc a rok, kdy ji podepsal.

(3) Společná závěť více zůstavitelů je neplatná.

§ 477

V závěti zůstavitel ustanoví dědice, popřípadě určí jejich podíly nebo věci a práva, které jim mají připadnout. Nejsou-li podíly více dědiců v závěti určeny, platí, že podíly jsou stejné.

§ 478

Jakékoli podmínky připojené k závěti nemají právní následky; ustanovení § 484 odst. 1 věty druhé tím není dotčeno.

§ 479

Nezletilým potomkům se musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomu odporuje, je v této části neplatná.

§ 480

(1) Závěť se zrušuje platnou závětí pozdější, pokud vedle ní nemůže obstát; anebo odvoláním závěti; odvolání musí mít formu, jaké je třeba k závěti.

(2) Zůstavitel zruší závět také tím, že zničí listinu, na níž byla napsána.

Hlava čtvrtá

POTVRZENÍ DĚDICTVÍ A VYPOŘÁDÁNÍ DĚDICŮ

§ 481

Je-li dědic jen jeden, potvrdí mu státní notářství, že dědictví nabyl.

§ 482

(1) Je-li více dědiců, vypořádají se u státního notářství mezi sebou o dědictví dohodou.

(2) Neodporuje-li dohoda zákonu nebo zájmu společnosti, státní notářství ji schválí a potvrdí podle ní nabytí dědictví.

§ 483

Nedojde-li k dohodě, provede vypořádání mezi dědici státní notářství.

§ 484

(1) Vypořádání se provede podle dědických podílů. Při dědění ze zákona se dědici na jeho podíl započte to, co za života zůstavitele od něho bezplatně obdržel, pokud nejde o obvyklá darování. Při dědění ze závěti je třeba toto započtení provést, jestliže k němu dal zůstavitel příkaz anebo jestliže by jinak obdarovaný dědic byl proti dědici uvedenému v ustanovení § 479 neodůvodněně zvýhodněn.

(2) Při rozdělení dědictví se přihlédne k možnosti účelného využití věcí v souladu se zájmy společnosti. Za tím účelem může jednotlivé věci nebo i celé dědictví převzít jeden z dědiců. Dědická práva ostatních dědiců se uspokojí buď v penězích nebo ze zbývajícího dědictví, přičemž se vezme zřetel na dluhy převzaté jednotlivými dědici.

(3) Mají-li podle vypořádání dědici odpovídat za dluhy jinak, než jak je stanoveno v § 470 odst. 2, nebo týká-li se vypořádání jinak práv věřitelů, lze dluhy vypořádat jen se souhlasem věřitelů.

Hlava pátá

OCHRANA OPRÁVNĚNÉHO DĚDICE

§ 485

(1) Zjistí-li se po projednání dědictví, že oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kdo dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o neoprávněném majetkovém prospěchu tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice.

(2) Nepravý dědic má právo, aby mu oprávněný dědic nahradil náklady, které na majetek z dědictví vynaložil; rovněž mu náležejí užitky z dědictví. Jestliže však věděl nebo mohl vědět, že oprávněným dědicem je někdo jiný, má krávo jen na náhradu nutných nákladů a je povinen oprávněnému dědici kromě dědictví vydat i jeho užitky.

§ 486

Kdo v dobré víře něco nabyl od nepravého dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno, je chráněn tak, jako by to nabyl od oprávněného dědice.

§ 487

Ustanovení § 485 a 486 platí i tehdy, jestliže dědictví připadlo státu.

 

ČÁST OSMÁ

ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

Hlava první

ÚPRAVA JINÝCH OBČANSKOPRÁVNÍCH VZTAHŮ

§ 488

Do občanskoprávních vztahů vstupují i jiné organizace než socialistické, jsou-li právnickými osobami. Pokud tyto organizace nejsou zřízeny zákonem, mohou být zřízeny jen rozhodnutím nebo na základě přivolení orgánu, který je k tomu povolán.

§ 489

Občanskoprávní vztahy vznikají i z individuálního vlastnictví k věcem; jež nejsou předmětem osobního vlastnictví (soukromé vlastnictví); také toto vlastnictví je chráněno proti neoprávněným zásahům.

§ 490

(1) Věci, které jsou v soukromém vlastnictví, lze smluvně převádět a dědit.

(2) Nezastavěné stavební pozemky smějí občané převádět jen na stát nebo na socialistickou organizaci k tomu zvláštním předpisem oprávněnou. Pokud by nezastavěné stavební pozemky vzhledem k svému určení a výměře mohly být předmětem práva osobního užívání (§ 200), mohou je občané darovat příbuzným v řadě přímé a sourozencům. K smlouvě o převodu budovy, která je v soukromém vlastnictví, a k smlouvě o převodu nebo nájmu zemědělského pozemku, je třeba souhlasu okresního národního výboru. Jinak se na smluvní převody věcí, které jsou předmětem soukromého vlastnictví, vztahují přiměřeně ustanovení § 134.

(3) Pro dědění majetku v soukromém vlastnictví platí ustanovení § 460 až 487.

§ 491

(1) Vynaloží-li socialistické organizace v zájmu společnosti účelné náklady na nemovitost, která je v soukromém vlastnictví, je vlastník povinen jí tyto náklady nahradit; uspokojení této pohledávky lze požadovat jen z nemovitosti, na kterou náklady byly vynaloženy.

(2) Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na obytné domy, které jsou v soukromém vlastnictví, avšak mají plnit účel rodinných domků.

§ 492

(1) Na spoluvlastnictví k věcem, které jsou v soukromém vlastnictví, se vztahují přiměřeně ustanovení o podílovém spoluvlastnictví (§ 137 až 142); k převodu podílu však není třeba souhlasu spoluvlastníků.

(2) Nabude-li některý z manželů tyto věci za trvání manželství, platí přiměřeně ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů (§ 143 až 151).

§ 493

(1) O užívání bytů v domech, které jsou v soukromém vlastnictví, platí přiměřeně ustanovení § 153 až 189, s výjimkou ustanovení o družstevních bytech.

(2) O užívání místností nesloužících k bydlení v těchto domech platí přiměřeně ustanovení § 196 a 197, s výjimkou ustanovení týkajících se místností stavebních bytových družstev.

§ 494

O nájmu zemědělského pozemku platí přiměřeně ustanovení o přenechání nemovitosti k dočasnému užívání (§ 397 a 398), nestanoví-li zvláštní předpisy jinak.

§ 495

(1) Zástavní práva a věcná břemena mohou vznikat jen ze zákona; přecházejí s vlastnictvím věci na nabyvatele.

(2) Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství; vztahuje se na zástavu, její přírůstky a příslušenství. Uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy může věřitel požadovat po splatnosti pohledávky. Jde-li o zástavní právo váznoucí společně a nerozdílně na několika zástavách, je věřitel oprávněn požadovat uspokojení celé pohledávky nebo její části z kterékoli z nich.

(3) Věcná břemena omezují vlastníka věci tak, že je povinen něco trpět nebo činit anebo něčeho se zdržet.

§ 496

Občanskoprávní vztahy; pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem a účelem jim nejbližší.

§ 497

Vztahy vznikající v mezinárodním obchodním styku zpravuje zvláštní zákon.

Hlava druhá

PŘECHODNÁ A ZRUŠOVACÍ USTANOVENÍ

§ 498

Pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé před 1. dubnem 1964; vznik těchto právních vztahů, jakož i nároky z nich vzniklé před 1. dubnem 1964 se však posuzují podle dosavadních předpisu.

§ 499

(1) Občané, kteří byli podle dosavadních předpisů zcela zbaveni svéprávnosti, se po 31. březnu 1964 považují za osoby zbavené podle tohoto zákona způsobilosti k právním úkonům.

(2) Občané, kteří byli podle dosavadních předpisů částečně zbaveni svéprávnosti, jsou i napříště způsobilí k právním úkonům v rozsahu stanoveném dosavadními předpisy, pokud soud nerozhodne o rozsahu jejich způsobilosti podle ustanovení § 10 odst. 2.

§ 500

(1) Majetková společenství mezi manžely vzniklá podle dřívějších předpisů zanikají dnem 1. dubna 1964. Tímto dnem vznikne bezpodílové spoluvlastnictví manželů ke všemu, co podle tohoto zákona do jejich bezpodílového spoluvlastnictví patří.

(2) Byly-li v zaniklém majetkovém společenství věci, jež nejsou předmětem osobního vlastnictví, vztahují se na ně přiměřeně ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů.

(3) Pokud trestní zákon č. 140/1961 Sb. stanoví, že výrokem o propadnutí majetku zaniká zákonné společenství majetkové, rozumí se čím od 1. dubna 1964 zánik bezpodílového spoluvlastnictví manželů.

§ 501

Nabyl-li před 1. dubnem 1964 právo užívat byt jeden z manželů, vznikne tímto dnem právo společného užívání bytu oběma manželům. Toto právo však nevznikne, jestliže manželé spolu trvale nežijí.

§ 502

(1) Byly-li smlouvy o pojištění osob uzavřeny před účinností tohoto zákona ve prospěch majitele nebo doručitele pojistky, má od 1. dubna 1964 právo na plnění pojištěný (§ 35 odst. 1); je-li pojistnou událostí smrt pojištěného, vznikne právo na plnění osobám uvedeným v § 372.

(2) Pokud se ustanovení § 61 zákona č. 47/1955 Sb., o civilním letectví, dovolává pro pojištění proti následkům odpovědnosti ustanovení § 58 až 60 téhož zákona; rozumí se tím od 1. dubna 1964 ustanovení § 427 až 431 tohoto zákona.

§ 503

(1) Při dědění se užije práva platného v den smrti zůstavitele; byla-li však závěť zřízena před 1. dubnem 1964, posuzuje se její platnost podle dosavadních předpisů.

(2) Dnem 1. dubna 1964 zanikají všechna omezení vyplývající ze svěřeneckého náhradnictví.

§ 504

Podle dosavadních předpisů se až do svého zakončení posuzují lhůty a promlčecí doby, které počaly běžet před 1. dubnem 1964.

§ 505

Jde-li o právo na náhradu škody způsobené úmyslně nebo o právo na vrácení neoprávněného majetkového prospěchu získaného úmyslně, platí desetiletá promlčecí doba počítaná ode dne, kdy počala běžet lhůta původní; tohoto ustanovení nelze použít, jde-li o právo, které se již před 1. dubnem 1964 promlčelo podle dosavadních předpisů.

§ 506

(1) Práva a povinnosti ze zástavních práv a věcných břemen vzniklých před 1. dubnem 1964 se řídí ustanovením § 495, pokud nejsou upraveny zvláštními předpisy. To platí i o zástavních právech a věcných břemenech vzniklých ze smlouvy.

(2) Vznikne-li změnou poměrů hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou oprávněného, může soud rozhodnout, že se věcné břemeno za přiměřenou náhradu omezuje nebo zrušuje. Jestliže pro změnu poměrů nelze spravedlivě trvat na věcném plnění, může soud rozhodnout, aby bylo namísto věcného poskytováno plnění peněžité.

§ 507

Majetkové vypořádání společností zrušených ustanovením § 536 odst. 2 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb. řídí se nadále těmi předpisy, kterými se řídilo dosud.

§ 508

(1) Podrobnější předpisy k provedení občanského zákoníku vydají příslušná ministerstva a ostatní ústřední orgány státní správy.

(2) Vzorové stanovy stavebních bytových družstev vydá Ústřední rada družstev se schválením vlády.

§ 509

Zrušují se:

1. občanský zákoník č. 141/1950 Sb. s výjimkou ustanovení § 12 odst. 2, pokud upravuje uzavírání pracovních smluv, a § 22 a 352;

2. zákon č. 128/1946 Sb., o úpravě zemědělských pachtovních poměrů;

3. zákon č. 139/1947 Sb., o rozdělení pozůstalostí se zemědělskými podniky a o zamezení drobení zemědělské půdy;

4. zákon č. 45/1948 Sb., kterým se mění a doplňuje zákon ze dne 3. července 1947 č. 139 Sb., o rozdělení pozůstalostí se zemědělskými podniky a o zamezení drobení zemědělské půdy;

5. zákon č. 207/1948 Sb., o ochraně pachtýřů zemědělských podniků a pachtýřů zemědělských pozemků;

6. zákon č. 189/1950 Sb., o pojistné smlouvě;

7. zákon č. 63/1951 Sb., o odpovědnosti za škody způsobené dopravními prostředky;

8. zákon č. 65/1951 Sb., o převodech nemovitostí a pronájmech zemědělské a lesní půdy;

9. ustanovení § 18 odst. 2 a § 20 zákona č. 84/1952 Sb., o organizaci peněžnictví;

10. ustanovení § 95 a 96 zákona č. 115/1953 Sb., o právu autorském;

11. ustanovení § 55 odst. 2 písm. a), 58, 59 odst. 1 a § 80 zákona č. 47/1956 Sb., o civilním letectví;

12. ustanovení § 50 odst. 6 zákona č. 41/1957 Sb., o využití nerostného bohatství (horního zákona);

13. ustanovení § 32 zákona č. 150/1961 Sb., o náhradách při úrazech a nemocech z povolání;

14. vládní nařízení č. 366/1940 Sb., o plovárnách a koupalištích;

15. vládní nařízení č. 183/1947 Sb., jímž se určují zemědělské výrobní oblasti;

16. vládní nařízení č. 53/1955 Sb., kterým se doplňuje a mění vládní nařízení č. 183/1947 Sb., jímž se určují zemědělské výrobní oblasti;

17. nařízení ministra spravedlnosti č. 157/1950 Sb., kterým se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku, ve znění nařízení ministra spravedlnosti č. 37/1955 Sb.;

18. nařízení ministra spravedlnosti č. 179/1950 Sb., o důležitých důvodech k výpovědi chráněných nájmů nebo k jich zrušení bez výpovědi;

19. vládní vyhláška č. 113/1956 Ú. l., o vybírání nedoplatků nájemného, s výjimkou ustanovení § 5 až 7;

20. vládní vyhláška č. 211/1957 Ú. l., o provádění drobných oprav v bytech;

21. příloha vyhlášky ministerstva financí č. 157/1954 Ú. l., kterou se vydávají pojistné podmínky pro rodinné důchodové pojištění;

22. přílohy 1 až 11 vyhlášky ministerstva financí č. 237/1955 Ú. l., o pojistných podmínkách pro pojištění majetku a osob sjednávaná se Státní pojišťovnou;

23. vyhláška ministra financí č. 206/1957 Ú. l. o vkladních knížkách;

24. vyhláška ministerstva financí č. 33/1958 Ú. l., o pojistných podmínkách pro pojištění majetku a osob sjednávaná se Státní pojišťovnou;

25. ustanovení čl. 22 až 25 vyhlášky ministerstva vnitřního obchodu č. 125/1959 Ú. l., o základních předpisech pro práci prodejen.

Účinnost zákona

§ 510

Tento zákoník nabývá účinnosti dnem 1. dubna 1964.

PŘEHLED OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU

ZÁSADY OBČANSKOPRÁVNÍCH VZTAHŮ

čl. I-VIII

ČÁST PRVNÍ

OBECNÁ USTANOVENÍ

Hlava první: Občanskoprávní vztahy a jejich ochrana....... § 1-6

Hlava druhá: Účastníci občanskoprávních vztahů......... § 7-21

Oddíl první: Občané..... § 7-17

Oddíl druhý: Socialistické organizace.......... § 18-21

Hlava třetí: Zastoupení...... § 22-33

Hlava čtvrtá: Právní úkony.... § 34-51

Hlava pátá: Zajištění práv a povinností........... § 52-62

Hlava šestá: Změna práv a povinností § 63-70

Hlava sedmá: Zánik práv a povinností § 71-99

Hlava osmá: Promlčení...... § 100-114

Hlava devátá: Vymezení některých pojmů.......... § 115-122

ČÁST DRUHÁ

SOCIALISTICKÉ SPOLEČENSKÉ VLASTNICTVÍ A OSOBNÍ VLASTNICTVÍ

Hlava první: Socialistické společenské vlastnictví a uspokojování potřeb občanů......... § 123-124

Hlava druhá: Osobní vlastnictví... § 125-135

Hlava třetí: Osobní spoluvlastnictví. § 136-151

ČÁST TŘETÍ

OSOBNÍ UŽÍVÁNÍ BYTŮ, JINÝCH MÍSTNOSTÍ A POZEMKŮ

Hlava první: Osobní užívání bytů.. § 152-189

Hlava druhá: Osobní užívání jiných obytných místností... § 190-195

hlava třetí: Osobní užívání místností nesloužících k bydlení.. § 196-197

Hlava čtvrtá: Osobní užívání pozemků § 198-221

ČÁST ČTVRTÁ

SLUŽBY

Hlava první: Obecná ustanovení o poskytování služeb:..... § 222-238

Hlava druhá: Prodej v obchodě... § 239-256

Hlava třetí: Půjčování věcí.... § 257-262

Hlava čtvrtá: Zhotovení věci na zakázku.......... § 263-275

Hlava pátá: Oprava a úprava věcí.. § 276-283

Hlava šestá: Obstaravatelské služby. § 284-299

Hlava sedmá: Ubytovací služby... § 300-306

Hlava osmá: Přepravní služby... § 307-320

Oddíl první: Osobní přeprava.. § 307-311

Oddíl druhý: Nákladní přeprava. § 312-318

Oddíl třetí: Společná ustanovení. § 319-320

Hlava devátá: Právní pomoc advokátní organizace....... § 321-324

Hlava desátá: Peněžní služby.... § 325-344

Oddíl první: Vklady...... § 325-340

Oddíl druhý: Půjčky..... § 341-344

Hlava jedenáctá: Pojištění..... 345-383

Oddíl první: Společná ustanovení § 345-348

Oddíl druhý: Pojistná smlouva.. § 349-362

Oddíl třetí: Pojištění majetku.. § 363-370

Oddíl čtvrtý: Pojištění osob... § 371-376

Oddíl pátý: Pojištění odpovědnosti za škody....... § 377-383

ČÁST PÁTÁ

PRÁVA A POVINNOSTI Z JINÝCH PRÁVNÍCH ÚKONŮ

Hlava první: Občanská výpomoc... § 384-389

Hlava druhá: Jiné smlouvy.... § 390-411

Oddíl první: Přenechání bytu v rodinném domku... § 390-393

Oddíl druhý: Přenechání části bytu.... § 394-396

Oddíl třetí: Přenechání nemovitosti k dočasnému užívání... § 397-398

Oddíl čtvrtý: Koupě, výměna a darování.... § 399-409

Oddíl pátý: Obstarání záležitosti jiného.. § 410-411

Hlava třetí: Veřejná soutěž..... § 412-414

ČÁST ŠESTÁ

ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU A ZA NEOPRÁVNĚNÝ MAJETKOVÝ PROSPĚCH

Hlava první: Předcházení hrozícím škodám a neoprávněnému majetkovému prospěchu...... § 415-419

Hlava druhá: Odpovědnost za škodu. § 420-450

Oddíl první: Obecná odpovědnost § 420-421

Oddíl druhý: Případy zvláštní odpovědnosti....... § 422-437

Oddíl třetí: Společná ustanovení o náhradě škody..... § 438-450

Hlava třetí: Odpovědnost za neoprávněný majetkový prospěch... 451-459

ČÁST SEDMÁ

DĚDĚNÍ

Hlava první: Nabývání, dědictví.. § 460-472

Hlava druhá: Dědění ze zákona.. § 473-475

Hlava třetí: Dědění ze závěti... § 476-480

Hlava čtvrtá: Potvrzení dědictví a vypořádání dědiců...... § 481-484

Hlava pátá: Ochrana oprávněného dědice........... § 485-487

ČÁST OSMÁ

ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

Hlava první: Úprava jiných občanskoprávních vztahů..... § 488-497

Hlava druhá: Přechodná a zrušovací ustanovení........ § 498-510

 

Důvodová zpráva

OBECNÁ ČÁST

I

Ústava Československé socialistické republiky je mezníkem, kterým byla zakončena jedna historická etapa - přechodné období od kapitalismu k socialismu. Socialismus se v naší zemi stal skutkem. Přešli jsme k další etapě budování socialistické společnosti, v níž se plně rozvinou a uplatní všechny formy socialistického života. Směry tohoto rozvoje a úkoly, které je třeba splnit v současné etapě vývoje, vytyčil XII. sjezd Komunistické strany Československa, jehož usnesení je i základní směrnicí pro činnost všech orgánů, organizací a občanů.

Uskutečněním socialismu došlo k četným změnám ve společenských vztazích. Socialistická hospodářská soustava se stala jediným ekonomickým základem naší společnosti. Také socialistický stát vstupuje do nové etapy svého vývoje. Všechny tyto změny musí proniknout i právním řádem naší společnosti. Je třeba, aby nové společenské vztahy byly upraveny v právních předpisech tak, aby právo umožňovalo a podporovalo jejich další rozvoj a plnilo tak jako součást socialistické nadstavby aktivní úlohu.

Odlišnost socialistických společenských vztahů od společenských vztahů období přechodu k socialismu vyžaduje přestavbu podstatné části právního řádu. Zcela nově musí být pojaty i ty vztahy, jejichž úprava je předmětem občanského zákoníku z roku 1950. Jde o vztahy, které mají nejblíže k ekonomice, a které se proto vítězstvím socialistické hospodářské soustavy změnily nejpodstatněji. V nové úpravě, k níž základ položila již ústava, je vyjádřen a zakotven nový, již plně socialistický obsah těchto vztahů, a to formou, která jej vyjadřuje daleko konkrétněji a přesněji než dosavadní systém občanského práva.

II

Občanský zákoník z roku 1950 (zákon č. 141/1950 Sb.) vznikal za podstatně jiné situace, než jaká je dnes. Charakteristickým rysem tehdejší ekonomiky bylo, že vedle socialistického sektoru existoval i soukromokapitalistický sektor a že podstatnou roli hrál sektor malovýrobní. Socialistický sektor nebyl dosud plně upevněn, socialistické společenské vlastnictví nebylo ještě zcela konsolidováno, socialistické formy organizace výroby a plánovité řízení hospodářství se teprve začínaly rozvíjet. Jeho další vývoj bylo možno předvídat jen v hrubých rysech a bylo prakticky vyloučeno v právním předpise podrobně upravit překotně se vyvíjející vztahy socialistického hospodářství.

Za těchto okolností nebylo možno vypracovat takový občanský zákoník, který by plně vyjadřoval socialistický obsah společenských vztahů. Občanský zákoník z roku 1950 musil nutně vycházet z ekonomické a politické situace období, v němž vznikal, a musil být proto pojat tak, aby jeho ustanovení byla použitelná pro všechny sektory národního hospodářství. Z těchto důvodů občanský zákoník navázal na předchozí úpravu a zachoval její systém i vysoký stupeň obecnosti právní formy, aby jeho ustanovení vyhovovala všem sektorům, i když jejich ekonomika byla tak odlišná. Jednotlivé instituty dřívějšího práva toliko přizpůsobil novým poměrům, aniž je podstatně měnil nebo pronikavěji zasahoval do jejich obsahu. Ustanovení, jimiž vyjadřoval nové socialistické vztahy, nemohla být vnitřní a logickou součástí zvoleného systému úpravy, ale stála vedle něho a vymykala se i z celkového rámce zákona. Tak například v ustanovení § 100 až 106 uvádí dosavadní občanský zákoník druhy vlastnictví, ale úprava vlastnického práva je provedena tradičním způsobem, při němž se nerozlišuje, o jaký druh vlastnictví jde, takže jednotlivá ustanovení musí být proto tak obecná, aby mohla být použitelná jak pro vlastnictví socialistické, tak i pro vlastnictví osobní a soukromé. V důsledku toho nemohlo být osobní vlastnictví vyzdviženo jako institut, který je vlastní socialistickému právu, a ani podstata socialistického vlastnictví nemohla být vyjádřena vyhovujícím způsobem. Tak dochází k tomu, že nový společensko-ekonomický obsah občanskoprávních vztahů musí být násilně vtěsnáván do starých právních forem.

Přes tyto nedostatky sehrál občanský zákoník z roku 1950 v období svého zrodu a počátku své působnosti kladnou úlohu. Krokem vpřed bylo již to, že v hlavních rysech zachytil revoluční změny v oblasti společenského zřízení a že byl výrazem vůle dělnické třídy vybudovat socialistickou společnost. Nebyl však aktivním nástrojem této přeměny, neboť ta ustanovení, která ji vyjadřují, jsou jen proklamační povahy; konkrétní úprava jednotlivých institutů však chybí.

V dalším období počíná občanský zákoník působit jako brzdící prvek. Při rozvoji socialistické ekonomiky dochází totiž ke společenským vztahům, na které se občanský zákoník při svém tradičním pojetí nemůže vztahovat. Vývoj začíná jít mimo něj a občanský zákoník se postupně pro některé vztahy stává nepoužitelným, přestože formálně zůstává jedním ze základních předpisů našeho právního řádu.

Ze sféry působnosti občanského zákoníku se za socialismu vymyká především právo pracovní, neboť pracovní poměr ztrácí svůj charakter prodeje pracovní síly. Při nedostatku nových norem pracovního práva bylo sice podpůrně užíváno některých ustanovení občanského zákoníku i pro vztahy pracovněprávní, ale oblast jeho působnosti byla stále omezována speciálními úpravami jednotlivých otázek pracovního poměru, zejména otázek náhrady škody.

Občanský zákoník měl přímo platit i pro oblast hospodářských vztahů mezi socialistickými organizacemi. O hospodářských smlouvách však má jen rámcové ustanovení; proto postupně celá tato oblast musela být upravena speciálními předpisy. Ukázalo se, že použití občanského zákoníku pro další vztahy mezi socialistickými organizacemi nevyhovuje potřebám společnosti a že je třeba tyto vztahy upravit. Tento vývoj byl dovršen vydáním zákona č. 69/1958 Sb., o hospodářských vztazích mezi socialistickými organizacemi, který omezil použitelnost občanského zákoníku pro vztahy mezi socialistickými organizacemi na míru co nejmenší.

Působnost občanského zákoníku je fakticky omezena i tím, že neexistuje již soukromokapitalistický sektor, a tím, že hospodářský význam malovýroby silně poklesl. S nesocialistickými sektory národního hospodářství mizí z naší společnosti i ony vztahy, kterým forma úpravy občanského zákoníku nejlépe vyhovovala.

Tím dochází k tomu, že občanský zákoník je použitelný již jen pro oblast uspokojování hmotných a kulturních potřeb občanů. Avšak ani pro tuto oblast instituty občanského zákoníku nevyhovují. Uspokojování osobních potřeb občanů je v naší společnosti převážně zabezpečováno socialistickými organizacemi; vztahy, které mezi nimi a občany vznikají, mají již plně socialistický charakter a nelze je proto regulovat pomocí tradičních právních forem. Proto i na tomto úseku dochází k omezování působnosti občanského zákoníku. Speciální úprava se dostává někdy i do rozporu s ustanoveními občanského zákoníku; její vztah k němu není vyjasněn.

Občanský zákoník zastaral. Většina jeho ustanovení podrobně upravuje mrtvé, dnes už neexistující společenské vztahy. Naproti tomu chybí v něm úprava typických socialistických vztahů a tím je jejich rozvoj svazován. Tento nevyhovující stav nelze řešit vydáním dalších zvláštních předpisů, neboť všechny souvislosti může vyřešit jedině komplexní úprava. Usnesení Ústředního výboru KSČ z 8. prosince 1960 uložilo proto vypracovat nový občanský zákoník a zaměřit jeho úpravu na živé socialistické vztahy, které vznikají v oblasti uspokojování hmotných a kulturních potřeb občanů.

III

Předním úkolem nového občanského zákoníku je vyjádřit naši socialistickou skutečnost. Nová úprava proto vychází především z toho, že se změnilo třídní složení naší společnosti, kterou dnes tvoří spřátelené třídy dělníků a družstevních rolníků spolu s pracující inteligencí. Zanikly třídy, které byly nositelkami nesocialistických sektorů hospodářství. Na socialistickém sektoru naší společnosti nemůže nic změnit ani existence zcela nepatrného zbytku malovýroby, neboť pro naše hospodářství již malovýroba význam nemá.

Ruku v ruce s mohutným rozvojem výrobních sil, k němuž došlo za přechodného období a který byl předpokladem pro vybudování materiálně technické základny socialismu, došlo i k zvýšení životní úrovně všeho našeho obyvatelstva. Zabezpečení bohatého života našeho lidu stojí v popředí činnosti strany i všech státních a společenských orgánů, je smyslem všeho úsilí ve společnosti, jejímž hlavním cílem je blaho člověka. Hmotné a kulturní potřeby občanů se rok od roku rozvíjejí a rostou. Zároveň s tímto rozvojem hmotných a kulturních potřeb vytvářejí se i nové socialistické formy, jimiž je uspokojování osobních potřeb občanů zajištěno.

Pro novou úpravu občanskoprávních vztahů z dnešní situace naší společnosti vyplývá, že zákoník již nemusí být pojat tak, aby se hodil i na jiné vztahy, než které vznikají na půdě socialistické hospodářské soustavy. Úprava se již nemusí přizpůsobovat těm formám, které vyhovují nesocialistickým sektorům, ale naopak vztahy, které ještě přežívají v důsledku existence zbytku malovýroby, se musí přizpůsobit formám, které vyhovují vztahům typicky socialistickým, a obdobné se podle nich řídit. Nový občanský zákoník se proto soustřeďuje na úpravu živých vztahů, k nimž každodenně dochází mezi občany a socialistickými organizacemi i mezi občany navzájem v souvislosti s uspokojováním hmotných a kulturních potřeb občanů.

Nový občanský zákoník vychází z dosaženého stavu, ze současné etapy vývoje. Jeho úkolem však současně je přispět k dalšímu rozvoji naší společnosti, připravit půdu dalšímu vývoji, vytvořit podmínky a předpoklady pro to, aby byly co nejlépe plněny úkoly stanovené XII. sjezdem KSČ. Sjezd konstatoval, že přechod ke společnosti komunistické vyžaduje mohutný rozvoj výrobních sil, vybudování materiálně technické základny komunismu. Tomuto rozmachu výroby musí napomáhat i právní úprava občanského zákoníku, i když se bude týkat především oblasti spotřeby. Výrobu a spotřebu totiž nelze chápat izolovaně, ale jedině v jejich vzájemné souvislosti. Proto XII. sjezd vytyčil jako jeden z nejdůležitějších úkolů, aby se výroba a spotřeba rozvíjely rovnoměrně a proporcionálně tak, aby byl mezi nimi stálý soulad. Občanský zákoník volí takovou úpravu, která zainteresuje každého občana jako spotřebitele na kvalitě výrobků i na kvantitativním rozvoji výroby.

Občanský zákoník rozvádí na poli občanského práva zásady, které vyjádřila naše socialistická ústava, zejména zásadu souladu zájmů jednotlivce a společnosti, ochrany socialistického a osobního vlastnictví, jednoty práv a povinností, rovnosti všech občanů a povinnosti zachovávat pravidla socialistického soužití.

Občanský zákoník jako zákon socialistické společnosti umožňuje další rozvoj socialistické demokracie, zejména rozvíjení účasti pracujících na správě státu a řízení hospodářství. Formy této účasti konkretizuje na úseku, který je předmětem jeho úpravy, a vyjadřuje i vztah mezi ústředním řízením a řízením nižšími složkami, vztah, který je podstatou demokratického centralismu.

IV

Ve všech svých institutech vychází osnova z toho, že zájmy jednotlivce a společnosti jsou za socialismu v zásadním souladu. Tento soulad se v oblasti práva projevuje jako jednota a vzájemná podmíněnost občanských práv a povinností vůči společnosti; je určujícím hlediskem postavení občana ve společnosti. jednota práv a povinností znamená jednak, že společnost všemi způsoby zajišťuje práva občanů a že má zájem na jejich plném rozvoji a na druhé straně, že tento plný rozvoj občanských práv je možný jen tehdy, budou-li i občané plnit všechny své povinnosti, které mají vůči společnosti, zejména povinnost pracovat ve prospěch společnosti. Tyto dva důsledky jednoty práv a povinností projevují se především tím, že osnova má celou řadu ustanovení, která znamenají posílení nebo utvrzení občanských práv. Dále klade osnova důraz na zachování celospolečenských zájmů. Ukládá proto povinnost rozvíjet, upevňovat a chránit socialistické společenské vlastnictví, neboť to je zdrojem jak bohatství republiky; tak i blahobytu pracujících. V souladu s požadavkem, aby byly prosazeny zájmy společnosti, poskytuje osnova dostatek právních prostředků k tomu, aby mohlo být zakročeno proti těm, kteří staví své úzce osobní, sobecké zájmy nad zájmy celku. Jde především o to, aby nikomu nezůstal majetkový prospěch, který získal neoprávněně, zejména trestnou činností, aby každý, kdo se takto obohatil, byl povinen obohacení vrátit nebo vydat společnosti.

Práva občanů jsou projevem společenských vztahů. Výkon těchto práv není proto jen záležitosti účastníků, ale má i společenský dosah. Proto například práva ze zákonné odpovědnosti za vady výrobků prodávaných v obchodě nejsou dána jen v zájmu občana, který koupil vadné zboží; ale uplatňováním těchto práv provádějí občané jako spotřebitelé kontrolu nad výrobou a její kvalitou. Již sám důsledný výkon občanských práv znamená účast občanů na řízení hospodářství a na kontrole činností socialistických organizací, zejména těch; které zajišťují uspokojování hmotných a kulturních potřeb. Rozvoj socialistické demokracie ovšem umožňuje i celou řadu dalších forem přímé i nepřímé účasti pracujících na řízení; prohlubování této účasti má pak přímý vliv na to, že občanská práva mohou být stále dokonaleji zabezpečována.

Ve vztahu občana ke společnosti hraje významnou roli i morálka, která se při postupu ke komunismu stále sbližuje s právem. Z toho důvodu normuje občanský zákoník i určité principy morální, a tím posiluje jejich význam. Již v zásadách občanskoprávních vztahů se osnova dovolává pravidel socialistického soužití. Sbližování práva a morálky umožňuje i to, že občanský zákoník může mít i některé normy bez sankce, neboť za podmínek, které jsou v socialistické společnosti, se takové normy mohou prosadit i jen výchovným působením. Výchovné působení ovšem hraje významnou úlohu i při zachovávání norem, které mají sankci; metoda přesvědčování má vždy přednost před donucením.

Socialismus je takovým stupněm vývoje společnosti, kdy potřeby člověka mohou být uspokojovány toliko podle jeho podílu na tvorbě společenského bohatství. Z toho důvodu se uspokojování hmotných a kulturních potřeb zajišťuje především odměňováním za práci podle jejího množství, jakosti a společenského významu. Formou spotřeby, která odpovídá tomuto základnímu socialistickému způsobu rozdělování, je osobní vlastnictví, které je plně v souladu se zásadou hmotné zainteresovanosti a se socialistickou formou odměňování za práci. Osnova proto vyzdvihuje osobní vlastnictví jako institut, jehož podstata je socialistická, a výrazně ji odlišuje od druhů vlastnictví, které nemají socialistickou povahu a jejichž ekonomická funkce je jiná; vytváří tak předpoklady pro plný rozvoj a účinnou ochranu osobního vlastnictví.

Zásada odměňování podle práce není již za socialismu jediným způsobem rozdělování spotřebních předmětů. Uspokojování potřeb občanů společnost zajišťuje také bezplatným rozdělováním podle potřeb. Tato zásada, která svou povahou je již komunistickou formou rozdělování, existuje za socialismu jen v míře omezené. Protože však při budování socialistické společnosti bude její význam i podíl stále sílit a růst, musí občanské právo vytvořit půdu i pro její další rozvoj. Osnova proto nemůže tuto vyšší formu rozdělování pominout, má však přitom stále na zřeteli, že základní formou rozdělování zůstává v naší společnosti rozdělování podle práce ve prospěch společnosti.

V osnově dochází plného vyjádření také ta skutečnost, že uspokojování osobních potřeb občanů zajišťují převážně socialistické organizace, takže vztahy, které v souvislosti s uspokojováním potřeb občanů vznikají; projevují se jako vztahy mezi občany a socialistickými organizacemi. Jak občané, tak organizace mají jako účastníci těchto vztahů rovné postavení. Osnova upouští od preference socialistických organizací, kterou ve svých ustanoveních obsahoval občanský zákoník z roku 1950. Vychází přitom z toho, že síla socialistického společenského vlastnictví, jehož jsou socialistické organizace nositelkami, je dána vahou socialistické hospodářské soustavy a že proto není již třeba zajišťovat upevňování socialistického vlastnictví mimoekonomickými prostředky. Ostatně ze zásadního souladu zájmů jednotlivce a společnosti vyplývá i to, že socialistické organizace nemají být ve svých právech zvýhodňovány, neboť jejich posláním je poskytovat občanům služby, a tím dbát o všestranné uspokojování jejich osobních potřeb. Nesmí však být zvýhodňováno ani postavení občanů vůči organizacím, protože organizace jsou představitelkami zájmů společnosti. Rovnost subjektů občanskoprávního vztahu odpovídá proto podstatě těchto vztahů nejlépe.

Jedním z úkolů, které vytyčil XII. sjezd KSČ, je zabezpečení rozvoje spotřebního průmyslu tak, aby na trhu bylo zboží vysoké kvality v dostatečném množství a v žádaném sortimentu. Osnova se proto při úpravě vztahů mezi občany a socialistickými organizacemi neomezuje jen na úpravu jednotlivých typů smluv, jak tomu bylo až dosud, ale volí úpravu, která zajišťuje práva občanů na to, aby jim byly poskytnuty služby, a upravuje i důsledky, které plynou z toho, že k poskytnutí služeb neoprávněně nedošlo. Z toho důvodu není a nemůže být vhodným výrazem například pro koupi zboží v obchodě obecná kupní smlouva, při niž proti sobě stojí subjekty, jejichž zájmy si navzájem odporují; jednotlivý kupní akt je v osnově upraven v rámci širších souvislostí vztahu občana ke společnosti. Význam smluv je proto v socialistickém občanském právu jiný; nejsou to většinou skutečnosti, které teprve zakládají práva a povinnosti, neboť ty vyplývají již přímo ze zákona, ale jsou to skutečnosti, jejichž pomocí se tato zákonná práva konkretizují.

Zcela jinou funkci než vztahy občanů k socialistickým organizacím mají vztahy mezi občany navzájem. Z hlediska uspokojování osobních potřeb občanů je význam těchto vztahů druhotný, ale jejich úprava je stejně důležitá, protože v nich se projevuje nový poměr člověka k člověku, poměr, který ztrácí výlučně majetkovou povahu. Za socialismu jsou tyto vztahy výrazem soudružské spolupráce, vzájemné pomoci a úcty k právům spoluobčanů.

Tyto stěžejní zásady nového občanského zákoníku jsou vyjádřeny jak v preambuli, tak i v zásadách občanskoprávních vztahů. Zásady článku VIII ukládají povinnost, aby ve smyslu těchto zásad, z nichž nový zákon vychází, byla jednotlivá ustanovení zákona vykládána a používána.

V

Osnova volí pro vyjádření socialistických společenských vztahů novou formu úpravy. Tato změna není samoúčelná; nejde při ní jen o to, aby jednotlivá ustanovení byla vyjádřena srozumitelněji, a o pouhé přejmenování některých institutů, ale o to, aby novému obsahu společenských vztahů byla dána i vhodná právní forma.

V dřívějších typech státu, ve vykořisťovatelských formacích, vládnoucí třída si ani nemohla dovolit otevřeně říci, co se vlastně skrývá za právními normami. Zejména buržoazie nemohla přiznat, že právo vyjadřuje jen její nejvlastnější zájmy; právní normy koncipovala proto tak, aby sice vyhovovaly jejím třídním zájmům, ale aby skutečná podstata společenských vztahů z nich nebyla patrná. Vyhovoval ji proto systém úpravy založený na abstraktních institutech, z nichž byly zřejmé jen vnější, jevové stránky společenských vztahů, nikou jejich skutečná podstata. Od tohoto systému úpravy osnova upouští, neboť v jeho rámci není možno odpovídajícím způsobem vyjádřit socialistický obsah společenských vztahů, natož aby při jeho zachování mohly být vytvořeny podmínky pro to, aby právo napomáhalo vývoji.

Místo systému abstraktních institutů používá osnova institutů konkrétních, jako je osobní vlastnictví, užívání bytů a pozemků, služby, občanská výpomoc atd. Z těchto institutů je jasně patrno, o co v tom kterém právním vztahu ve skutečnosti jde. Proto například koupě není už pojímána obecně jako kterákoliv smlouva, jíž se za úplatu převádí vlastnictví, ale je konkrétně upraven především prodej zboží v obchodě, jehož ekonomickou podstatou je služba obyvatelstvu. Při této formě úpravy je možno upustit od pojetí, podle něhož smluvní strany stoji svými zájmy proti sobě, a vyjádřit naopak soulad zájmů účastníků občanskoprávního vztahu, zejména socialistických organizací a občanů. Proto i právní forma osobního užívání bytů a pozemků se podstatně liší od dřívějšího nájmu (pachtu), v němž postavení účastníků obdobně jako u kupní smlouvy bylo protichůdné.

Občanský zákoník neupravuje celou oblast socialistické ekonomiky, ale zaměřuje se na vztahy, které vznikají při uspokojování osobních potřeb občanů. Občanský zákoník nelze pojímat jako základní předpis pro všechny majetkové vztahy v naší společnosti. Již proto ne, že upravuje nejen vztahy majetkové, ale i vztahy, jejichž charakter není (buď vůbec, nebo převážně) majetkový a dále proto, že ne všechny majetkové vztahy vznikají v oblasti uspokojování potřeb občanů, které je předmětem jeho úpravy.

VI

Práce na občanském zákoníku byla součástí kodifikačních prací, které navázaly na ústavu. Na jeho přípravě se podíleli pracovníci praxe i vědy. Připomínkového řízení se zúčastnily nejen všechny ústřední orgány a úřady, ale i všechny soudy, dále prokuratura, notářství, advokacie dále národní výbory a některé podniky a společenské organizace. V rámci připomínkového řízení se mohli ti, kteří budou používat ustanovení občanského zákoníku, vyjádřit k jejich obsahu, posoudit jejich význam pro praxi a navrhnout příslušné změny.

Současně s připomínkovým řízením probíhaly i besedy s pracujícími. Ve všech okresech byly nejdůležitější otázky občanského zákoníku probrány v kolektivech pracujících; tak byl zjištěn nejen názor pracujících na připravovanou úpravu, ale bylo shromážděno mnoho dalších podnětů, které znamenaly podstatné zlepšení osnovy občanského zákoníka.

Vládní návrh občanského zákoníku je proto kolektivním dílem, na jehož přípravě měla účast široká veřejnost - právnická i neprávnická. Vypracování občanského zákoníku tímto způsobem je svědectvím rozvoje socialistické demokracie v našem státě, ukazatelem toho, že názory pracujících se přímo vtělují do zákona, že zákony jsou tak výrazem vůle celé společnosti.

 

Zvláštní část

ČÁST PRVNÍ

OBECNÁ USTANOVENÍ

Hlava první

Občanskoprávní vztahy a jejich ochrana

Osnova občanského zákoníka upravuje především společenské vztahy, které v oblasti uspokojování hmotných a kulturních potřeb vznikají mezi občany a socialistickými organizacemi nebo mezi občany navzájem. Tyto vztahy nejsou ovšem jedinými občanskoprávními vztahy. Občanskoprávní povahu mají i společenské vztahy vznikající na půdě malovýrobní ekonomiky, které osnova upravuje v části osmé, jakož i některé jiné vztahy upravené samostatnými zákony.

Ustanovení § 3 není jen vyjádřením jedné ze základních zásad občanskoprávních vztahů, ale současně i výrazem skutečnosti, že v socialistické společnosti jsou práva jednotlivce v zásadním souladu se zájmy celku. Toto ustanovení znamená současně, že zákon neposkytuje žádnému účastníku a tedy ani socialistickým organizacím výhodnější postavení než účastníku druhému.

Ochraně občanskoprávních vztahů, jakož i práv a povinností, které jsou jejich obsahem, věnuje osnova ustanovení § 4 až 6. Zdůrazňuje především prevenci jako formu ochrany práva a postavení soudu jako orgánu, který je k ochraně práv občanů již podle ústavy především povolán. Chránit občanskoprávní vztahy je úkolem společnosti; svépomoc připouští osnova proto jeti zcela výjimečně.

Hlava druhá

Účastníci občanskoprávních vztahů

Účastníky těch občanskoprávních vztahů, které osnova upravuje především, jsou občané a socialistické organizace, výjimečně i stát. Osnova v druhé hlavě upravuje podmínky způsobilosti k právům a povinnostem a podmínky způsobilosti k právním úkonům.

Občanskoprávní způsobilost občanů

Způsobilost k právům a povinnostem mají bez rozdílu všichni občané od narození až do smrti. V zájmu ochrany práv dětí poskytuje osnova občanskoprávní subjektivitu dítěti již od jeho početí, narodí-li se živé. Pojmu občan užívá osnova ve smyslu fyzické osoby.

V rámci úpravy způsobilosti k právům a povinnostem stanoví osnova zásadní předpoklady, za kterých je možno prohlásit občana za mrtvého. Vychází přitom ze dvou skutkových podstat. V prvém případě je sice jisto, že občan zemřel (např. zahynul při letecké katastrofě), ale jeho smrt nemůže být zjištěna obvyklým způsobem, tj. lékařským ohledáním. V takovém případě prohlásí občana za mrtvého soud, zjistí-li jeho smrt jinými důkazními prostředky, například listinami nebo svědky; jde tu o nové pojetí dřívějšího důkazu smrti. V druhém případě jde o prohlášení za mrtvého občana, který se stal nezvěstným a o němž se dá usoudit, že již nežije, zejména z doby, po kterou je nezvěstným, a z okolností, za kterých se nezvěstným stal.

Způsobilost občana nabývat vlastními úkony práv a brát na sebe povinnosti (způsobilost k právním úkonům) je proti dosavadnímu stavu v osnově zjednodušena. Zůstává jediná věková hranice 18 let. Dosažením tohoto věku se nabývá zletilosti a tím v plném rozsahu i způsobilosti k právním úkonům. Odstraňují se dosavadní další věkové hranice, které se ukázaly mechanickými a nepraktickými a které při běžných právních úkonech, například při nákupu spotřebních předmětů, nebyly vůbec zjišťovány. Místo nich klade osnova důraz na rozumovou a mravní vyspělost nezletilých a na povahu právního úkonu, k němuž má dojít. Je proto třeba v každém konkrétním případě zjistit, jaké právní jednání nezletilý uzavřel, zejména jaká práva a jaké povinnosti z tohoto jednání pro něho vyplývají. Podle toho je pak nutno posoudit, zda jde o jednání, které svém obsahem a dosahem odpovídá úsudkové schopnosti a mravní vyspělosti nezletilého. Jde tedy o ustanovení, které chrání nezletilé před neuváženými majetkovými dispozicemi a které umožňuje, aby v takovém případě byl právní úkon nezletilého prohlášen za neplatný a jemu vráceno to, co podle něho plnil.

Zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům rozhodnutím soudu je opatření v zájmu těch, kteří nemají možnost své jednání ovládnout nebo jeho následky posoudit. Aby vyjádřila, že jde o ochranu jejich zájmů, upouští osnova od pojmu zbavení svéprávnosti, který byl pociťován jako znevažující. Místo částečného zbavení svéprávnosti zavádí osnova omezení způsobilosti k právním úkonům, přičemž rozsah omezení určí soud ve svém rozhodnutí v každém jednotlivém případě. Tím se odstraňuje dosavadní posuzování občana částečně zbaveného svéprávnosti, jako by byl roven tomu, kdo dovršil patnáctý rok, neboť toto kritérium bylo mechanické a nevýstižné. Právní úkony, k nimž někdo není způsobilý, jsou bez dalšího neplatné. Naproti tomu úkony toho, kdo trpí duševní poruchou, ale který nebyl způsobilosti k právním úkonům dosud zbaven, posuzují se podle ustanovení osnovy o neplatnosti právních úkonů; zde bude třeba konkrétně zjišťovat, zda projev vůle takové osoby byl učiněn tak, aby mohl vést k platnému právnímu úkonu.

Ochrana osobnosti

Socialistické zřízení osvobozuje osobnost člověka a vytváří společenské předpoklady pro její všestranný vývoj a uplatnění. Proto přísluší mimořádný význam i právní ochraně osobnosti občana. Ochrana osobnosti nebyla dosud v našem občanském právu souhrnně upravena. Dosavadní občanský zákoník obsahoval v § 22 jen ochranu jména, ochrana některých jiných osobních práv sem náležejících byla zařazena do autorského zákona č. 115/1953 Sb. (§ 95, 96). Tato úprava neodpovídá dosaženému stupni vývoje společnosti a technického pokroku, který umožňuje nové způsoby projevů osobnosti, rozmnožuje však i možnosti zásahů do jejich práv.

Podle osnovy se v rámci ochrany osobnosti chrání zejména právo na život, zdraví, občanskou čest, jméno a projevy osobní povahy. Pokud jde o občanskoprávní ochranu života a zdraví, není třeba na tomto místě zevrubnější úpravy, neboť bližší úpravu těchto práv obsahuje osnova na jiných místech, zejména v části šesté o odpovědnosti za škodu. Osnova se proto v rámci ochrany osobnosti omezuje na úpravu ostatních práv, kterou proti dosud platnému stavu doplňuje tak, aby vyhovovala potřebám naší společnosti.

Z použitého pojmu občanská čest a ze skutečnosti, že osnova chrání osobnost občana, vyplývá, že osnova chce poskytnout občanskoprávní ochranu jen v případě závažnějšího porušení cti ve sféře občanskoprávních práv a povinností, které představuje zásah do osobnosti občana.

V § 13 uvádí osnova právní prostředky k ochraně práv na ochranu osobnosti. Kromě práv na upuštění od neoprávněných zásahů a na odstranění jejich následků muže soud přiznat i při měřené zadostiučinění. Jde ovšem jen o immateriální (morální) zadostiučinění, například ve formě prohlášení (popřípadě uveřejněného v tisku) a jiným vhodným způsobem. Materiální náhrad může být za podmínek stanovených osnovou pro náhradu škody přiznána jen tehdy, vznikla-li zásahem hmotná škoda.

Ochrany osobnosti se může zásadně domáhat jen postižený občan. Pro dobu po smrti občana přiznává osnova právo uplatňovat ochranu jeho osobnosti jeho nejbližším příbuzným, u kterých úzké osobní pouto, které je s občanem váže, se jeví být zárukou řádného výkonu těchto práv. Aby bylo dbáno i oprávněného zájmu společenské organizace na ochraně osobnosti jejího člena, stanoví osnova (§ 14), že právo na ochranu osobnosti může uplatnit i společenská organizace, týká-li se zásah směřující proti osobnosti občana jeho činnosti ve společenské organizaci; toto právo přísluší podle osnovy této organizaci i po smrti občana (§ 15 odst. 2).

Zvláštním způsobem projevu osobnosti jsou výsledky duševní tvorby projevující se v dílech literárních, vědeckých a uměleckých, vynálezech, objevech, zlepšovacích návrzích a průmyslových vzorech. Vzhledem k povaze této tvorby a jejího společenského uplatnění je třeba ponechat tuto úpravu zvláštním zákonům, na které proto osnova odkazuje (§ 17).

Socialistické organizace

Pojem a postavení socialistické organizace vymezuje osnova shodně s hospodářským zákoníkem. Účastníkem občanskoprávního vztahu může být kterákoli socialistická organizace.

Právní úkony jménem socialistické organizace činí její pracovníci a členové, a to v mezích svých oprávnění; tato oprávnění jsou dána především náplní pracovních úkolů. Práva a povinnosti z jejich úkonů vznikají přímo organizaci. Tito pracovníci nebo členové vystupují tedy jako orgány organizace, přičemž se nerozlišuje, zda jde o orgány statutární nebo jiné. V zájmu právní jistoty a k ochraně občanů jednajících v dobré víře se stanoví, že socialistickou organizaci zavazují i takové úkony jejích pracovníků nebo členů, které vybočují z mezí jejich oprávnění, jestliže jde o úkony, které se týkají úkolů organizace; v případě, že by se prokázalo, že druhý účastník o překročení věděl, není však tato ochrana na místě a právní úkon, jimž pracovník překročil své oprávnění, je v tomto případě neplatný.

Hlava třetí

Zastoupení

Osnova rozlišuje jednak zákonné zastoupení, při němž zástupce je určen buď přímo zákonem (například zákon o rodině určuje rodiče za zástupce nezletilých dětí, manžela za zástupce druhého manžela v běžných záležitostech apod.) nebo rozhodnutím orgánu (například soudem ustanovený opatrovník), jednak zastoupení na základě plné moci. Z jednání zástupce vznikají práva a povinnosti zastoupenému tak, jako by zastoupený jednal sám. Zastoupený však není vázán, jestliže zástupce svým úkonem překročí rozsah svého oprávnění, ledaže by takový úkon byl schválen.

Celá úprava zastoupení je provedena tak, aby odpovídala pravidlům socialistického soužití. Proto se na rozdíl od dnešního stavu stanoví, že zástupcem nesmí být ten, kdo sám není způsobilý k právním úkonům, ani ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného.

Úprava zákonného zastoupení sleduje především zájmy těch, kteří musí být zastoupeni, protože sami nemohou odpovědně činit právní úkony.

Úprava zastoupení na základě plné moci je založena na zásadě, že toto zastoupení je projevem důvěry zastoupeného k zástupci. Proto zástupce musí zásadně jednat osobně. V zájmu právní jistoty musí být rozsah zástupcova oprávnění vždy uveden v plné moci. V některých případech je k právnímu úkonu určitého druhu zapotřebí zvláštní plné moci; tyto případy (například zmocnění k nakládání s vkladem z běžného účtu, zmocnění k odmítnutí dědictví) jsou vždy uvedeny na příslušných místech osnovy. Písemná forma plné moci se vyžaduje tam, kde úkon, který má být podle plné moci proveden, musí mít zvláštní formu; písemné formy plné moci je zapotřebí též pro všeobecnou plnou moc.

Hlava čtvrtá

Právní úkony

Nejdůležitějšími skutečnostmi, s nimiž zákon spojuje právní následky, jsou právní úkony. Za znaky právního úkonu osnova považuje (§ 34), že jde o projev vůle směřující k určitým právním následkům, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Přitom osnova zdůrazňuje, že projev vůle, který je právním úkonem, je třeba vykládat ve shodě s pravidly socialistického soužití.

Úpravu neplatnosti právních úkonů osnova zjednodušuje. Vychází z toho; že právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně, musí odpovídat právním předpisům a nesmí se příčit zájmům společnosti. Nejsou-li splněny tyto základní podmínky nemůže jít o platný právní úkon. Následkem neplatnosti právního úkonu je jednak to, že nemá právní účinky, jednak odpovědnost toho, kdo neplatnost zavinil.

Osnova nepřejímá ustanovení dosavadního občanského zákoníku o tzv. odporovatelnosti právních úkonů. Pokud by šlo o úkony učiněné v úmyslu vyhnout se splnění povinnosti vůči společnosti nebo vůči jinému občanovi nebo o úkony, jimiž má být někdo neoprávněně zvýhodněn nebo znevýhodněn, při nichž aplikace dosavadních předpisů o odporovatelnosti přicházela nejčastěji v úvahu, je třeba považovat tyto úkony za neplatné, neboť se příčí zájmům společnosti.

Smlouvy

Nejdůležitějšími právními úkony jsou smlouvy, pro něž osnova používá též výrazu "dohody".

Aby nedocházelo zbytečně ke sporům, ukládá osnova účastníkům, aby usilovali již při úpravě smluvních vztahů o odstranění nejasností, které by mohly vést ke vzniku rozporů. Nedodržení této povinnosti může mít vliv při posuzování odpovědnosti za škodu.

V osnově je výslovně řešena otázka platnosti smlouvy, k níž je třeba ještě rozhodnutí státního orgánu. Až do rozhodnutí orgánů jsou účastníci dohodou vázáni, čímž se zabraňuje právní nejistotě, která by jinak v tomto období mohla nastat. Dojde-li k plnění podle smlouvy, která pak není schválená, je třeba plnění vrátit podle ustanovení o neoprávněném majetkovém prospěchu.

Nově jsou v osnově řešeny účinky omylu, lsti a tísně na platnost smlouvy.

Ve svých dalších ustanoveních osnova podrobněji upravuje smlouvy, které jsou v životě naší společnosti běžné a typické, zejména smlouvy, které vznikají ve vztazích mezi občany a socialistickými organizacemi, jakož i mezi občany navzájem, zejména při občanské výpomoci. Osnova zavádí i nové smluvní typy odpovídající dnešnímu stavu vývoje socialistické společnosti a nepřejímá ty smluvní typy, které byly tímto vývojem již překonány. Připouští se možnost uzavřít i takovou smlouvu, která není v osnově jako typická upravena, podmínkou však je, aby nebyla v rozporu s obsahem nebo účelem osnovy (§ 51); vztahy takto vzniklé je třeba posuzovat podle ustanovení § 496 osnovy. To platí i pro některé vztahy, které se dosud řídily pro ně nevyhovujícími ustanoveními o smlouvě o dílo (§ 448 a násl. občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.), kterou osnova nepřejímá (například smlouva o vytvoření autorského díla, dokud nedojde k úpravě, této smlouvy v autorském zákoně). Podle tohoto ustanovení bude možno uzavřít i smlouvu o smlouvě budoucí.

Hlava pátá

Zajištění práv a povinností

Z právních prostředků, které slouží k tomu, aby bylo zajištěno uspokojení věřitelovy pohledávky, upravuje osnova ručení, dohodu o srážkách ze mzdy a jiných podobných příjmů, omezení převodu nemovitostí a složení do úschovy.

Z dosavadních právních forem určených k tomuto účelu zachovává tedy jen rukojemství a nepřebírá institut smluvního zástavního práva, které je typickým institutem kapitalistické společnosti sloužícím především finančnímu a obchodnímu kapitálu a pro vztahy v socialisticko společnosti se nehodí. Je třeba zdůraznit, že navržená úprava se nedotýká těch zástavních práv, která podle zvláštních předpisů vznikají přímo ze zákona.

V úpravě ručení není podstatných odchylek proti dosavadnímu stavu. Vedle této zajišťovací právní formy zavádí osnova nový institut - omezení převodci nemovitostí. Povinnost nezcizit nemovitost bez souhlasu věřitele, kterou na sebe smlouvou dlužník bere, může být ujednána i jako povinnost s právními účinky pro jeho dědice. V této úpravě je možno omezení převodu nemovitosti považovat za právní prostředek, který postačujícím způsobem nahrazuje smluvní zástavní právo.

Písemná smlouva o tom, že k převodu je třeba souhlasu věřitele, bude registrována u státního notářství, čímž se zajišťuje její publicita. Převod nemovitosti provedený bez souhlasu věřitele je postaven pod sankci neplatnosti. Dojde-li k prodeji nemovitosti při výkonu rozhodnutí, budou pohledávky zajištěné omezením převodu uspokojeny v pořadí, které upravuje občanský soudní řád (§ 337 o. s. ř.). Omezení převodu nemovitosti není podrobeno promlčení.

Novým zajišťovacím prostředkem je též písemná dohoda věřitele s dlužníkem o srážkách z dlužníkovy mzdy a jiných podobných příjmů. Jinými podobnými příjmy jsou pracovní odměny členů družstev a příjmy, které nahrazují odměnu za práci (důchody, nemocenské dávky, peněžitá pomoc v mateřství; stipendia, náhrady ucházejícího výdělku a náhrady poskytované za výkon společenských funkcí). Jde o příjmy, se kterými se při výkonu rozhodnutí nakládá jako se mzdou (§ 293 občanského soudního řádu). Souhlas dlužníka, aby z jeho mzdy byly konány srážky, bude obsažen v uzavřené dohodě mezi věřitelem a dlužníkem. Věřitel bude tedy moci předložit písemnou dohodu podniku, u něhož dlužník pracuje, a ten bude moci na jejím podkladě srážky ze mzdy provádět.

K zajištění slouží i složení plnění do notářské úschovy. Tyto případy složení do úschovy nutno lišit od případů, kdy dlužník skládá do úschovy splatnou pohledávku za tím účelem, aby splnil svůj dluh, když jej pro překážky na straně věřitele jinak splnit nemůže (§ 83). Naproti tomu při úschově za účelem zajištění jde především o pohledávky nesplatné nebo podmíněné a úschova má proto povahu zajišťovacího prostředku.

Hlava šestá

Změna práv a povinností

Postoupení pohledávky

Poněvadž jde o významnou změnu v osobě věřitele, vyžaduje se pro postoupení pohledávky písemná forma. K ochraně dlužníka se stanoví, že nelze postoupit pohledávku, jejíž obsah by se změnou věřitele změnil, a že i po postoupení zůstávají dlužníkovi zachovány všechny námitky, které měl proti pohledávce v době postoupení.

Převzetí dluhu a přistoupení k dluhu

Také pro převzetí dluhu se vyžaduje písemná forma smlouvy, poněvadž jde o významnou změnu spočívající v tom, že do právního poměru vstoupl nový dlužník. Proti dosavadnímu stavu se tento institut zjednodušuje zejména v tom smyslu, že se jako převzetí dluhu upravuje pouze případ, kdy nový dlužník nastupuje namísto dlužníka původního. Případy, kdy nový dlužník přistupuje k dosavadnímu dlužníku jako dlužník další, takže je zavázán jak původní, tak nový dlužník, jsou v osnově upraveny samostatně, a to jako "přistoupení k dluhu".

V rámci změn v osobě věřitele nebo dlužníka neupravuje osnova poukázku (včetně poukázky znějící na cenné papíry), poněvadž ani ve vzájemných vztazích mezi občany, ani ve vztazích mezi občany a socialistickými organizacemi, s výjimkou vztahů z peněžních služeb, není tento institut praktický, takže není třeba obecné úpravy.

Hlava sedmá

Zánik práv a povinností

Splnění dluhu

Dluh má být splněn řádně a včas, tedy způsobem, jak je to dohodnuto ve smlouvě nebo stanoveno právním předpisem. Na rozdíl od dosavadní úpravy se při plnění, k němuž je povinno více dlužníků, nestanoví zásada, že jde o plnění rukou společnou a nerozdílnou (solidární).

V kterých případech je již podle zákona povinnost více dlužníků solidární povahy, je na příslušných místech osnovy výslovně stanoveno (je tomu tak například v ustanovení § 138 odst. 2, § 145 odst. 2, § 173 odst. 2, § 211 odst. 2). Povinnost solidární povahy může být mezi účastníky také dohodnuta.

Pokud jde o místo splnění, stanoví se odchylně od dosavadního stavu, že není-li jiné dohody, je peněžitý dluh splněn již tím, že dlužník poukáže plnění věřiteli poštou nebo peněžním ústavem, tedy odesláním.

Ocitne-li se dlužník s plněním peněžitého dluhu v prodlení, je věřitel oprávněn požadovat na něm úroky z prodlení, pokud není v osnově stanovena povinnost platit poplatek z prodlení. Vedle úroků z prodlení může věřitel na dlužníku požadovat i náhradu škody, která prodlením vznikla, ovšem potud, pokud není kryta zaplacením úroků nebo poplatku z prodlení. Výše úroků z prodlení i poplatku z prodlení jsou stanoveny ve vyhlášce ministerstva spravedlnosti, kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku. Výši úroků z nesplacených půjček, které zahrnují i úroky z prodlení, stanoví vyhláška ministerstva financí o peněžních službách občanům.

Jde-li o plnění nepeněžité, přechází na dlužníka, který se ocitne v prodlení, nebezpečí ztráty, zničení nebo poškození věci, ledaže by tato škoda stihla věc i jinak. Věřitel nese toto nebezpečí tehdy, jestliže včas a řádně nabídnuté plnění nepřijme nebo neposkytne k tomu potřebnou součinnost (prodlení věřitele).

Dohoda

Úprava zániku dluhu dohodou je proti dosavadnímu stavu zjednodušena. Také zde je odstraněna nežádoucí kazuistika, která mnohdy vedla k nejasnostem. Platnost dohody, i když se týká narovnání sporných práv, nutno posuzovat podle obecných ustanovení o platnosti právních úkonů.

Písemná forma dohody se vyžaduje v těch případech; kdy má dojít k zániku dluhu tím, že se věřitel svého práva vzdá, nebo tím, že dluh dlužníka promine. Písemná forma je tu stanovena v zájmu právní jistoty; poněvadž jde o závažné uspořádání vztahů mezi věřitelem a dlužníkem.

Nepřipouští se, aby se občan mohl vzdát práva, které teprve v budoucnosti může vzniknout. To by bylo v rozporu s pravidly socialistického soužití.

Nemožnost plnění

Stane-li se plnění (bez rozdílu, zda vinou či bez viny dlužníka) nemožným, povinnost dlužníka plnit ze smlouvy zaniká. Právo věřitele na náhradu škody se řídí ustanoveními osnovy o odpovědnosti za škodu. Při uplatnění tohoto práva má teprve místo řešení otázky dlužníkova zavinění. Nastalou nemožností plnění nesmí také dojít k neoprávněnému majetkovému prospěchu některého z účastníků.

Smrt dlužníka nebo věřitele

Jako zásadu osnova stanoví; že pohledávka nebo dluh přechází na dědice, pokud není plnění spjato s osobou věřitele nebo dlužníka. Na rozdíl od dosavadní úpravy (§ 335 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.) nepřechází na dědice právo na bolestné a právo na odškodnění za ztížení společenského uplatnění. Jestliže se toto odškodnění chápe jako zadostiučinění poskytované poškozenému za bolesti, které utrpěl, a za újmu, kterou má v dalším životě ve společenském uplatnění, pak i na toto právo třeba nahlížet jako na právo spjaté s osobou poškozeného, které na dědice nepřechází.

Započtení (kompenzace)

V úpravě zániku pohledávky započtením osnova v souladu s dosavadní úpravou pro účinnost kompenzace požaduje, aby byl učiněn příslušný projev směřující k započtení. K zániku započtení dochází v tom okamžiku, kdy se vzájemné splatné pohledávky téhož druhu setkají. Není přípustné započtení proti pohledávkám státu a proti pohledávkám, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí. Započtení proti pohledávkám na náhradu škody způsobené na zdraví řeší osnova tak, že dovoluje kompenzaci vzájemných pohledávek na náhradu škody téhož druhu (například škody na zdraví). Pro vyloučení započtení ani v tomto případě není důvodu. Proti pohledávce na náhradu škody způsobené na zdraví nelze ovšem namítat započtením pohledávky na náhradu škody způsobené na věci. Započíst nelze pohledávky promlčené a pohledávky nežalovatelné (například ze hry nebo sázky); nově se stanoví, že nelze započíst pohledávky ze vkladů, ať již jde o vklady na vkladních knížkách nebo na běžném účtu. Proti pohledávce již splatné nelze započíst pohledávku, která dosud splatná není. Osnova však připouští, aby dohodou účastníků bylo možno kompenzací vyrovnat jakékoli vzájemné pohledávky. Započtení proti pohledávkám na výživné je upraveno v zákoně o rodině, v němž je upravena vyživovací povinnost.

Neuplatnění práva

K zániku práva tím, že nebylo včas uplatněno (prekluzi), může dojít jen v těch případech, kdy je to v osnově výslovně uvedeno (například není-li uplatněno právo z odpovědnosti za vady u služeb v zákonem stanovené lhůtě). K zániku práva musí soud přihlédnout i bez návrhu. Vyžaduje to smysl a účel prekluze. Prekluzi upravuje totiž osnova ve všech těch případech, kdy je třeba, aby byly právní poměry vypořádány pokud možno v krátké době, zejména tehdy, když by zjišťování skutkového stavu po delší době bylo spojeno s obtížemi (srovnej například ustanovení § 436 osnovy, podle něhož právo na náhradu škody způsobené na vnesené nebo odložené věci zanikne, jestliže je poškozeny neuplatní u provozovatele nejpozději patnáctého dne po dni, kdy se o škodě dozvěděl). Délka prekluzivní doby je v osnově přizpůsobena povaze jednotlivých případů.

Hlava osmá

Promlčení

Osnova upravuje i promlčení, které nastane tehdy, jestliže právo nebylo vykonáno ve lhůtě v osnově stanovené. Promlčení přichází v úvahu jen v případech, kdy nedošlo k zániku práva již prekluzí. K promlčení práva soud bez návrhu nepřihlíží. Proto se lze domáhat u soudu i splnění promlčeného práva. Jestliže se však dlužník promlčení dovolá, nemůže být věřiteli rozhodnutím soudu právo přiznáno. Přijetí plněni promlčeného dluhu se nepovažuje za neoprávněně získaný majetkový prospěch, a to právě proto, že promlčením právo věřitele nezanikne. Kompenzovat promlčené pohledávky lze však jen tehdy, bylo-li to ujednáno.

Podle osnovy se promlčují všechna práva majetková. Výjimku tvoří pouze ta majetková práva, jejichž povaha nepřipouští, aby byla promlčena. Je to právo vlastnické, práva osobního užívání bytů a pozemků, omezení převodu nemovitosti, právo vyplývající z vkladů na vkladních knížkách a běžných účtech, pokud vkladový vztah trvá, jakož i práva osobní povahy. Zásadně se stanoví tříletá promlčecí doba. U práv na náhradu škody se stanoví jednak subjektivní jednoroční promlčecí doba, která běží ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, a objektivní tříletá promlčecí doba, která běží ode dne, kdy došlo ke škodné události. Objektivní promlčecí doba je tři roky, u škody způsobené úmyslně deset let; pro škodu způsobenou na zdraví není objektivní promlčecí doba stanovena vůbec. Desetiletá objektivní promlčecí doba u škody způsobené úmyslně je odůvodněna zájmem socialistické společnosti, aby u této škody byla zajištěna její náhrada i po uplynutí obecné tříleté promlčecí doby. U škod na zdraví upouští osnova od stanovení objektivní promlčecí doby vůbec vzhledem k tomu, že tyto škody se často projeví až po mnoha létech, takže stanovení jakékoli objektivní promlčecí doby by bylo vůči poškozenému neodůvodněnou tvrdostí.

Pro právo přepravy se stanoví jednoroční promlčecí doba; tato jednoroční promlčecí doba se však nevztahuje na práva na náhradu škody, která vzniknou při přepravě osob, kde je na místě delší promlčecí doba.

V deseti letech se promlčují práva, o nichž bylo soudem nebo jiným orgánem pravomocně rozhodnuto, práva dlužníkem písemně co do důvodu a výše uznaná a práva zajištěná omezením převodu nemovitosti.

Úroky a práva na opětující se plnění se promlčují ve třech létech. Jestliže však tato práva byla rozhodnutím pravomocně přiznána nebo jestliže byla písemně uznána, platí tříletá promlčecí doba pouze pro úroky a opětující se plnění, jejichž splatnost nastala po právní moci rozhodnutí nebo po uznání. Úroky a opětující se plnění splatné do právní moci rozhodnutí nebo do uznání podléhají desetileté době promlčecí podle § 110 odst. 1.

Pro neoprávněně získaný majetkový prospěch se stanoví jednak subjektivní promlčecí doba, jednak promlčecí doby objektivní, a to obdobně jako u náhrady škody.

I do institutu promlčení pronikají zásady socialistického soužití. Jejich výrazem je například ustanovení, že u práv mezi zákonnými zástupci na jedné straně a nezletilými dětmi a jinými zastoupenými osobami na druhé straně promlčení ani nepočíná, ani neběží, a ustanovení, že u práva směřujícího proti osobám, které musí mít zákonného zástupce, promlčení nepočne běžet, dokud jim tento zástupce není ustanoven.

Odchylně od dosavadní úpravy upravuje osnova běh promlčecí doby u práv uplatněných u soudu nebo jiného příslušného orgánu. Osnova pro dobu od uplatnění práva do skončení řízení stanoví, že promlčecí doba neběží (stavení promlčení), což požadavku ochrany práv vyhovuje lépe než úprava dosavadní.

Na rozdíl od dosavadní právní úpravy nezná osnova institut vydržení. Nabytí práv tímto způsobem by bylo v rozporu s pravidly socialistického soužití.

Hlava devátá

Vymezení některých pojmů

Některé důležité pojmy, jichž osnova užívá ve svých dalších ustanoveních, popřípadě jichž užívají prováděcí a souvisící předpisy, mohly by být vykládány různě. Ustanovení deváté hlavy proto vymezuje obsah těchto pojmů.

Osnova pro účely občanskoprávních vztahů upravovaných v občanském zákoníku, zejména z hlediska osobního vlastnictví, vymezuje pojem domácnosti. Pro tyto účely je třeba vymezit pojem domácnosti jako spotřebního společenství trvalé povahy mezi občany. Trvalost je dána tehdy, jestliže občané žijí ve spotřebním společenství za okolností, z nichž je možno usuzovat, že nezamýšlejí toto společenství jen na dobu přechodnou. Nezáleží na tom, jak dlouho toto společenství již trvá.

Osnova zde také stanoví, čeho se může právní vztah týkat, tedy jeho předmět. Jsou jím především věci. Ustanovení o nich mohou platit pro případy, kdy předmětem právního vztahu jsou práva (například právo autorské), jen přiměřeně.

Protože k uplynutí doby se často váží právní následky, stanoví osnova i pravidla o počítání času, zejména o běhu lhůt. Je v nich plně respektován i účel a význam nedělí a svátků jako dnů odpočinku. Za neděli a svátek je v tomto smyslu třeba považovat i den, který je popřípadě místo nich určen jako den odpočinku.

ČÁST DRUHÁ

SOCIALISTICKÉ SPOLEČENSKÉ VLASTNICTVÍ A OSOBNÍ VLASTNICTVÍ

Hlava první

Socialistické společenské vlastnictví a uspokojování potřeb občanů

Socialistické společenské vlastnictví výrobních prostředků je základem rozvoje společenské výroby, životní úrovně občanů, jakož i osobního vlastnictví. V socialistickém společenském vlastnictví nejsou však jen výrobní prostředky, nýbrž i produkce socialistické výroby. Z této produkce zůstávají trvale v socialistickém společenském vlastnictví předměty, které jsou svou povahou určeny k tomu, aby jích občané užívali společně. Jde o různé druhy zařízení sloužících například k účelům dopravním, zdravotním, kulturním, sociálním, tělovýchovným apod. Ostatní předměty osobní spotřeby nabývají občané ze socialistického společenského vlastnictví buď do osobního vlastnictví, anebo jsou jim přenechávány do individuálního osobního užívání.

V nerozlučné souvislosti se socialistickým vlastnictvím vzniká a rozvíjí se vlastnictví osobní. Poměr každého občana k socialistickému vlastnictví je určen především pravidly socialistického soužití, která se promítají i do jednotlivých ustanovení osnovy. Proto osnova již v hlavních zásadách občanskoprávních vztahů vyžaduje od všech občanů, aby dbali o ochranu, upevnění a další rozvoj socialistického společenského vlastnictví.

Hlava druhá

Osobní vlastnictví

Zdroj a účel osobního vlastnictví

Úprava osobního vlastnictví vychází z jeho nerozlučné spojitosti se společenským socialistickým vlastnictvím. Pouto mezi socialistickým a osobním vlastnictvím tvoří především práce občana ve prospěch společnosti; tato práce je současně i hlavním zdrojem osobního vlastnictví. Každý občan se má proto podílet na vytvoření prostředků, jichž je třeba k zajištění uspokojování osobních potřeb, jakož i všech potřeb společnosti. Protějškem této povinnosti je jeho právo osobního vlastnictví, jehož úkolem a smyslem je; aby sloužilo k uspokojování hmotných a kulturních potřeb občanů. I jiným účelům, například k výrobě zboží na trh, nesmí být tohoto práva zneužíváno.

Osnova vytyčuje tři stěžejní znaky osobního vlastnictví. Je to za prvé jeho nerozlučná souvislost se socialistickým společenským vlastnictvím. Za druhé je ke vzniku osobního vlastnictví třeba; aby jeho zdroj byl poctivý; tímto zdrojem je především práce občana ve prospěch společnosti. Za třetí je znakem osobního vlastnictví jeho spotřební charakter.

Předmět osobního vlastnictví

V úpravě osobního vlastnictví je dbáno toho, aby jako hlavní forma osobní spotřeby v naší společnosti mělo společensky žádoucí míru a aby se nestávalo samoúčelným. Spotřebnímu charakteru tohoto vlastnictví proto odpovídá, že jeho předmětem mohou být toliko věci sloužící k uspokojování hmotných a kulturních potřeb pracujících, a to v takovém rozsahu, aby osobní potřeby vlastníka mohly být náležitě uspokojeny. V osobním vlastnictví mohou tedy být pouze spotřební předměty, jako bytové zařízení, knihovny, umělecké předměty, osobní dopravní prostředky, rodinný domek, rekreační chata a garáž apod. V určení povahy rodinného domku se osnova neodchyluje od dosavadní úpravy a shoduje se s úpravou zákona o hospodaření s byty a nebytovými prostory. Za stejných podmínek, za kterých je obytný dům rodinným domkem, se za rodinný domek považuje i obytná část zemědělské usedlosti. Jde tedy jen o onu stavební složku zemědělského podniku, která je určena k obývání vlastníka, jeho rodiny a domácnosti a nikoli o místnosti a prostory sloužící zemědělské výrobě. Na tyto místnosti a prostory se proto ustanovení občanského zákoníku ani ustanovení zákona o hospodaření s byty a nebytovými prostory týkající se rodinných domků nevztahují.

Pojem rekreační není třeba v osnově vymezit, poněvadž je určen v jiných právních předpisech (např. směrnice k provádění výstavby rodinných domků a ostatních drobných staveb jednotlivci, částka 6/1961 Sbírky směrnic pro národní výbory). Z povahy této stavby vyplývá, že nemůže jít o stavbu sloužící k trvalému bydlení. Zásadu, že v osobním vlastnictví může být jen jeden rodinný domek, nutno vztáhnout i na rekreační chatu.

Osnova připouští, aby v osobním vlastnictví mohly být i jednotlivé byty. Úprava bude provedena zvláštním zákonem.

Obsah a ochrana osobního vlastnictví

Vlastník má právo užívat osobního majetku tak, aby to odpovídalo spotřebnímu určení tohoto majetku, zejména užívat ho pro potřeby své, své rodiny a domácnosti. Nadměrné hromadění věcí osobní spotřeby v rozporu se zájmy společnosti, k němuž může dojít zejména v důsledku trestní činnosti, není přípustné. Takto nahromaděné věci nemohou požívat ochrany osobního vlastnictví.

V souladu s ústavou chrání osnova nedotknutelnost osobního vlastnictví a poskytuje vlastníku účinné právní prostředky ochrany. Tak se vlastník může u soudu domáhat vydání své věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje; dále ochrany proti všem, kdo by jakýmkoli způsobem neoprávněně zasahovali do jeho vlastnického práva a jeho výkonu, například neoprávněně mu bránili v užívání věci anebo v nakládání s ní. Za neoprávněný zásah by však nebylo možno považovat, kdyby věc, která je v osobním vlastnictví, byla i bez svolení vlastníka dočasně použita v důležitém zájmu společnosti, který nelze jinak uspokojit, anebo kdyby její použití odůvodňovalo to, že je ohrožen život, zdraví nebo naléhavý zájem občana. Takové použití cizí věci musí se však stát jen v nezbytné míře, aby omezení vlastnického práva bylo co nejmenší a trvalo co nejkratší dobu. Za použití je nutno vždy zaplatit náhradu. Úprava vychází z předpokladu, že odepření souhlasu vlastníka v těchto naléhavých případech by odporovalo pravidlům socialistického soužití.

V § 132 poskytuje osnova ochranu proti neoprávněným zásahům do vlastnického práva. Neoprávněnými nejsou ovšem takové zásahy, k nimž z důvodů obecného zájmu poskytují oprávnění zvláštní zákony (například zákon č. 33/1922 Sb., o užití dopravních cest a nemovitostí pro telegrafy, zákon č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě elektřiny, a zákon č. 67/1960 Sb., o výrobě, rozvodu a využití topných plynů).

Vyvlastnění věci připouští osnova jen v důležitém zájmu společnosti, a to v případech stanovených v zákoně a za náhradu. Náhradou má být občanovi ekonomická protihodnota za věc, kterou měl v osobním vlastnictví. To vyplývá ze zásady nedotknutelnosti osobního vlastnictví, kterou stanoví ústava (čl. 10 ústavy).

Způsoby nabýváni osobního vlastnictví

Vlastník může předmět svého vlastnictví převést na jiného smlouvou (například koupí, výměnou, darováním). Převádí-li se takto movitá věc, nabývá se vlastnictví teprve jejím převzetím, a to bez rozdílu, zda jde o věc určenou individuálně nebo podle druhu. Tímto okamžikem přechází také nebezpečí poškození, zničení nebo ztráty věci. Tato úprava odpovídá názorům pracujících, kteří při koupi nějakého spotřebního předmětu považují jej za své vlastnictví, teprve když jej převezmou. Převádí-li se věc nemovitá, která může být předmětem osobního vlastnictví, například rodinný domek, vyžaduje se pro smlouvu písemná forma.

Vlastnictví k nemovitosti přechází teprve registrací smlouvy u státního notářství. Tato úprava je odůvodněna požadavkem právní jistoty a evidence převodů nemovitostí. Státní notáři budou mít odpovědnost za dodržování socialistické zákonnosti při těchto převodech. Musí odepřít registraci takové smlouvy, která odporuje zákonu. U nabytí vlastnictví rozhodnutím státního orgánu není ovšem registrace jakožto aktu, který dovršuje převod, zapotřebí; registrace bude v tomto případě mít jedině evidenční povahu a bude upravena v notářském řádu.

Hlava třetí

Osobní spoluvlastnictví

Osnova upravuje dvě formy osobního spoluvlastnictví k věcem; spoluvlastnictví podílové a spoluvlastnictví bezpodílové. Bezpodílové spoluvlastnictví je novou formou spoluvlastnictví, kterou dosavadní občanský zákoník nezná; může vznikat jen mezi manžely.

Podílové spoluvlastnictví

Úprava podílového spoluvlastnictví je ovládána myšlenkou, že i tyto majetkové právní vztahy mojí mít ráz soudružských vztahů a řídit se především pravidly socialistického soužití. Proto - s výjimkou vyřizování běžných záležitostí - mají všichni spoluvlastníci jednat společně a k převodu spoluvlastnického podílu na jiného občana je zásadně třeba souhlasu všech spoluvlastníků.

Z právních úkonů týkajících se společně věci odpovídají všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně. Se zásadou soudružských vztahů je také v, souladu úprava, podle níž ke zrušení spoluvlastnictví a ke vzájemnému vypořádání má dojít především dohodou. Rozhoduje-li o zrušení spoluvlastnictví soud, má věc, pokud je to možné, mezi spoluvlastníky rozdělit. Jinak ji přikáže jednomu z nich, přičemž dbá a to, aby její využití bylo co nejvíce v souladu se zájmem společnosti. K prodeji věci a k rozdělení dosaženého výtěžku má dojít teprve tehdy, když nikdo ze spoluvlastníků nechce věc převzít. Tento postup usnadňuje, aby soud mohl po zrušení spoluvlastnictví provést co nejúčelněji vypořádání. Úlohou soudu tu tedy je, aby dosavadní spoluvlastnictví rozumně zlikvidoval, a nikoli aby vytvářel - dokonce snad proti vůli účastníků - spoluvlastnictví nové.

Ke spoluvlastnickým vztahům může dojít též mezi občany a socialistickými organizacemi, a to zejména při dědictví nebo při propadnutí majetku. Takto vzniklé spoluvlastnické vztahy řídl se ustanoveními o spoluvlastnictví občanů, přičemž socialistická organizace má v nich stejnou právní pozici jako občan. To odpovídá zásadě vyslovené v § 3 osnovy, že v občanskoprávních vztazích mojí účastníci rovné postavení. Jde o vztahy způsobené zpravidla nahodilými okolnostmi, které již proto nemají trvalou povahu.

Bezpodílové spoluvlastnictví manželů

Majetkové vztahy manželů jsou dosud upraveny v zákoně o právu rodinném, a to ve formě majetkového společenství. Toto společenství tvoří ten majetek, který manželé nabudou za trvání manželství. Nespadá sem majetek, kterého manželé nabyli před uzavřením manželství, ani majetek nabytý dědictvím nebo darem. Společný majetek netvoří ani věci, které svou povahou slouží osobní potřebě nebo výkonu povolání jen jednoho z manželů.

Od tohoto dosavadního stavu, jehož právní povaha byla sporná, se nová úprava odchyluje. Především přenáší uspořádání majetkových vztahů mezi manžely do občanského zákoníku, v němž jsou upraveny i jiné majetkové vztahy mezi manžely, zejména společné užívání bytů a společné užívání pozemků, jakož i jejich dědické právo. Majetkové společenství je upraveno jako spoluvlastnictví, a to jako spoluvlastnictví bezpodílové, které vyjadřuje nejlépe majetkoprávní vztahy mezi manžely, neboť je výrazem jednoty manželství a rovného postavení manželů v něm i po stránce hospodářské. Toto spoluvlastnictví se vztahuje na všechny věci (včetně peněz), které mohou být předmětem osobního vlastnictví a které byly některým z manželů za trvání manželství jakýmkoli oprávněným způsobem nabyty, s výjimkou věci nabytých dědictvím nebo darem. Ve výlučném osobním vlastnictví jednoho z manželů jsou dále věci, kterých nabyl před uzavřením manželství, jakož i věci, které podle své povahy slouží jeho osobní potřebě nebo výkonu jeho povolání a u nichž tedy není důvodu, aby byly ve spoluvlastnictví.

Společným majetkem manželů se mohou ovšem stát i věci; které svou povahou nemohou být předmětem osobního vlastnictví (nájemní dům, zemědělské pozemky). Úprava spoluvlastnických vztahů k těmto věcem je obsažena v závěrečných ustanoveních (§ 492 osnovy).

Za trvání manželství může dojít při nakládání se společným majetkem k závažným nesrovnalostem a nežádoucím zjevům, zejména tehdy, když jeden z manželů s majetkem nakládá neodpovědně jen ve vlastním zájmu, na úkor rodiny, zvláště nezletilých dětí. Další trvání bezpodílového spoluvlastnictví není na místě ani tehdy, jestliže manželé trvale spolu nežijí a o vytváření majetku v rodině se společně nepřičiňují. Proto osnova připouští, aby z takových nebo z jiných vážných důvodů mohlo být i za trvání manželství bezpodílové spoluvlastnictví soudem na návrh jednoho z manželů zrušeno.

K zániku bezpodílového spoluvlastnictví za trváni manželství dochází podle § 52 odst. 2 trestního zákona č. 140/1961 Sb. také tehdy, jestliže bylo soudním výrokem vysloveno propadnutí majetku jednoho z manželů (§ 500 odst. 3 osnovy).

Jak v případě zrušení, tak v případě zániku může být bezpodílové spoluvlastnictví manželů obnoveno jen rozhodnutím soudu, jestliže to jeden z manželů navrhne. Jinak mají až do zániku manželství oba manželé své oddělené majetky.

Zánikem manželství (rozvodem nebo smrtí) zaniká i bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Osnova dává důležité směrnice pro vypořádání, které se po zániku bezpodílového vlastnictví provede ať již dohodou, nebo rozhodnutím soudu. Aby zejména v případě dohody bylo vypořádání usnadněno, vychází se z toho, že podíly obou manželů jsou stejné. Jejich výše však může být podle hledisek v osnově vytčených upravena. Především je nutno přihlížet k potřebám nezletilých dětí, a to zejména v tom směru, aby věci, které jim až dosud sloužily, mohly jim sloužit i nadále. Dále je nutno při vypořádání vzít zřetel k tomu, jak se který z manželů přičinil o rodinu a o nabytí a udržení společného majetku. Jestliže se tedy oba manželé pečlivě starali o rodinu a společným úsilím dbali o zajištění jejích potřeb, rozdělí se zpravidla mezi ně společný majetek rovným dílem. Výchozí hledisko o rovnosti podílů ovšem nemůže být zachováno, jestliže si některý z manželů počínal neodpovědně, utrácel úspory a rodinu poškozoval.

Ve smyslu ustanovení § 17 odst. 2 osnovy zákona o rodině je třeba použít zásad o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví stanovených pro případ zániku manželství také tedy, bylo-li manželství prohlášeno za neplatné.

ČÁST TŘETÍ

OSOBNÍ UŽÍVÁNÍ BYTŮ, JINÝCH MÍSTNOSTÍ A POZEMKŮ

V socialistické společnosti je bytová výstavba a užívání bytů věcí celé společnosti. Při používání bytů se vyskytují nové, socialistické prvky. Tyto nové prvky se objevují nejen ve vztazích mezi uživateli bytů navzájem, ale i ve vztazích mezi organizacemi, které spravují nebo vlastní bytový majetek, a uživateli bytů. Uživatelé bytů mají zájem na tom, aby bytový majetek náležející společnosti byl udržován a zvelebován a aby občanské soužití v domech se zlepšovalo. Organizace jsou povinny soustavně zlepšovat podle svých možností bytové podmínky uživatelů bytů. Institut nájmu, kterým bylo umožněno získávat byty jen k dočasnému užívání a který vychází z ochrany zájmů soukromých vlastníků bytového majetku; nemůže tyto nové vztahy při užívání bytů vyjádřit. Nájem není vhodný zejména u bytů stavebních bytových družstev, kde užívací právo k bytu je podobné právu užívat byt na základě vlastnického práva.

Půdní fond je odnímán zemědělskému a lesnímu hospodářství i neplánovanou a živelnou výstavbou rodinných domků, rekreačních chat a garáží a zřizováním samostatných zahrad. Pozemky k těmto účelům může občan podle dnešního právního stavu získat zpravidla převedením pozemku do vlastnictví nebo do nájmu. Oba tyto způsoby vedou ke stálému ubývání zemědělské a lesní půdy. Umožňují též, aby soukromí vlastníci pozemků spekulovali s pozemky a získávali těžko postižitelné, bezpracné příjmy. Převádění pozemků do vlastnictví jednotlivců je proto z hlediska zájmů společnosti neúčelné, právě tak jako užívání pozemků na podkladě nájmu.

Osnova pro užívání bytů a jiných místností a pro užívání pozemků zavádí nový právní institut osobního užívání, který lépe vystihuje změny, které se staly v užívání bytů, jiných místností a pozemků, a zabraňuje negativním jevům, které dosavadní právní úprava umožňuje. Právo osobního užívání bytu a pozemků není časově omezené, přechází na dědice a požívá, zejména pokud jde o osobní užívání pozemků, stejné ochrany jako vlastnické právo. Právo osobního užívání pozemků je dále charakterizováno účelovostí (pozemku lze užívat jen k účelu, ke kterému má sloužit) a osobním určením (pozemek se přiděluje určitému občanovi).

Hlava první

Osobní užívání bytů

Osnova upravuje základní práva a povinnosti uživatelů bytů a organizací, které spravují nebo vlastní bytový majetek (například národní výbory, družstva, podniky). S ohledem na vzrůstající význam bytové výstavby prováděné stavebními bytovými družstvy, a na to, že práva a povinnosti uživatelů družstevního bytu se odlišuji od práva uživatelů jiných bytů, upravuje osnova i zásadní otázky spojené s užíváním družstevních bytů. V podrobnostech upravují tyto otázky vzorové stanovy stavebních bytových družstev, vydané Ústřední radou družstev (§ 508 odst. 2 osnovy). Vztahy vznikající při užívání bytu v rodinném domku, jakož i vztahy, vznikající při užívání části bytu dalším uživatelem, jsou upraveny v hlavě druhé části páté, poněvadž jde o vzájemné vztahy mezi občany. Značná část nájemních domů je v rukou jednotlivců. Na byty v těchto domech se vztahují rovněž ustanovení první hlavy přiměřeně (§ 496). Na byty, které jsou v domech lidových družstev, se tato ustanovení (s výjimkou ustanovení o bytech v domech stavebních bytových družstev) vztahují již vzhledem ke skutečnosti, že jde o socialistické organizace (§ 153). Zásady bytové politiky a hospodaření s byty upravuje zákon o hospodaření s byty a nebytovými prostory.

Charakteristickým znakem osobního užívání je jeho časová neomezenost. Občané mohou užívat byty spravované národními výbory podle dohody uzavřené na podkladě rozhodnutí místního národního výboru nebo na podkladě rozhodnutí jiného orgánu, který určuje zákon o hospodaření s byty a nebytovými prostory. Byty lze užívat i na základě jiných skutečností uvedených v osnově (například na podkladě osobního vlastnictví, jde-li o byt v rodinném domku užívaný vlastníkem, na podkladě dohody o výměně bytu, přechodem užívání po smrti uživatele na osoby blízké). U bytů stavebních bytových družstev má člen družstva, který zaplatil členský podíl, právo, aby mu orgánem družstva byl přidělen do užívání družstevní byt. Právo užívat byt vzniká u všech bytu dohodou občana a organizace o odevzdání a převzetí bytu. Aby se zabránilo sporům o rozsah užívání a o výši úhrady za užívání, ukládá osnova, aby o odevzdání bytu byl sepsán zápis, jehož obsah osnova vymezuje, a aby organizace opis zápisu občanovi vydala.

Stává se, že se organizace s občanem o rozsahu příslušenství bytu nebo o výši úhrady za užívání a za služby nedohodnou. Pro tento případ osnova v § 156 stanoví, že rozsah příslušenství bytu nebo výši úhrady za užívání a za služby určí místní národní výbor, a jde-li o byt družstevní, příslušný orgán družstva. Pojem příslušenství bytu vymezují ustanovení § 121 odst. 2.

Neshody vzniklé mezi účastníky z osobního užívání bytu řeší podle § 5 osnovy soud.

Místní národní výbor vydá příkaz k vystěhování, jestliže se někdo do bytu nastěhuje bez rozhodnutí o přidělení bytu nebo na podkladě neúplných nebo nepravdivých údajů. Místní národní výbor řeší tyto případy u všech bytů; důsledkem takového jednání občana bude, že se mu neposkytne ani náhradní byt, ani náhradní ubytování. Jiné neoprávněné užívání bytu řeší soud (§ 5).

Obsah práva užívání bytu

Vedle práva užívat byt přiznává osnova uživatelům bytů zejména i právo podílet se na správě domu a volit za tím účelem ze svého středu osoby, které kolektiv uživatelů bytů zastupují (domovní komise, domovní důvěrník). Účast občanů na správě domů vytváří podmínky k plnému využití iniciativy občanů při údržbě a zvelebování bytového majetku a při jeho hospodárné správě, k upevňování socialistického soužití obyvatel v domech a k prohlubování politickovýchovné práce mezi nimi. Tato ustanovení jsou výrazem nových socialistických vztahů vznikajících při užívání bytů.

Osnova shodně s dosavadním stavem stanoví povinnost organizace odevzdat uživateli byt ve stavu způsobilém pro řádné užívání a v tomto stavu jej udržovat (§ 161 odst. 1), jakož i povinnost uživatele potřebu takových oprav organizaci ohlásit, popřípadě právo uživatele tyto závady na náklad organizace odstranit. Odpovědnost uživatele za poškození v domě se rozšiřuje na všechny osoby, které s uživatelem bydlí (§ 164).

Povinnost organizace zlepšovat podle svých možností bytové podmínky uživatelů je spolu s povinností zajišťovat výkon služeb, jejichž poskytování je spojeno s užíváním bytu (například ústřední topení, úklid v domě), dokladem péče o zvyšování úrovně bydlení. Této povinnosti organizace odpovídá povinnost uživatele, aby užíval byt, společné prostory a zařízení domu řádně. Uživatel bytu je proto povinen hradit ze svého drobné opravy v bytě souvisící s užíváním a náklady spojené s obvyklým udržováním bytu (§ 161 odst. 2). Měřítkem pro povinnost uživatele hradit drobné opravy bude zpravidla menší rozsah nákladů. Naproti tomu jsou udržovací náklady, které je povinna hradit organizace, zpravidla větší a takového rázu, že bez jejich vynaložení by věc nebyla způsobilá k řádnému užívání. Uživatel hrdí dále jako dosud obvyklé náklady spojené s udržováním bytu (malování bytu apod.). Pojem drobných oprav a běžných udržovacích nákladů blíže vymezuje vyhláška ministerstva spravedlnosti, kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku.

Nové je ustanovení, podle něhož organizace může k tíži uživatele zajistit provedení drobných oprav v bytě a vynaložit obvyklé udržovací náklady, jestliže uživatel svou povinnost sám nesplní. Tím se dosáhne, že bytový majetek bude chráněn před znehodnocováním nesvědomitým uživatelem (§ 163).

Organizace provádí i stavební úpravy bytu, mezi něž patří také úpravy, které směřují ke zlepšení bydlení nebo k rozšíření bytového prostoru (například zavedení ústředního topení, nástavba domu, v níž budou zřízeny byty). Stavební úpravy, jejichž provedení přikáže národní výbor, lze provádět i bez souhlasu uživatele bytu. Toto ustanovení spolu s tím, že uživatel nesmí bez souhlasu organizace provádět stavební nebo jiné podstatné změny v bytě, umožní plánovité provádění úprav a zabrání škodám, které by mohly být způsobeny neodborným prováděním úprav uživateli.

Úhrada za užívání bytu a za služby

Uživatel je povinen platit řádně a včas úhradu za užívání bytu a za služby spojené s bydlením. Výši úhrady a lhůty, ve kterých se úhrady platí, stanoví prováděcí předpisy (například vládní nařízení č. 82/1953 Sb., ve znění zákonného opatření č. 32/1958 Sb., o zvýhodnění placení nájemného; vyhláška ministerstva spravedlnosti, kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku, a předpisy o nájemném). Opožděné placení úhrady za užívání bytů nebo za služby má za následek, že občan bude povinen platit poplatek z prodlení, jehož výši určuje citovaná vyhláška ministerstva spravedlnosti.

Ustanovením o právu uživatele na přiměřenou slevu z úhrady za užívání nebo z úhrady za služby chrání osnova nerušený výkon užívacího práva k bytu. Právo na slevu z úhrady za užívání v důsledku provádění stavebních úprav v domě má uživatel, jen dojde-li k podstatnému zhoršení podmínek bydlení. Spory mezi účastníky vzniklé z tohoto důvodu rozhoduje soud (§ 5).

Propadná lhůta šestiměsíční v § 162 a 171 je stanovena proto, aby byly právní poměry mezi uživatelem a organizací vypořádány pokud možno nejdříve.

Společné užívání bytu a společné užívání bytu manžely

Umožňuje se, aby subjektem užívacího práva k bytu bylo více občanů; jejich vzájemné vztahy jsou upraveny tak, aby nebyly porušovány zásady socialistického soužití. Společné užívání bytu manžely nastává ze zákona jak v případě, kdy právo užívat byt měl před uzavřením manželství jen jeden z manželů; tak v případě, kdy oba manželé nebo jen jeden z nich získal za trvání manželství užívací právo. Totéž platí, vzniklo-li před uzavřením manželství právo na přidělení družstevního bytu jednomu z manželů. Jestliže však právo na přidělení družstevního bytu jednomu manželu vznikne za trvání manželství, vznikne zároveň s právem společného užívání tohoto bytu oběma manžely i jejich společného členství v družstvu.

Osnova upravuje v § 177 právní vztahy, které nastanou po rozvodu manželství. Jak u družstevního, tak i u jiného bytu se mohou rozvedení manželé dohodnout o tom, kdo z nich bude byt dále užívat. Nedohodnou-li se, rozhodne o dalším užívání bytu družstevního, který byl získán za trvání manželství, nebo bytu nedružstevního, ať byl získán kdykoli, soud. Přitom přihlédne k zájmům nezletilých dětí. Právo rozhodovat o dalším užívání bytu se svěřuje soudu proto, že soud zná důvody rozvodu a poměr manželů k dětem; může proto nejlépe posoudit, který z rozvedených manželů má větší právo na byt. Pokud jde o družstevní byt, který byl získán jedním z manželů před manželstvím, je spravedlivé, aby právo na další užívání takového bytu zůstalo tomuto manželovi, neboť družstevní byt (členský podíl) je majetkovou hodnotou získanou tímto manželem před uzavřením manželství; takové řešení je v souladu se zásadou, která ovládá bezpodílové spoluvlastnictví manželů.

Smrt uživatele

Užívací právo k bytů je chráněno i dalším ustanovením, podle něhož po smrti společného uživatele přechází ze zákona užívací právo k bytu na ostatní uživatele. Po smrti jednoho z manželů, kteří byt společně užívali; přechází užívací právo na druhého manžela. Nejde-li o společné užívání manželů, přechází po smrti uživatele užívací právo na blízké příbuzné uživatelovy, jakož i na další osoby, které pečovaly o společnou domácnost uživatele nebo byly na něho odkázány výživou; na všechny tyto osoby přechází užívací právo k bytu tehdy, jestliže s uživatelem žily v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.

Odlišně se upravují právní poměry, které nastanou po smrti uživatele, u družstevního bytu. Nejde-li o byt ve společném užívání manželů, přejde po smrti uživatele jeho členství v družstvu a právo byt užívat na dědice, jemuž připadl členský podíl. Jde-li však o družstevní byl ve společném užívání manželů, zruší se smrtí jednoho z manželů společné užívání bytu manžely. Bylo-li práva na družstevní byt nabyto za trvání manželství, zůstává uživatelem bytu pozůstalý manžel a jemu náleží členský podíl. Bylo-li práva nabyto před manželstvím, přejde ze zákona členství v družstvu a právo užívat byt na dědice, jemuž připadl členský podíl.

Z povahy bytů trvale určených pro ubytování pracovníka organizace (například podnikové a služební byty) plyne, že se na ně nevztahují ustanovení o společném užívání bytu a přechodu práva na užívání bytu po smrti uživatele (§ 182). Z těchto důvodů bylo třeba v ustanovení § 187 odst. 1 výslovné stanovit, že ti, kdož po smrti pracovníka anebo po rozvodu jeho manželství byt dále užívají, nejsou povinni jej vyklidit dříve, dokud jim není opatřen náhradní byt, popřípadě náhradní ubytování. To platí i tehdy, jestliže pracovník. organizace trvale opustí společnou domácnost.

Zánik práva užívání bytu

Důsledná ochrana užívacího práva k bytu je zdůrazněna i tím, že osnova shrnuje a přesně vymezuje důvody zániku užívacího práva k bytu, čímž odstraňuje dosavadní nepřehlednost. Užívací právo zaniká písemnou dohodou uživatele a organizace, písemným prohlášením uživatele, že byt nechce užívat, rozhodnutím soudu nebo národního výboru. Prohlášení uživatele musí být učiněno ve lhůtě uvedené v § 283, aby organizace neutrpěla škodu tím, že byt nebude delší dobu obsazen.

O zániku právo užívání bytu rozhodovaly dosud soudy i národní výbory, někdy z téhož důvodu (např. neplacení úhrady za užívání bytu; závadné chování uživatele). Osnova vymezuje příslušnost soudů a národních výborů při rozhodování o zániku užívacího práva podle věcných hledisek, zejména podle složitosti případu, a vylučuje, aby tyto dva orgány rozhodovaly o zániku užívacího práva z téhož důvodu. Případy skutkově i právně složitější se svěřují soudům. Soudy budou rozhodovat jo zániku práva užívání bytu, poruší-li uživatel nebo osoby; které s ním bydlí, opětovně pravidla socialistického soužití, jestliže uživatel nebo ti, kteří s ním bydlí, hrubě porušují povinnosti uložené smlouvou nebo zákonem (například neplatí úhradu za užívání bytu, poškozují bytový majetek) anebo jestliže organizace naléhavě potřebuje byt trvale určený pro ubytování pracovníka organizace pro svého pracovníka a uživatel není u ní zaměstnán. Těmito byty jsou byty podnikové, byty vystavěné v podnikové bytové výstavbě z vlastních prostředků podniku a byly služební. Soud bude dále rozhodovat o zániku užívacího práva k bytu, jde-li o užívání dvou bytů, nebo není-li byt buď vůbec užíván, nebo jen občas. Národní výbor rozhodne o zrušení užívacího práva, jde-li o užívání nadměrného bytu nebo když má být byt nebo dům změněn tak, že bytu nebude možno dále užívat (například v důsledku asanace, demolice). Kdy jde o byt služební nebo nadměrný, stanoví zákon o hospodaření s byty a nebytovými prostory. Pojem "dvojí byt" vymezuje vyhláška ministerstva spravedlnosti, kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku. Národní výbory kromě toho rozhodují též o zrušení užívacího práva k bytu nebo jiné místnosti v rodinném domku (§ 391 a 393) a o zrušení užívání části bytu (§ 398).

Osnova zjednodušuje řízení o zániku užívacího práva. Ruší se přezkoumávání příkazů k vyklizení vydaných národním výborem soudy. Přezkoumávání soudem se mnohdy omezovalo na formální potvrzení příkazů, zeslabovalo autoritu národních výborů a vedlo ke zbytečnému prodlužování řízení.

Výměna bytu

Dohodu uživatelů o výměně bytů schvaluje místní národní výbor, jde-li o byty jím spravované, nebo jiný orgán, který je k tomu příslušný podle předpisů o hospodaření s byty (např. u podnikových bytů postavených z vlastních volných prostředků podniku je tímto orgánem podnik). K výměně družstevních bytů není třeba schválení místního národního výboru; takovou výměnu schvaluje orgán družstva.

Od dohody lze odstoupit jen za závažných důvodů, které nastaly po uzavření dohody, například pracovní přeložení do jiného místa. Osnova stanoví vynutitelnost splnění dohody o výměně bytu. Tříměsíční prekluzivní lhůta je stanovena proto, aby netrvala po delší dobu právní nejistota o bytových poměrech účastníků.

Hlava druhá

Jiné obytné místnosti

Dohodu o užívání obytných místností určených k trvalému ubytování (například pokoje ve svobodárnách) je možno uzavřít na základě rozhodnutí místního národního výboru o přidělení místnosti nebo jiného orgánu uvedeného v předpisech o hospodaření s byty (např. místnosti v podnikových ubytovacích zařízeních určených pro trvalé ubytováni pracovníků podniku přiděluje podnik). K místnosti nemůže vzniknout právo společného užívání, ani kdyby šlo o manžele; společné užívání by bylo v rozporu s účelem, kterému svobodárna má sloužit.

Úprava užívání těchto obytných místností s nevztahuje na obytné místnosti, které nejsou určeny k trvalému bydlení, např. byty ve školních internátech.

Přechodné ubytování v zařízeních k tomu určených (hotely apod.) je upraveno v sedmé hlavě čtvrté části osnovy pojednávající o ubytovacích službách.

Užívání místnosti nesloužících k bydlení

Dohodu o užívání nebytových místností (např. garáží, skladišť, ateliérů) lze uzavřít na základě rozhodnutí místního národního výboru nebo jiných skutečností uvedených v osnově. Tohoto rozhodnutí je třeba proto, aby i s těmito místnostmi bylo řádně hospodařeno a nebylo jich užíváno k jiným účelům. Ustanovení o společném užívání bytu manželů platí pro užívání těchto místností, jen jestliže místnost slouží k výkonu povolání obou manželů. Místní národní výbor může zrušit užívání těchto místností také tehdy, když má být místnost přizpůsobena k bydlení. To umožní, aby bytový majetek mohl být rozšiřován i úpravou takových místnosti na místností obytné, pokud jich není třeba k účelu, k němuž byly určeny.

Osobní užívání pozemků

Podle osnovy je možno právo osobního užívání zřídit za účelem výstavby rodinného domku, rekreační chaty, garáže nebo zřízení zahrádky jen k pozemkům, které podle územních plánů mají k takovým účelům sloužit. Tím se zabrání živelné a nehospodárné výstavbě a neúčelnému zřizování zahrad na úkor zemědělské půdy. Právo osobního užívání se zřizuje jen k pozemkům, které jsou v socialistickém společenském vlastnictví. Pozemky do osobního užívání přiděluje okresní národní výbor. Zákaz; aby půdy určené k zemědělským účelům nebylo použito k zřízení práva osobního užívání, přispěje k řádnému hospodaření s touto půdou. Výměra pozemků přidělovaných do osobního užívání se určí podle územního plánu a nesrní přesahovat výměry uvedené v § 200. Přípustná výjimka zabrání tvoření nevyužitých proluk a nehospodárnému zastavění pozemku například na svažitém terénu.

Vlastnictví k pozemkům, na kterých rodinný domek, chata; garáž nebo zahrada již jsou, není tímto ustanovením dotčeno.

Vlastnictví k pozemkům určeným k výstavbě rodinného domku nebo rekreační chaty nemůže být mezi občany smluvně převáděno, tj. pozemky kupovány nebo prodávány. Tyto pozemky lze převádět jen na stát (§ 490 odst. 2). Zákaz smluvních převodů mezi občany zabrání nejen tomu, aby půda byla odnímána svému účelu, ale i spekulacím s pozemky.

Obsah a ochrana práva osobního užívání pozemku se přibližují obsahu a ochraně vlastnického práva. Toto časově neomezené právo přechází stejně jako vlastnické právo na dědice uživatelovy. Uživatel má právo užívat pozemek jen pro potřebu svou, své rodiny a domácnosti, a to vždy v souladu s účelem, pro který bylo zřízeno. Ustanovení, že v osobním užívání občana smí být jen jeden pozemek sloužící témuž účelu, čelí možnosti zneužívat institutu osobního užívání ke spekulacím.

Zákaz převádění práva osobního užívání pozemku na jiného zabrání nekontrolovatelným machinacím s pozemky, Přitom ovšem není vyloučeno, aby uživatel v odůvodněných případech dočasně přenechal užívání pozemku jinému (§ 397 a 398).

Dokladem výrazné ochrany práva užívání pozemku je jeho ochrana před neoprávněnými zásahy. O neoprávněnosti zásahu platí totéž, co bylo uvedeno u ochrany osobního vlastnictví. Právo osobního užívání může být odejmuto jen za podmínek platných pro vyvlastnění, a to buď dočasně nebo trvale, právě tak jako vlastnické právo (§ 204). Pozemek musí být použit tak, aby právo uživatele bylo omezeno jen na krátkou dobu; natrvalo je možno právo odejmout jen na základě zákona. Uživateli se vždy poskytne náhrada.

Právo osobního užívání pozemků se přenechává za úhradu; bezplatně může být zřízeno, jen stanoví-li to zvláštní předpis.

Dohodu o zřízení práva osobního užívání pozemku uzavře s občanem národní výbor nebo organizace, které mají podle předpisů o správě národního majetku pozemek ve správě, anebo organizace, která je vlastníkem pozemku. Dohodu o zřízení práva osobního užívání lze uzavřít na základě rozhodnutí o přidělení pozemku do užívání.

Právo užívat pozemek vzniká právě tak jako vlastnické právo registrací písemné dohody účastníků o zřízení práva osobního užívání u státního notářství. Právo zaniká písemnou dohodou, mezi občanem a národním výborem nebo organizací, které dohodu s ním uzavřely (§ 207), popřípadě odejmutím podle § 204 odst. 2. Smyslem ustanovení, podle něhož lze právo zrušit, neužívá-li se přiděleného pozemku vůbec nebo užívá-li se k jinému účelu, než pro který bylo právo zřízeno; je zabránit neoprávněnému užívání pozemku, resp. zamezit tomu, aby pozemek nezůstal nevyužit. Nedohodnou-li se účastníci při zrušení práva osobního užívání pozemku o vypořádání, provede vypořádání soud. Přitom přihlédne k výši úhrady uživatelem zaplacené a k nákladům, které uživatel vynaložil na trvalé zlepšení pozemku (např. na zřízení studně, oplocení) nebo na jeho osázení.

Společné užívání pozemku

Osnova upravuje také právní poměry, které vznikají, když dohodu o osobním užívání pozemku uzavře s národním výborem nebo s organizací, které právo zřizují (§ 205 odst. 2), několik občanů. Vzájemné vztahy společných uživatelů pozemku upravuje osnova obdobně jako u spoluvlastnictví. Soud řeší případné neshody mezi společnými uživateli, nebudou-li odstraněny dohodou účastníků. Soud také rozhoduje o vypořádání, nedohodnou-li se uživatelé mezi sebou.

Společné užívání pozemků manžely

Společné užívání pozemku manžely vznikne, jestliže za trvání manželství oba manželé nebo jeden z nich uzavřeli dohodu o osobním užívání pozemku s národním výborem nebo s organizací, které právo zřizují (§ 205 odst. 2). Při rozvodu zanikne ze zákona společné užívání pozemku manžely. Nedohodnou-li se manželé o tom, kdo se stane uživatelem pozemku, a o vypořádání, rozhodne soud.

Užívání pozemku zastavěného a neoprávněná stavba

Jestliže ten, kdo má v osobním užívání pozemek za účelem výstavby rodinného domku, rekreační chaty nebo garáže, postaví na pozemku stavbu, pro kterou je pozemek určen, stane se osobním vlastníkem této stavby. Převede-li vlastnictví ke stavbě (koupí, darem apod.) zřízené na pozemku, k němuž přísluší vlastníku stavby právo osobního užívání, na jiného občana, přechází na něj právo užívat pozemek v takovém rozsahu, v jakém je měl předchozí uživatel. Nabyvatel stavby a užívacího práva k pozemku se s předchozím vlastníkem stavby a uživatelem pozemku vypořádá. Dohoda o vypořádání je součástí smlouvy o převodu stavby.

Přejde-li stavba do socialistického společenského vlastnictví, například vyvlastněním, zanikne právo osobního užívání pozemku. Právo osobního užívání musí být přitom vypořádáno.

Ustanovení o neoprávněné stavbě chrání organizace a občany před těmi jednotlivci, kteří buď zřídí stavbu na pozemku, který nebyli oprávněni vůbec užívat, nebo zřídí stavbu na pozemku, ačkoli byli oprávněni ho užívat k jiným účelům. O první případ půjde; když občan bez jakéhokoliv oprávnění zřídí na pozemku patřícím organizaci nebo jinému občanovi stavbu. Druhý případ nastane, když například občan má právo užívat pozemek k výstavbě rekreační chaty nebo ke zřízení zahrádky a postaví na takovém pozemku rodinný domek. V obojím případě rozhodne soud, kdo se stane vlastníkem takové stavby. Stavebníkovi přizná soud vlastnictví ke stavbě jen, jsou-li dány důvody hodné zvláštního zřetele. Soud může rozhodnout, že stavebník má na svůj náklad stavbu odstranit. K rozhodnutí soudu o odstranění stavby dojde ovšem jen ve výjimečných případech, kdy by nebylo možno nalézt jiné, vhodnější řešení.

ČÁST ČTVRTÁ

SLUŽBY

Hlava první

Obecná ustanovení o poskytování služeb

Za účelem uspokojování hmotných a kulturních potřeb vstupují občané do občanskoprávních vztahů k podnikům a zařízením, které jim uspokojování jejich potřeb zprostředkují tím, že převádějí do jejich osobního vlastnictví spotřební předměty nebo jim poskytují jejich užívání a provádějí pro ně jiné práce a výkony. Tyto vztahy se dosud řídily obecnými ustanoveními závazkového práva dosavadního občanského zákoníku, zejména ustanoveními o smlouvě kupní, smlouvě o dílo, smlouvě příkazní a o dalších smlouvách, která byla s určitými úpravami převzata z dřívějšího buržoazního práva. Postupem výstavby socialistické společnosti došlo v této oblasti k hlubokým a zásadním přeměnám. Uspokojování stále rostoucích hmotných a kulturních potřeb občanů je prvořadým úkolem socialistické společnosti a je dnes zajišťováno celou sítí služeb poskytovaných socialistickými organizacemi (podniky státního obchodu, podniky místního hospodářství, lidovými družstvy, dopravními a jinými organizacemi). Při poskytování těchto služeb vznikají mezi občany a socialistickými organizacemi společenské vztahy, které jsou kvalitativně zcela odlišné od vztahů, jež dříve vznikaly mezi občany a soukromými podnikateli, i od smluvních vztahů, které vznikají mezi občany, je proto jen samozřejmým důsledkem tohoto vývoje, že osnova upravuje vztahy vznikající při poskytování služeb občanům jako specifické socialistické vztahy v samostatné části, a to tak, aby nová právní úprava odpovídala všestranné péči socialistické společnosti o stálé zvyšování životní úrovně pracujících.

Ustanovení hlavy první obsahují vytčení zásad, které platí obecně pro služby poskytované občanům socialistickými organizacemi bez rozdílu, zda jdou v tomto zákoně dále zvlášť upraveny, či nikoli; pokud jde ovšem o takové vztahy, které jsou vztahy občanskoprávními (§ 1 a 3 osnovy). Vztahují se tedy tato ustanovení i na služby občanskoprávní povahy poskytované podle zvláštních předpisů, pokud to tyto předpisy nevylučují. Rovněž pro služby upravené zvláště v hlavě druhé až jedenácté této části osnovy platí ovšem ustanovení této hlavy, jen pokud pro jednotlivé služby není stanovena úprava zvláštní.

Ustanovení osnovy se vztahují nejen na služby poskytované na základě smluv, nýbrž i na služby, které se poskytují na základě jiných skutečností stanovených právními předpisy (např. některé služby zdravotní a kulturní). Rovněž se vztahují nejen na služby placené, ale i na služby bezplatné. Rozvoj socialistického hospodářství umožňuje, aby byly občanům poskytovány podle jejich potřeb i bezplatné služby. Na zneužívání bezplatných služeb je stanovena sankce náhrady nákladů, které organizaci služby poskytující zneužitím vznikly.

Specifická povaha služeb, jejichž účelem je řádné uspokojovaní potřeb občanů, plně odůvodňuje, aby organizacím byly uloženy zvláštní povinnosti uvedené v ustanoveních § 223, 226, 230 a 231. Rovněž odpovědnost organizací za řádné poskytování služeb vyžaduje zvláštní úpravy. Práva vyplývající pro občany z této odpovědnosti a způsob jejich uplatněni se ovšem různí podle povahy těchto služeb; obecná odpovědnost stanovená v této hlavě platí tedy, jen pokud není pro jednotlivé služby zvláštní úprava. Široké vymezení této odpovědnosti sleduje účel zvýšit ochranu práv občanů za řádné uspokojování jejich potřeb. Je proto samozřejmé, že stanovením této odpovědnosti za vady není vyloučena odpovědnost organizací též podle ustanovení o náhradě škody. Tuto odpovědnost pro oblast poskytování služeb doplňuje zvláštní odpovědnost podle § 237 a 238 osnovy.

Z povahy služeb poskytovaných socialistickými organizacemi vyplývá i zvýšená ochrana vlastnického nebo užívacího práva, které občan poskytnutou službou nabyl (§ 228).

Aby organizace mohly své povinnosti vyplývající z poskytování služeb řádně plnit, je též třeba, aby byly řádně plněny i povinnosti, které mají občané. Osnova proto zvláště upravuje povinnost občana poskytnout potřebnou součinnost (§ 227), povinnost k zaplacení ceny služby a následky neplacení (§ 232). Které služby je organizace povinna fakturovat, stanoví fakturační předpisy, které vydá ministerstvo financí.

Hlava druhá

Prodej v obchodě

Jeden z nejběžnějších občanskoprávních vztahů, prodej spotřebního zboží v obchodě, je základním způsobem, jehož prostřednictvím občané uspokojují své osobní potřeby. Aby osnova mohu náležitá vyjádřit poslání a ekonomický obsah prodeje spotřebního zboží v obchodě, musela pro něj stanovit zvláštní zevrubnou úpravu. Většina ustanovení dosavadního občanského zákoníku o kupní smlouvě, která byla upravena obecně, přestala být pro prodej spotřebního zboží v socialistickém obchodě vyhovující.

Nová úprava prodeje spotřebního zboží v socialistickém obchodě vychází z povinností socialistických obchodních organizací, jejichž plnění je předpokladem pro spolehlivé zásobování obyvatelstva. Těmto povinnostem obchodních organizací odpovídají ustanovení upravující práva, která občanovi při prodeji v socialistickém obchodě vznikají.

Okamžik převzetí koupené věci je mimořádně důležitý pro přechod nebezpečí koupené věci na občana. Na rozdíl od dosavadního občanského zákoníku, podle kterého se vlastnictví k věci převádělo již samou smlouvou (§ 111 odst. 1 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.), nabývá se podle osnovy vlastnictví teprve převzetím věci. Důsledkem této nové úpravy je posunutí přechodu nebezpečí koupené věci na občana až do okamžiku, kdy věc skutečně převzal, popřípadě, kdy byl povinen ji převzít (§ 241 odst. 1, § 88). K tomuto převzetí dojde zpravidla při prodeji. Ochrana občana je však ještě podstatně zvýšena u prodejů, při nichž organizace podle dohody s občanem nebo podle povahy prodeje dodává věc na místo občanem určené. V těchto případech dojde podle osnovy k převzetí věci a tím k přechodu nebezpečí teprve při dodání; nebezpečí ztráty či poškození věci až do této doby nese v plném rozsahu organizace.

Jsou-li prodávány věci, které mají vady (kazy), musí být občan především na vadu upozorněn; tuto povinnost nemá organizace jen tehdy, jestliže vadnost prodávané věci musí být občanu zřejmá již z povahy prodeje. Vadnu věc smí být také prodávána jen za sníženou cenu, která vadě odpovídá; tato zásada platí i pro prodej věcí použitých. Z povahy takového prodeje naproti tomu vyplývá, že organizace za vadu, pro kterou byla sleva poskytnuta, neručí. Věci, které mají takové vady, jež brání řádnému užívání, nesmějí být ovšem prodávány vůbec.

Ustanovení osnovy o odpovědnosti za vady nahrazují ustanovení dosavadního občanského zákoníku o odpovědnosti za vady i ustanovení o vyřizování reklamací (vyhláška ministerstva vnitřního obchodu č. 125/1959 Ú. l. kterou se vydávají základní předpisy pro práci prodejen). Uvedená ustanovení nebyla a ani nemohla být navzájem v souladu. Abstraktně pojatá odpovědnost za vady v občanském zákoníku odpovídala v podstatě tržním poměrům na základě malovýroby a byla zásadně ochranou toliko před nepoctivým jednáním při koupi. Takové pojetí není ovšem vyhovující pro koupi spotřebního zboží v socialistickém obchodě, kde prodej zboží není prostředkem soukromého zisku, ale jehož účelem je, aby se občanu za jeho pracovní odměnu dostalo skutečně kvalitních věcí bez jakýchkoli vad. Proto se již vyhláška č. 125/1959 Ú. l. musela v některých směrech odchýlit od ustanovení občanského zákoníku.

Povahou prodeje v socialistickém obchodě je plně odůvodněno, aby organizace odpovídala nejen za vady, které se na věci projevují při jejím převzetí, ale i za vady, které se vyskytnou v záruční době; pouze při prodeji věcí, které se rychle kazí a při prodeji věci použitých se odpovídá jen za vady při převzetí věci. Osnova odstraňuje rozlišování mezi vadami zjevnými a vadami skrytými, neboť takové rozlišování se příčí funkci socialistického obchodu.

Za vadu nelze ovšem považovat, vyplývá-li již z povahy věci, že je její životnost (funkce) omezena na kratší dobu použití (například u kapesní baterie). V tomto případě záruka občanovi zajišťuje, že může kdykoli v záruční době věc použít, avšak jen po dobu, která vyplývá z povahy věci nebo technické normy nebo která je na ní jako doba životnosti (funkce) vyznačena.

Pokud jde o obsah práv z odpovědnosti za vady, rozšiřuje osnova práva občana na výměnu vadného zboží za bezvadné. Až dosud měl občan u zboží, které se prodávalo se záručním listem, právo na výměnu, jen když šlo o vadu neodstranitelnou. Osnova upravuje právo občana požadovat výměnu věci i u vad odstranitelných, nebyla-li věc občanem ještě použita, jinak v případech, při nichž je právem otřesena důvěra občana v jakost výrobku.

Délka záručních dob je stanovena podle povahy zboží, o které jde. Důležité zvýšení ochrany občana přináší ustanovení, podle něhož u věci, na nichž je vyznačena lhůta, do které mohou být použity, skončí záruční doba teprve uplynutím této lhůty. Koupí-li si tedy občan v obchodě např. potravinovou konzervu, na které je vyznačena lhůta pro použití, která přesahuje zákonnou záruční dobu, neskončí záruční doba před uplynutím této lhůty. U výrobků, které jsou technicky složitější a jichž má být použito delší dobu, by pravidelná šestiměsíční záruční doba byla někdy příliš krátká. Osnova proto stanoví, že pro takové výrobky stanoví zvláštní předpisy delší záruční dobu. Záruční doby počínají běžet ode dne převzetí věci.

Právo z odpovědnosti za vadu, která se na věci vyskytla, musí být uplatněno (vada reklamována) u věcí, pro které platí záruka, v záruční době, u věcí, které se rychle kazí, nejdéle v den následující po koupi a u ostatních věcí do šesti měsíců po koupi. Doba od uplatnění práva ze záruky až do provedení opravy se do záruční doby nepočítá. Je ovšem věcí občana, aby prokázal, že věc skutečně koupil u organizace; stejně tak musí prokázat dobu, kdy věc byla koupena, aby bylo možno zjistit, zda lhůta pro uplatnění byla zachována. Jestliže vada není včas reklamována, právo zanikne. Byla-li vada včas reklamována, může se občan domáhat svého práva u soudu v pravidelné tříleté promlčecí době.

Aby byla odstraněna dosavadní nejasnost a aby nedocházelo k průtahům ve vyřizování reklamací, stanoví vyhláška ministerstva spravedlnosti, kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku, že k uplatnění práva z odpovědnosti za vady u organizace stačí, jestliže se právo uplatní u provozovny organizace, jejímž prostřednictvím byla služba poskytnuta (v prodejně). Je-li však v záručním listě uvedena organizace určená k opravě, je občan povinen se za tím účelem na tuto organizaci obrátit, jestliže tato organizace je v místě obchodní organizace nebo v místě občanovi bližším.

Ustanovení o prodeji v obchodě upravují vztahy, které vznikají mezi občany a obchodními organizacemi. Tato ustanovení jsou však použitelná i tehdy, jestliže došlo ke koupi u jiné než u obchodní organizace; osnova proto stanoví, že se ustanovení o prodeji v obchodě použijí i pro tyto vztahy.

Hlava třetí

Půjčování věcí

Půjčování spotřebních předmětu do osobního užívání se s vývojem socialistické společnosti rozvinulo jako jedna z nových forem služeb plnících významné ekonomické poslání. Na socialistické společenské vztahy, které při půjčování spotřebních předmětů mezi občany a socialistickými organizacemi vznikají, se nehodí dosavadní instituty výpůjčky nebo nájmu.

Nový institut půjčování věcí zajišťuje hospodárné a plné využití materiálu i práce a umožňuje občanům, aby mohli věci podle své potřeby užívat, aniž by je museli získávat do svého vlastnictví.

Osnova upravuje jak placené půjčování věci (zejména věcí dlouhodobé spotřeby), tak i bezplatné půjčování věcí. Pokud jde o povahu práv a povinností občana vzhledem k vypůjčené věci, není ovšem mezi půjčováním placeným a půjčováním bezplatným zásadních rozdílů.

Ustanovení § 258 odst. 2, které je zvláštním způsobem odpovědnosti organizace za vady půjčené věci, vyplývá ze základní povinnosti organizace předat občanovi půjčenou věc do užívání ve stavu k řádnému užívání způsobilém (§ 258 odst. 1).

Zajištění organizace pro případ poškození, ztráty nebo zničení věci sleduje kromě ustanovení § 259 odst. 1 a § 260 odst. 2 i ustanovení § 261 odst. 2, ukládající občanovi povinnost platit půjčovné a popřípadě i poplatek z prodlení až do té doby, dokud ztrátu nebo zničení věci organizaci neoznámí nebo dokud se organizace o ní jinak nedozví. Ustanovení § 261 odst. 3 o právu občana na slevu půjčovného a poplatku z prodlení, popřípadě o zániku povinnosti toto půjčovné a poplatek z prodlení platit, má v těchto případech odstranit tvrdosti, k nimž za dosavadního právního stavu docházelo.

Hlava čtvrtá

Zhotovení věci na zakázku

Ustanovení hlavy čtvrté, upravující služby spočívající ve zhotovení věci na zakázku, nahrazují pro oblast těchto služeb poskytovaných socialistickými organizacemi dosavadní právní úpravu obsaženou v předpisech o smlouvě o dílo, které se přežily a svou povahou nevyhovují socialistickým vztahům, jež při poskytování těchto služeb vznikají.

Požadavek, aby občan byl pod sankcí povinnosti k náhradě ušlého zisku smlouvou vázán i tehdy, změnil-li dodatečné své rozhodnutí například proto, že důvod potřeby služby u něho odpadl, by byl v rozporu se socialistickými vztahy. Osnova proto zajišťuje právo občana na odstoupení od smlouvy v rozsahu odpovídajícím těmto vztahům. Důsledkem tohoto pojetí je ustanovení, které omezuje povinnost občana v případě takového odstoupení od smlouvy na zaplacení částky připadající na páce již provedené, a to jen potud, pokud organizace jejich výsledku nemůže jinak použít (§ 265).

Zajištění řádného výsledku poskytnutí služby sleduje zejména též ustanovení povinnosti organizace upozornit občana na vady jím dodávaného materiálu nebo na nevhodnost jeho pokynů pro provedení služby a na zvláštní pravidla, zejména na ustanovení technické normy, která je třeba zachovávat při užívání zhotovené věci (§ 267, 268 odst. 2).

Odpovědnost organizace za vady věci zhotovené na zakázku se upravuje obdobně jako u prodeje v obchodě, neboť není důvodu, aby s vadností věci zhotovené na zakázku; byly spojeny podstatná jiné důsledky než s vadností věci sériové výroby.

Aby organizace mohly řádně a plynule plnit úkoly jim uložené; bylo třeba v osnově upravit především povinnost občana včas vyzvednout zhotovenou věc a s tím spojené právo organizace věc včas nevyzvednutou prodat (§ 275 a 282). Ze stejného důvodu je uplatnění, práva občana na výtěžek prodeje vázáno jednoroční prekluzivní lhůtou. Způsob, prodeje upravuje vyhláška ministerstva spravedlnosti; kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku.

Hlava pátá

Oprava a úprava věci

Vzhledem k mimořádnému ekonomickému a společenskému významu oprav a úprav věci je tato služba v osnově pojata jako zvláštní typ. Stejně jako zhotovení věci na zakázku řídily se dosud i opravy a úpravy věci nevyhovujícími ustanoveními smlouvy o dílo.

Podstatně se smlouva o provedení opravy nebo úpravy věci odlišuje od smlouvy o zhotovení věci na zakázku, pokud jde o odpovědnost za vady; z povahy věci vyplývá odlišné stanovení záruční doby i odlišnost ve stanovení rozsahu práv z odpovědnosti za vady vyplývajících. K zajištění práva organizace na zaplacení ceny služby stanoví osnova právo organizace věc až do zaplacení ceny zadržet (§ 278). O nevyzvednutých věcech platí, co bylo uvedeno u zhotovení věci na zakázku.

Hlava šestá

Obstaravatelské služby

Všestranná péče socialistické společnosti o dokonalé uspokojování stále rostoucích hmotných a kulturních potřeb občanů vyvolala značný rozvoj služeb spočívajících v obstarávání služeb poskytovaných jinou organizaci (např. Svatka, Turista, Čedok a jiné podniky) a služeb spočívajících v jiném obstarávání záležitostí občanů.

Důvody uvedené již u zhotovení věci na zakázku vyžadují i u obstaravatelských služeb zvláštní úpravu práva občana na odstoupení (§ 286).

Povaha těchto služeb vyžaduje, aby se organizace při jejich poskytování řídila pokyny občana; odchýlit se od nich může jen tehdy, jestliže je to v zájmu občana nutné a jestliže si jeho souhlas nemohla včas obstarat.

V případě, kdy obstarání věci záleželo v obstarání služeb poskytovaných jinou organizací, ukládá osnova v zájmu zvýšené ochrany občanů organizaci, která poskytnutí služby obstarává, odpovědnost nejen za řádné obstarávání služby, ale i za její provedení. Obstarávatelská organizace odpovídá stejně jako organizace, která službu provedla; občan může uplatnit právo z odpovědnosti za vady podle své volby u kterékoli z těchto organizací.

Obstarání prodeje věci je zvláštním druhem smlouvy o poskytnutí obstaravatelských služeb. Z povahy této smlouvy vyplývají některé charakteristické zvláštnosti. Cena věci svěřené do prodeje se na rozdíl od ceny v jiných případech určí dohodu mezi občanem a organizací; nesmí ovšem přesahovat cenu odpovídající cenovým předpisům. Není-li možno cenu určit podle cenových předpisů; musí být určena odhadem; to platí zejména tehdy, jsou-li předmětem prodeje starožitnosti nebo jiné věci umělecké hodnoty.

Ze skutečností, že věc není prodávána jménem občana, který ji svěřil do prodeje, nýbrž že ji prodává vlastním jménem obchodní organizace, vyplývá, že je zde vyloučeno právo z odpovědnosti za vady proti občanu, který věc svěřil do prodeje. Kupující však kupuje i tyto věci v prodejnách obchodní organizace v důvěře, že by organizace nepřijala do prodeje věci, které by měly vady bránící jejich řádnému užívání a že koupená věc má vlastnosti organizací při prodeji uvedené (například pravost drahého kovu, drahokamu, obrazu, povaha starožitností). Je proto plně odůvodněno, aby odpovědnost za vady v tomto případě nesla obchodní organizace, a to v rozsahu, v jakém se podle ustanovení druhé hlavy odpovídá při prodeji použitých věcí (§ 295).

Hlava sedmá

Ubytovací služby

Potřeba právní úpravy služeb, které hotely, noclehárny, ubytovny a jiná podobná zařízení poskytují občanům k uspokojení jejich potřeby přechodného ubytování, vyplývá již ze značného společenského významu těchto služeb.

I když vztahy, které zde vznikají, jsou do určité míry podobné vztahům, které vznikají při osobním užívání bytů (třetí část osnovy), tkví základní rozdíl právě ve skutečnosti, že u ubytovacích služeb nejde o uspokojení potřeby trvalého bydlení, nýbrž jen o poskytnutí přechodného ubytování na dobu dohodnutou nebo na dobu vyplývající z účelu ubytování. Právní úprava ubytovacích služeb proto navazuje na úpravu institutu osobního užívání bytů se zřetelem k uvedenému rozdílu.

Mezi závažné povinnosti ubytovací organizace náleží její odpovědnost za věci vnesené ubytovanými občany nebo pro ně do ubytovacího zařízení. Jde o případ zvláštní odpovědnosti, který z důvodu systematických je upraven v šesté části spolu s odpovědností za odložené věci.

Povaha ubytovacích služeb vyžaduje, aby bližší úprava byla provedena ubytovacími řády, které mohou vzít lépe a pružněji zřetel na konkrétní potřeby právní úpravy jednotlivých druhů ubytovacích služeb.

Hlava osmá

Přepravní služby

Dosavadní úprava přepravy osob, zavazadel a zásilek je obsažena vesměs ve zvláštních předpisech, neboť rámcová ustanovení dosavadního občanského zákoníku o smlouvě nákladní a smlouvě zasílatelské zdaleka nevystihuje vztahy vznikající mezi občany a socialistickými organizacemi při poskytování přepravních služeb, zejména vzhledem k novému pojetí služeb poskytovaných v socialistické společnosti občanům. Při přepravě vznikají mezi občany a dopravními organizacemi občanskoprávní vztahy, které je třeba v osnově upravit. Ustanovení osnovy se zaměřují i na zkvalitněni těchto služeb. Vzhledem k rozmanitosti a mnohotvárnosti přepravních služeb mohou být v osnově upraveny jen základní zásady; podrobnější úprava je ponechána jednotlivým přepravním řádům, které budou vydány podle povahy a druhů dopravních organizací (železnice, ČSAD, letecká a lodní přeprava atd.).

Osnova zdůrazňuje u přepravy osob zejména povinnost dopravce starat se o bezpečnost a pohodlí cestujících a při přepravě hromadné též povinnost umožnit jim používání společenských a kulturních zařízení. U přepravy zavazadel ukládá osnova dopravci zejména povinnost dbát, aby zavazadlo bylo dopraveno na místo určení nejpozději ve stejnou dobu s cestujícím, i když s ním není dopravováno společně.

Protože v ustanoveních o náhradě škody je upravena i náhrada škody způsobená dopravními prostředky, není třeba v tomto směru zvláštní úpravy v této hlavě. Je však nutné upravit odpovědnost, dopravních organizací za včasné a řádně provedení přepravních služeb a právo na náhradu škody porušením této povinnosti vzniklé, ať již jde o přepravu osob nebo zásilek či zavazadel přepravovaných odděleně od cestujícího, a sjednotit tak dosavadní úpravu roztříštěnou do zvláštních předpisů.

Aby dopravní organizace nebyly po neúměrně dlouhou dobu zatěžovány administrativou nutnou pro vyřizování nároků z práv na náhradu škody z přepravy a aby při větším časovém odstupu od události, z níž se právo na náhradu škody vyvozuje, nevznikaly obtíže při zjišťování rozhodných skutečností, zavádí osnova pro uplatnění práv z odpovědnosti z osobní přepravy v případech upravených v § 310 a pro uplatnění práv z nákladní přepravy (§ 316 až 318) šestiměsíční propadnou lhůtu. Byla-li tato práva u dopravní organizace včas uplatněna, může se jich občan domáhat u soudu v promlčecí lhůtě, která je jednoroční (§ 108).

Propadná lhůta není stanovena pro škodu vzniklou cestujícímu za přepravy na zdraví nebo na zavazadlech přepravovaných společně s ním, či na věcech, které měl u sebe; za tuto škodu odpovídá dopravce podle ustanovení o odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků (§ 427 až 431). Pro promlčení tohoto práva na náhradu škody platí promlčecí doby stanovená v § 106.

Hlava devátá

Právní pomoc advokátní organizace

Poskytováním právní pomoci občanům k hájení jejich práv a oprávněných zájmů plní socialistická advokacie důležitý společenský úkol a účinně přispívá k dodržování socialistické zákonnosti. Právo obhajoby v trestních věcech je zajištěno i ústavou. Jde tedy o vztahy, které jak vzhledem k svému významu, tak i vzhledem k své početnosti vyžadují, aby je osnova učinila předmětem zvláštní úpravy.

Právní pomoc je podle zákona č. 57/1963 Sb. poskytována advokáty, kteří plní své úkoly v advokátních poradnách. Občan má právo zvolit si advokáta, kterému přímo uděluje plnou moc k zastupování. Při poskytování právní pomoci vstupuje tedy občan jednak do vztahu k socialistické organizaci - krajskému sdružení advokátů - kterému vzniká též právo na odměnu a na náhradu nákladů, jednak do vztahu k advokátovi jako k svému zástupci.

Právní pomoc se zpravidla poskytuje na základě smlouvy. Bez uzavření smlouvy vznikne občanovi právo na poskytnutí právní pomoci ustanovením advokáta, jestliže se podle zákona advokát občanovi ustanovuje (§ 36 trestního řádu, § 30 odst. 2 osnovy občanského soudního řádu).

Poskytnutí právní pomoci k hájení práv oprávněných zájmů nemůže být v socialistické společnosti závislé na hospodářských možnostech občanů. Osnova proto v souladu s dosavadním vývojem stanoví, že právní pomoc se poskytne za úhradu sníženou nebo bezplatně, jestliže je to odůvodněno osobními a majetkovými poměry občana nebo jsou-li pro to jiné důvody hodné zvláštního zřetele.

Za dosavadního právního stavu vznikají v praxi obtíže, jestliže advokát, kterého si občan zvolil, zemře nebo ztratí způsobilost k poskytování právní pomoci a občan sám neučiní potřebné opatření. Skutečnost, že podle zákona není možno v takovém případě advokáta ustanovit; je na úkor řádného výkonu právní pomoci a vede k nežádoucím průtahům v soudním řízení. Ustanovení § 323 osnovy proto stanoví právo organizace advokáta v tomto případě občanovi ustanovit.

Hlava desátá

Peněžní služby

Vztahy, které vznikají mezi spořitelnami a občany ze vkladů, nejsou v dosavadním občanském zákoníku zvláště upraveny; obecná ustanovení o půjčce; o smlouvě schovací; o smlouvě příkazní apod. neodpovídají zvláštní povaze vkladů. Vzhledem k závažnosti služby, kterou spořitelny poskytují tím, že přijímají od občanů vklady na vkladní knížky a na běžné účty a podle jejich příkazů provádějí výplaty, provádí osnova zvláštní úpravu těchto vztahů tak, aby odpovídaly povaze těchto vztahů v socialistické společnosti.

Aby spořitelny nebyly zatěžovány dalším vedením vkladových účtů v případech, kdy jde o tzv. mrtvé vklady, při kterých nedochází k žádnému pohybu a o které se občan po dlouhou dobu ani jinak nestará (např. nepředkládá vkladní knížku spořitelně k doplnění záznamů), stanoví osnova, že vztah mezi občanem a spořitelnou ze vkladu vzniklý se zrušuje v případech uvedených v § 333 uplynutím lhůty dvaceti let od posledního nakládání s vkladem (vklad, výběr) nebo od předložení vkladní knížky k doplnění záznamů. Občanovi přísluší po zrušení vkladového vztahu právo na vyplacení zůstatku; toto právo podléhá obecné tříleté promlčecí lhůtě.

Kromě činnosti vkladové umožňují spořitelny občanům půjčkami uspokojení těch potřeb, které vyžadují větších nákladů, jež občan z vlastního příjmu nebo vlastních úspor nemůže uhradit. Dosavadní rámcová ustanovení občanského zákoníku nevystihují účelový charakter půjček, které spořitelny poskytují na státem stanovené účely podle úvěrového plánu, ani nové znaky půjčky, zejména pokud jde o tzv. bezhotovostní placení. Tyto nedostatky osnova odstraňuje.

Bližší ustanovení o vkladech a půjčkách jsou obsažena ve vyhlášce ministerstva financí o peněžních službách občanům vydané k provedení ustanovení § 325 až 344 osnovy. V této vyhlášce jsou také upraveny úrokové sazby pro vklady a půjčky.

Hlava jedenáctá

Pojištění

Služby Státní pojišťovny, poskytované občanům formou pojistné ochrany, jsou společensky důležité a značně rozšířené. Právní úprava i těchto služeb je proto zahrnuta do občanského zákoníku, zatím co dosud byla obsažena ve zvláštním zákoně.

Se zřetelem na účel pojištění vyžadují zájmy společnosti, aby bylo v některých případech pojištění povinné (např. pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem motorových vozidel). Takové pojištění se uskutečňuje zpravidla tak; že právní předpis prohlásí občana za pojištěného i bez uzavření pojistné smlouvy (pojištění zákonné). Na pojistné vztahy založené pojištěním zákonným vztahuje se tento zákon, pokud nejsou upraveny právním předpisem, na jehož základě vznikly.

Z povahy a poslání pojištění vyplývá, že se může týkat jen nahodilých událostí, o kterých není jisté, zda vůbec nastanou nebo kdy nastanou; nahodilou proto není taková událost, kterou úmyslně přivodil ten; kdo má v případě pojistné události právo na plnění pojišťovny (zpravidla pojištěný).

Pojistná smlouva

Osnova umožňuje rychlé uzavření pojistné smlouvy. Občan tak může získat přijetím návrhu, který mu předloží pracovník pověřený sjednáváním pojištění, již prvním dnem po uzavření smlouvy - v některých případech již okamžikem uzavření smlouvy - pojistnou ochranu, tj. právo na plnění pojišťovny, jestliže by došlo k pojistné události.

Pojistné smlouvy týkající se pojištění téhož druhu se v řadě smluvních ustanovení shodují. Tato ustanovení jsou z praktických důvodů shrnována do pojistných podmínek, které pro jednotlivé druhy pojištění vydává ministerstvo financí.

Splatnost pojistného za první pojistné období se přesunuje již na den počátku pojištění; neznamená to však zhoršení, poněvadž i při nezaplacení pojistného ve stanovený den trvá povinnost pojišťovny plnit z pojistných událostí až do zániku pojištění. Splatnost následného pojistného se naopak přesouvá až na den, kdy pojistné období skutečně začíná. Osnova však připouští možnost ujednat jinou splatnost pojistného; to je praktické zejména tehdy, kdy se na přání pojištěného pojistné sráží z jeho mzdy.

V souvislosti s úpravou splatnosti pojistného se zjednodušuje i úprava důsledků, které nastávají při prodlení s placením pojistného; zejména se mění občanům těžko pochopitelný stav, kdy při nezaplacení pojistného zůstává pojistná smlouva v platnosti přesto, že pojišťovna již není povinna poskytovat plnění z pojistných událostí. Zjednodušení spočívá v tom, že po dobu stanovenou zákonem (3 měsíce u prvního pojistného a 6 měsíců u následného pojistného) je pojišťovna povinna poskytovat plnění, i když není zaplaceno pojistné, a po uplynutí těchto lhůt, popřípadě lhůt dohodou prodloužených, pojištění bez dalšího zaniká. Předtím bude ovšem pojišťovna vyvíjet úsilí, aby dosáhla zaplacení pojistného a tím byla občanům zachována pojistná ochrana. Případné soudní vymáhání dlužného pojistného nemá na rozdíl od dosavadního stavu vliv ani na běh uvedených lhůt, ani neobnovuje zaniklé pojištění a tím i povinnost pojišťovny plnit.

Aby pojišťovna mohla posoudit rozsah závazku přijímaného pojistnou smlouvou, dotazuje se při sjednávání pojištění na skutkové okolnosti, z nichž může posoudit, zda lze pojištění vůbec sjednat a jaké pojistné má být stanoveno. Jen pravdivé odpovědi na tyto dotazy umožní pojišťovně plnit její ekonomické úkoly v souladu se zájmy společnosti. Proto s vědomě nepravdivou nebo neúplnou odpovědi na, položené otázky spojuje osnova možnost odstoupení od smlouvy nebo odmítnutí či snížení plnění (§ 350 a 360). Na rozdíl od dosavadní úpravy lze od smlouvy odstoupit nebo po pojistné události odmítnout plnění jen tehdy, jestliže se odpovědi týkají takových okolností, při jejichž znalosti by pojišťovna vůbec pojištění nesjednala. Značné zlepšení pro občany spočívá i v ustanovení, že od smlouvy nelze odstoupit po uplynutí dvou měsíců poté, kdy pojišťovna zjistila skutečnosti, jež jsou důvodem pro odstup.

Proti dosavadnímu stavu není pojišťovna oprávněna odmítnout plnění, jestliže pojištěný porušil povinnosti, které má splnit po pojistné události; v takovém případě může plnění pouze přiměřeně snížit.

Poněvadž uzavření pojistné smlouvy je zpravidla výsledkem osobního jednání pracovníka pojišťovny, s občanem a není přitom vždy možno bezpečně posoudit rozsah rizika (např. zdravotního stavu občana), je nutno ponechat pojišťovně možnost rozvázat smlouvu do tří měsíců od jejího uzavření. Z důvodů právní jistoty může se tak stát jen u smluv, ve kterých to bylo ujednáno; výpověď musí být osmidenní. Stejné právo však osnova dává i občanům, kteří někdy uzavřou smlouvu neuvážlivě. Vedle této možnosti ponechává osnova osvědčenou právní úpravu výpovědi pojištění 6 týdnů předem ke konci pojistného období.

Při zániku pojištění bude mít pojišťovna napříště právo na pojistné pouze na dobu, v níž byla povinna plnit v případě, že by nastala pojistná událost. Podle dosavadní úpravy měla pojišťovna právo na pojistné i za určitou dobu po zániku povinnosti plnit. Jediná výjimka je připuštění při zániku pojištění v důsledku pojistné události, pro kterou odpadl důvod dalšího trvání pojištění. Poskytnutím plnění byl totiž splněn účel pojištění a celé pojistné bylo spotřebováno.

Pojištění majetku

Pojištění majetku umožňuje občanům snáze a rychleji odčiňovat škody vznikající na jejich majetku z různých nahodilých událostí. Osnova vyhrazuje pojistným podmínkám stanovit, které druhy majetku a proti kterým škodám lze pojistit.

Skutečnost, že občan má svůj majetek pojištěn, nesmí oslabovat úsilí o jeho ochranu. Osnova proto stanoví sankce pro případ, že pojištěný vědomě nebo následkem opilosti porušil uložené mu povinnosti. Proti dosavadnímu stavu nemůže pojišťovna plnění odmítnout, nýbrž jen přiměřeně snížit.

K posílení zájmu pojištěného na provádění účelných a včasných zábranných opatření přiznává mu osnova také právo na náhradu nákladů účelně vynaložených na odvrácení škody bezprostředně hrozící nebo ke zmírnění následků již nastalé pojistné události.

Osnova připouští, aby výjimečně, kde to odpovídá potřebám občanů, byla uzavřena i pojistná smlouva, podle níž bude pojištěn majetek jiného než toho, kdo pojistnou smlouvu uzavřel. Aby této možnosti nebylo zneužíváno, zejména k obcházení předpisů o zákazu pojišťovat národní majetek, určí pojistné podmínky, ve kterých případech může být majetek jiného pojištěn.

Pojištění určitého majetku vzniká zpravidla z vůle jeho vlastníka, a proto zásadně zanikne, nastane-li změna v osobě vlastníka. Jen v případech, kdy pokračování v pojištění se jeví pro nabyvatele majetku ekonomicky účelným, připouští osnova, aby pojistné podmínky v takových výjimečných případech stanovily, že pojištění nezaniká a přechází na nabyvatele.

Pojištění osob

Pojištění osob je významným doplňkem nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení. Osnova na rozdíl od dosavadní právní úpravy uvádí nejobvyklejší pojistné události, podle nichž jsou pojmenovány základní druhy pojištění osob.

Ze zásady, že právo na plnění pojišťovny má pojištěný, vyplývá nutnost, aby v pojistné smlouvě byla určena osoba, které bude pojišťovna plnit, nastane-li pojistná událost spočívající ve smrti pojištěného; dosud byla tato osoba nazývána "obmyšlený". Na rozdíl od dosavadní zákonné úpravy pamatuje osnova na případy, kdy tato osoba nebyla z jakýchkoli důvodů určena nebo nenabyla právo na plném; stanoví proto okruh příbuzných pojištěného; jimž bude pojišťovna plnit.

Podstatnou změnu proti dosavadnímu stavu obsahuje úprava případů, kdy je příčinou úrazu nebo smrti pojištěné osoby opilost. Tato skutečnost nemá jako dosud za následek odmítnutí náhrady, nýbrž - s ohledem na nevinné příslušníky rodiny - jen přiměřené snížení náhrady.

Z celkového pojetí pojištění vyplývá, že událost přivoděná úmyslně nemůže být pojistnou událostí. Proto na rozdíl od dosavadní úpravy nebude pojišťovna povinna v případě sebevraždy pojištěného plnit, s výjimkou případů, kdy podle lékařského nálezu k sebevraždě došlo pod vlivem duševní poruchy pojištěného.

Podle dosavadní úpravy mohl ten, kdo sjednal pojištění pro případ úrazu jiné osoby, žádat, aby plnění z úrazového pojištění bylo započteno na nárok pojištěného na náhradu škody vůči tomu, kdo pojištění sjednal. Tato úprava měla nežádoucí následky; poněvadž bylo podle, ní postupováno podle okamžitého vztahu škůdce k poškozenému. Proto se nepřejímá.

 

Pojištění odpovědnosti za škody

Osnova jako samostatný druh pojištění nově zařazuje pojištění odpovědnosti za škody; které byla dosud považováno za druh majetkového pojištění. Toto pojištění plní dvojí, ekonomickou funkci. Chrání pojištěného odpovědného za škodu způsobenou jinému proti mimořádnému a dlouhodobému finančnímu zatížení, jež by ho mohlo postihnout při náhradě škod velkého rozsahu. Druhý společenský mnohem významnější úkol pojištění odpovědnosti spočívá v tom, že je zabezpečeno uspokojení nároků poškozených i tehdy, kdy osoba odpovědná nemá dostačující prostředky k odčinění újmy vzniklé občanu, jenž utrpěl škodu, a státu, který nahradil náklady léčebné péče, dávky nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení.

Zásadně může občan pojistit jen svou vlastní odpovědnost. Pojistné podmínky mohou však připustit i pojištění odpovědnosti jiného občana v případech, kde to bude ekonomicky odůvodněno.

Ochrana poškozených je zdůrazněna úpravou, podle níž důsledky porušení povinnosti pojištěným po pojistné události ani důsledky opilosti pojištěného nepostihují poškozeného, nýbrž výhradně pojištěného.

Z těchže důvodů, pro něž se v pojištění majetku připouští možnost, aby pojistné podmínky stanovily, kdy pojištění při změně v osobě vlastníka pojištěné věci nezaniká, připouští osnova i pro pojištění odpovědnosti možnost podobné úpravy.

ČÁST PÁTÁ

PRÁVA A POVINNOSTI Z JINÝCH PRÁVNÍCH ÚKONŮ

Hlava první

Občanská výpomoc

Úprava smluvních vztahů mezi občany je uspořádána tak, aby přispívala k upevňování socialistických zásad v myšlení, činnosti a životě každého jednotlivce. Jsou v ní proto výrazně vyjádřena pravidla socialistického soužití a je v ní dbáno o to, aby mezi občany nedocházelo k závadným majetkovým jednáním, zejména k bezpracným ziskům. I při smluvních vztazích musí si být občané vědomi, že společnost od nich požaduje, aby tyto vztahy byly vyjádřením jednání socialistického člověka.

Zvláště významné jsou ty smluvní vztahy mezi občany, při nichž občan pro druhého něco vykoná, poskytne mu půjčku anebo mu jiným způsobem vypomůže. Jde o smluvní vztahy, které jsou v dosavadním občanském zákoníku upraveny zejména jako smlouvy o dílo a smlouvy o půjčce a výpůjčce. Osnova zdůrazňuje, že tyto vztahy musí být výrazem vzájemné pomoci a spolupráce. Jejich uspořádání shrnuje do jedné skupiny nazvané "Občanská výpomoc" a upravuje je ze stejných hledisek. Při poskytnutí výpomoci je zejména třeba; aby občan jednal v souladu s pravidly socialistického soužití. Výpomoci nesmí být zneužíváno k výdělečné činnosti, ani nesmí vést k obcházení pracovně právních předpisů. Občanská výpomoc nesmí sloužit neoprávněným ziskům. Osnova přiznává občanovi, který poskytuje výpomoc, vždy právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež mu přitom vznikly. Právo na odměnu mu přiznává jen potud, pokud byla dohodnuta a pokud to odpovídá povaze výpomoci, zejména bylo-li výsledku dosaženo jeho osobním přičiněním.

Do rámce úpravy občanské výpomoci řadí osnova i půjčku, a to jak půjčku peněz a jiných věcí určených podle druhu, tak půjčku určité věci. Takové poskytnutí půjčky musí mít ráz soudružské výpomoci. U peněžité půjčky se připouští, aby byly smluveny úroky, ale jen ve stanovené výši, která podle vyhlášky ministerstva spravedlnosti, kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku, činí nejvýše 2 procenta. Vychází se přitom z předpokladu, že při drobnějších peněžitých půjčkách mezi sebou občané ani úroky nepožadují.

Ze stejných důvodů je možno při půjčce věci požadovat úhradu za její opotřebení jen tehdy, bylo-li to výslovně smluveno. I tuto dohodu je ovšem nutno posoudit podle obecných ustanovení o platnosti právních úkonů.

Skutková podstata občanské výpomoci je záměrně upravena velmi široce. Patří sem například i úschova a opatrování věci druhého občana po dobu jeho potřeby.

Hlava druhá

Jiné smlouvy

Přenechání bytu nebo jiné místnosti v rodinném domku

V rámci úpravy jiných smluv, k nimž dochází ve vzájemných vztazích mezi občany, je upraveno užívání bytu v rodinném domku, když jej vlastník nemůže sám užívat, například proto, že je vázán svým povoláním na jiné místo. V takovém případě může přenechat byt do užívání jinému občanovi, aniž by přitom domek ztrácel svou povahu rodinného domku a přestával být předmětem osobního vlastnictví, neboť přenechání je v souladu s právy osobního vlastníka vymezenými v § 130 odst. 1 osnovy. Na toto užívání se vztahují přiměřeně ustanovení osnovy upravující užívání bytu v případech, kdy má občan v užívání byt od socialistické organizace. Osobní vlastnictví k domku se však přitom respektuje tím, že se vlastníku umožňuje, aby se mohl sám do rodinného domku nastěhovat, když odpadnou překážky, které mu v tom dosud bránily, nebo aby se do domku mohly nastěhovat jeho ženaté (vdané) děti. V obou případech může vlastník rodinného domku, nedojde-li k dohodě, žádat, aby místní národní výbor dosavadní užívací právo jiného občana zrušila podrobnější úpravu obsahuje zákon o hospodaření s byty a nebytovými prostory. Tato práva vlastníků rodinných domků budou uskutečňovat národní výbory během časového údobí stanoveného vládou. Jinak lze užívací právo zrušit i rozhodnutím soudu z důvodů uvedených v ustanovení § 184 písm. b) až d), anebo rozhodnutím místního národního výboru z důvodů uvedených v ustanovení § 185.

V podstatě tytéž zásady platí i pro přenechání jiné místnosti v rodinném domku, které neslouží k bydlení.

Přenechání části bytu

Další skupinu smluv mezi občany tvoří případy; kdy občan přenechá část svého bytu do užívání jinému občanovi (dosavadní podnájem). Ochrana tohoto užívacího práva vztahující se na část bytu je shodná s ochranou týkající se užívání celého bytu, protože i toto právo slouží trvalému bydlení. Z toho zejména vyplývá, že i toto užívací právo může být zrušeno jen dohodou, písemným oznámením toho, kdo přenechanou část bytu užívá, anebo rozhodnutím státního orgánu (soudu nebo místního národního výboru). K důvodům, pro které lze užívací právo zrušit, připojuje osnova ještě další důvod; uživatel může totiž navrhnout, aby soud zrušil smlouvu o přenechání části bytu do užívání také tehdy, když uživatel potřebuje i tuto část bytu pro sebe nebo pro své ženaté (vdané) děti, anebo pro své rodiče a vznikla-li tato potřeba až po uzavření smlouvy o přenechání části bytu.

Na rozdíl od dosavadní úpravy podnájmu osnova tyto vztahy zjednodušuje a v podstatě je klade na roveň užívacímu právu k celému bytu. Zejména se odstraňuje rozdíl mezi přenecháním části bytu, která je vybavena nábytkem uživatele bytu, a přenecháním části bytu, kterou si převážně zařizuje ten, jemuž byla do užívání přenechána, jakož i mezi tím, zda v přenechané části bytu bydlí jednotlivec či rodina. Tato skutečnost má význam pouze v tom směru, že v případě zrušení užívacího práva nestačí, jde-li o rodinu, zajistit jen náhradní ubytování. Přenechání části bytu do užívání není sice podrobeno přidělovacímu režimu národních výborů, ale vyžaduje se, aby k přenechání dal přivolení národní výbor jako orgán provádějící bytovou politiku, popřípadě jiný orgán příslušný podle předpisů o hospodaření s byty (např. orgán vojenské správy). Jde-li o byt trvale určený pro ubytování pracovníka organizace anebo o byty vyjmenované ve vyhlášce ministerstva spravedlnosti, kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku, je k přenechání části bytu třeba souhlasu příslušné organizace.

Přenechání nemovitosti k dočasnému užívání

Na rozdíl od předcházející úpravy, která má na zřeteli případy, kdy se byt nebo jeho část anebo jiná místnost přenechává do trvalého užívání, jsou v tomto oddílu osnovy upraveny případy; kdy jde o užívání jen dočasné, přechodné povahy. Patří sem například případy, kdy se přenechává užívání rekreační chaty, garáže nebo zahrádky, anebo užívání bytu nebo jeho části jinému občanovi po dobu jeho dovolené, přechodného pobytu v místě, apod. Právě proto, že jde o poměr časově přechodný, je třeba jiné právní úpravy než u poměru trvalého charakteru; proto například k přenechání části bytu na dobu přechodné potřeby není třeba přivolení národního výboru. Osnova připouští, aby za toto přechodné užívání byla smluvena odměna. Ani tohoto institutu nesmí ovšem být zneužíváno k nedovolené výdělečné činnosti.

Úprava přenechání nemovitosti k dočasnému užívání má na zřeteli nemovitosti, která jsou předmětem osobního vlastnictví. Pokud jde o přenechání zemědělského pozemku k dočasnému užívání, stanoví se v § 494, že ustanovení § 397 a 398 lze použít přiměřeně i na nájem tohoto pozemku, nestanoví-li zvláštní předpisy jinak.

Koupě, výměna a darování

Z ostatních smluv upravuje osnova jako typické koupi, výměnu a darování. Jde o smlouvy, které mohou být uzavírány nejen mezi občany navzájem, ale i mezi občany a socialistickými organizacemi. Ve vztazích mezi občany a socialistickými organizacemi patří sem jen případy, kdy prodávajícím je občan, neboť prodej zboží v socialistickém obchodě i ostatní prodeje socialistickými organizacemi jsou upraveny ve čtvrté části pojednávající o službách. Ve vztazích mezi občany jde zpravidla o prodej věci použité, kterou prodávající sám nepotřebuje a která není vždy již bezvadná. Proto se ukládá prodávajícímu povinnost, aby na vady, o nichž ví, kupujícího upozornil. Jestliže tak neučiní a vada vyjde dodatečně najevo, má kupující nárok na slevu z kupní ceny. Sleva musí odpovídat povaze a rozsahu vady. Kdyby ovšem šlo o takovou vadu, která činí věc neupotřebitelnou, má kupující právo od smlouvy odstoupit. Toto právo má také tehdy, jestliže prodávající kupujícího ujistil, že věc má určité vlastnosti anebo že je bez vad, a toto ujištění se ukáže nesprávným.

Uplatnění práva z odpovědnosti za vady je upraveno tak, že především je třeba shledanou vadu oznámit prodávajícímu, a to bez zbytečného odkladu nejpozději však ve lhůtách, jejíchž délka je přizpůsobení povaze věci. Jen byla-li splněna tato oznamovací povinnost, je možno nárok z odpovědnosti za vady uplatnit u soudu. Tato úprava jednak umožňuje, aby se účastníci kupní smlouvy mohli vypořádat smírnou cestou, jednak působí k tomu, aby vady věci byly včas zjištěny.

Ustanovení o koupi platí přiměřeně i o výměně, která má ekonomicky stejný význam jako koupě.

Poněvadž předmětem koupě jsou věci v osobním vlastnictví, které požívá zvláštní ochrany, nepřebírá osnova dosavadní úpravu, podle níž mohlo být v určitých případech nabyto vlastnictví ke koupené věci, i když byla koupena od nevlastníka, například od toho, komu ji vlastník svěřil.

Také do úpravy darování pronikají socialistické prvky (například povinnost dárce, aby při nabídce daru upozornil na vadu, o níž ví, a právo obdarovaného dar vrátit, jestliže se tak nestalo).

Obstarání záležitosti jiného

Úprava obstarání záležitosti jiného je založena na principech důvěry v toho, kdo záležitost obstarává, zejména důvěry v jeho schopnosti. Proto se zásadně požaduje, aby obstarání bylo provedeno osobně. Výjimka z této zásady se připouští pouze, bylo-li to dohodnuto, jinak jen v krajně naléhavých případech, kdy nelze dosáhnout předchozího souhlasu. Tím, pro nějž je záležitost obstarávána, bude zpravidla občan, není však vyloučeno, aby jím byla i socialistická organizace. Nárok na náhradu nutných nákladů přiznává osnova i v případě, když požadovaného výsledku nebylo dosaženo. Naproti tomu odměnu lze požadovat jen tehdy, byla-li smluvena a bylo-li výsledku dosaženo přičiněním obstaravatele; vždy však musí být odměna přiměřená vynaloženému přičinění.

Veřejná soutěž

V § 412 až 414 upravuje osnova institut, který byl v občanském zákoníku č. 141/1950 Sb. a v dřívějších předpisech upraven jako veřejný příslib. Právní úpravy veřejné soutěže je třeba vzhledem ke skutečnosti, že veřejné soutěže mají v životě socialistické společnosti značný význam, neboť podporují pracovní soutěživost a zabezpečují pro socialistickou společnost nejlepší výsledky tvořivé činnosti občanů. Proti dosavadnímu stavu zpřesňuje osnova zásady pro rozdělení cen mezi soutěžící, aby nedocházelo k zbytečným sporům.

ČÁST ŠESTÁ

ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU A NEOPRÁVNĚNÝ MAJETKOVÝ PROSPĚCH

Hlava první

Předcházení hrozícím škodám a neoprávněnému majetkovému prospěchu

Osnova má především na zřeteli, aby nedocházelo ke společensky nežádoucímu poškozování zdraví a majetku. Proto se ukládá každému občanovi povinnost počínat si tak, aby bylo zabráněno škodám na zdraví a majetku a aby nedocházelo k neoprávněnému majetkovému prospěchu jednotlivce na úkor společnosti nebo spoluobčanů. I ten, komu hrozí škoda, je povinen přiměřeným způsobem zakročit k jejímu odvrácení; jde-li o vážné ohrožení, přiznává, se ohroženému právo domáhat se u soudu vhodného a přiměřeného opatření směřujícího k tomu, aby hrozící nebezpečí bylo odvráceno. V socialistické společnosti je však nutna nejen od ohroženého, nýbrž od každého požadovat, aby sem učinil vhodné spatření všude tam, kde hrozí závažná škoda. Toto opatření může záležet buď v upozornění příslušných orgánů, anebo v přímém zákroku směřujícím k odvrácení hrozící škody, jestliže je to neodkladně zapotřebí. Odpovědnost za nesplnění této povinnosti je upravena v § 425. Na splnění této prevenční povinnosti může ovšem trvat tam, kdo by to bylo v rozporu s pravidly socialistického soužití. Tak by tomu bylo v případech, kdy by zakročení mohlo vážně ohrozit občana anebo osoby jemu blízké. Pojem osob blízkých je vymezen v § 216.

Do rámce úpravy vztahující se na předcházení hrozícím škodám spadají i ustanovení týkající se náhrady škody, jež byla způsobena v nutné obraně hrozícímu útoku anebo při odvracení hrozícího nebezpečí. Obojí tato úprava je v zájmu jednotnosti právního řádu provedena v souladu s úpravami v trestním zákoně. Z odpovědnosti se vylučuje ten; kdo způsobil škodu, když odvracel hrozící nebezpečí, které sám nevyvolal a které mohlo způsobit závažnější následky. Toto ustanovení má působit výchovně v tom smyslu, aby občan neváhal zabránit hrozící znané škodě i za cenu toho, že přitom způsobí škodu méně významnou. Rovněž není povinen nahradit vzniklou škodu ten, kdo jednal v obraně proti útočníkovi; musí však jít o takovou obranu, které je nezbytně třeba k odvrácení hrozícího útoku.

Hlava druhá

Odpovědnost za škodu

Obecná odpovědnost

Odpovědnost občanů

Předpokladem odpovědnosti občana za škodu je porušení právní povinnosti plynoucí ze zákona nebo ze smlouvy. K porušení této povinnosti může dojít jednáním i opominutím. Skutečnost, že došlo k porušení některé právní povinnosti a že vzniklá škoda je s tímto porušením (protiprávním úkonem) v příčinné souvislosti, musí prokázat poškozený. Jestliže občan, který škodu způsobil, ji nezavinil, je na něm; aby to prokázali. Je totiž nutno uvážit, že ten, kdo za škodu odpovídá, zná zpravidla lépe situací; za které ke škodě došlo, a že proto, je-li nevinný; může snadněji prokázat svou nevinu než poškozený jeho vinu. V tom směru se úprava provedená osnovou odlišuje od úpravy dosavadní, podle níž musí poškozený prokazovat i škůdcovu vinu. V praxi ovšem zjišťování viny namnoze splývá se zjištěním, zda byla porušena některá právní povinnost. Situace poškozeného i toho, kdo škodu způsobil, je také značně usnadněna povinností soudu dbát o zjištění objektivní pravdy.

Osnova zjednodušuje cellové uspořádání náhrady škody a upouští od dosavadní kazuistiky. Tak například neřeší výslovně odpovědnost za škodu způsobenou věcí (§ 30 občanského zákoníku č. 241/1950 Sb.); i odpovědnost za tuto škodu je třeba posoudit podle obecných hledisek. To platí i o náhradě škody způsobené náhodou (§ 341 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.), neboť i zde v podstatě jde o odpovědnost za zavinění.

Odpovědnost organizací

Také při odpovědnosti organizace vychází osnova z předpokladu viny, přičemž považuje zavinění pracovníka za zavinění organizace. Při této úpravě se vychází z toho, že právní a hospodářská struktura organizace není zpravidla poškozenému občanovi známa, a proto by mu ani nebylo známo, co bylo příčinou škody. Podle osnovy odpovídá tedy přímo organizace občanovi za škodu, která mu byla v rámci plnění jejích úkolů způsobena těmi, kde tyto úkoly plní, ledaže prokáže, že škodě nemohla zabránit ani při vynaložení veškerého úsilí, které lze na ní požadovat. Ve vztahu k poškozenému tyto osoby samy za škodu neodpovídají. Úprava vypořádání pracovníka s organizací, jejíž úkoly plní, se ponechává pracovněprávním předpisům.

Případy zvláštní odpovědnosti za vzniklou škodu

Odpovědnost za škodu způsobenou těmi, kteří nejsou schopni posoudit následky svého jednání

Za škodu nelze činit odpovědným toho, kdo buď pro nezletilost anebo pro duševní poruchu není způsobilý k tomu, aby mohl posoudit následky svého jednání, anebo není schopen své jednání ovládat. Pokud jde o nezletilé, nestanoví osnova na rozdíl od dosavadní úpravy určitý věk, od kdy je nezletilý odpovědným za způsobenou škodu. Je třeba v konkrétním případě uvážit, zda nezletilý byl schopen své jednání ovládnout a posoudit jeho následky. Toto pojetí odpovědnosti nezletilého za způsobenou škodu je v souladu s pojetím způsobilosti nezletilého k právním úkonům, které rovněž odstraňuje dosavadní věkové hranice. Za následky jednání nezletilého nebo toho, kdo pro duševní poruchu nemůže být odpovědným, jsou odpovědni a povinni způsobenou škodu nahradit ti, kteří nad nimi zanedbali náležitý dohled. Co je třeba rozumět náležitým dohledem, je nutno posoudit podle povahy věci a okolnosti jednotlivého případu. Lze-li nezletilého nebo osobu stiženou duševní poruchou vzhledem k jejich rozumové vyspělosti uznat odpovědnými za způsobenou škodu, odpovídají s nimi osoby, které zanedbaly dohled, solidárně. Jestliže funkci dohledu vykonávali pracovníci organizace, odpovídá poškozenému přímo organizace.

Občan, který se vlastní vinou uvedl do takového stavu, že nemůže posuzovat následky svých činů (například se opije), je povinen nahradit škodu v tomto stavu způsobenou. I když úsudek nebo schopnost ovládání jednání takového občana jsou oslabeny, je správné, aby nesl sám následky toho, že se přivedl do takového stavu. Nebylo by spravedlivé, aby škoda šla k tíži těch, jimž byla způsobena. Za škodu takto vzniklou odpovídají také ti, kdo jiného do tohoto stavu úmyslně přivedli.

Odpovědnost za jednání proti pravidlům socialistického soužití

Vedle obecné odpovědnosti za způsobenou škodu, kde je předpokladem porušení právní povinnosti ať občanem či organizací, upravuje osnova mezi, případy zvláštní odpovědnosti i případ, kdy škoda byla způsobena úmyslným jednáním proti pravidlům socialistického soužití. Takové úmyslné jednání musí však poškozený sám škůdci prokázat.

Odpovědnost za nesplnění povinnosti k odvrácení škody

Jestliže občan neplnil povinnost uloženou k odvrácení hrozící závažné škody (§ 416 odst. 1), ačkoli by splněním této povinnosti ke škodě nedošlo, může mu soud uložit, aby přispěl k její náhradě (§ 425). Tato úprava odpovědnosti však nesmí být chápána tak, jako by se jí povinnost nahradit vzniklou škodu přesouvala z toho, kdo za škodu odpovídá, na toho, kdo nesplnil prevenční povinnost. K rozhodnutí soudu může dojít jen tehdy, když nelze škodu jinak nahradit. Jde pouze a příspěvek k náhradě, jehož rozsah má být přiměřený okolnostem případu. Soud musí zejména posoudit, jaká byla příčina; že prevenční povinnost nebyla splněna.

Odpovědnost za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím

Jde o případy, kdy ke škodě došlo nezákonným rozhodnutím státního orgánu anebo orgánu, na který úkoly státního orgánu přešly (§ 426). Osnova vychází ze stanoviska, že odpovědnost za škody způsobem nezákonným rozhodnutím vyplývá z požadavku společnosti na dodržování socialistické zákonnosti. Úpravu této odpovědnosti je ovšem nutno ponechat zvláštním předpisům; neboť přímo v občanském zákoníku nelze souhrnně všechny případy upravit pro rozmanitost a odlišnost jednotlivých skutkových podstat. V osnově je tedy pouze obecně vyslovena zásada, že se odpovídá i za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle úpravy obsažené ve zvláštních předpisech. Pokud takové předpisy nebyly již vydány (např. úprava odpovědnosti za neoprávněnou vazbu a trest provedené v trestním řádu), bude možno podle této zásady postupovat, jakmile zvláštní předpisy budou vydány.

Odpovědnost za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků a provozem zvlášť nebezpečným

Do osnovy se zařazuje i náhrada škody způsobené provozem dopravních prostředků, dosud upravená ve zvláštním zákoně (zák. č. 63/1951 Sb.), jakož i odpovědnost za škodu způsobenou provozem zvláště nebezpečným (§ 351 občanského zákoníku č. 141/1950 Sb.). Jde-li o organizace, které provozují dopravu, nezáleží na tom, zda jde o dopravní prostředek motorový či nikoliv (např. provoz přívozu na řekách). V ostatních případech musí jít o dopravní prostředek motorový; výjimku tvoří pouze provozovatel letadla, který odpovídá, i když letadlo není poháněno motorem. Zachovává se zásada, že odpovědnost k náhradě škody vzniká bez zřetele na zavinění [tzv. odpovědnost objektivní). Této odpovědnosti se lze zprostit jen ve zvlášť uvedených případech, kdy by nebylo v souladu s pravidly socialistického soužití; aby byl poškozenému nárok na náhradu škody přiznán. Je to tehdy, když provozovatel prokáže, že škodě nemohlo být zabráněno ani při veškerém úsilí, které mohlo být vynaloženo. Své odpovědnosti se však provozovatel nemůže zprostit, jestliže byla škoda způsobena okolnostmi, které mají původ v provozu. Princip objektivní odpovědnosti nelze ovšem použít, když dojde ke střetnutí provozů a má být provedeno vypořádání mezi jejich provozovateli. Tu musí být o náhradě způsobené škody rozhodnuto podle účasti na způsobení vzniklé škody.

Stejné zásady odpovědnosti platí, jde-li o provoz zvláště nebezpečný.

Odpovědnost za škodu způsobenou na vnesených nebo odložených věcech

Úprava se vztahuje na tři skupiny provozovatelů. Především jde o odpovědnost organizací, které poskytují ubytovací služby (§ 300 až 306). Jejich odpovědnost se týká věcí, které byly ubytovaným občanem přineseny do prostor ubytovacího podniku anebo jím byly odevzdány některému z jeho pracovníků. V druhém případě jde o škodu; která vznikne na věcech; jež si občané v různých zařízeních (v restauracích, zdravotních střediscích, plovárnách apod.) na vyhrazených místech odkládají. Třetí skupinu tvoří provozovatelé garáží; jejich odpovědnost se týká vozidel v garáži umístěných. Na rozdíl od dosavadní úpravy osnova nerozlišuje, zda škoda byla způsobena domácími či jinými lidmi, a zdůrazňuje, že se této odpovědnosti nelze zprostit ani jednostranným prohlášením (např. vyhláškou vyvěšenou v prostorách podniku), ani dohodou. Nárok musí být uplatněn nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy se poškozený o škodě dozvěděl, a to pod sankcí ztráty nároku. Provozovateli musí být totiž umožněno, aby mohl co nejrychleji zahájit pátrání po skutečném viníkovi. Výše hodnoty, za kterou se odpovídá u peněz, cenností a klenotů, které nebyly organizací převzaty do úschovy, se stanoví vyhláškou ministerstva spravedlnosti, kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku, a to částkou 1000 Kčs. Toto omezení má působit k tomu, aby se takové věci dávaly do zvláštní úschovy, kdy se odpovídá bez omezení. Cennostmi se rozumí zejména vkladní knížky, legitimační cenné papíry, směnky a šeky.

Společná odpovědnost

Na rozdíl od občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., který vychází ze zásady solidárnosti závazků několika dlužníků (§ 239), upravuje osnova v § 74 vztahy vyplývající ze skutečnosti, že témuž věřiteli má plnit dluh více dlužníků, tak, že zásadně (není-li jinak stanoveno nebo účastníky dohodnuto), je každý dlužník povinen platit pouze díl na něj připadající. Tato zásada se důsledně promítá i do úpravy společné odpovědnosti za škodu. Osnova proto stanoví, že způsobí-li škodu více občanů nebo organizací společně, odpovídají podle své účasti na způsobení škody; solidární odpovědnost k náhradě škody je upravena v § 422 odst. 1 a § 423. Aby tímto rozdělením odpovědnosti nemohlo dojít k újmě poškozeného, připouští osnova, aby v odůvodněných případech soud mohl rozhodnout, že ti, kdo škodu způsobili, odpovídají společně a nerozdílně (solidárně). Ustanovení § 440 je obdobné ustanovení § 74 odst. 3 osnovy.

Zavinění poškozeného

Úprava důsledků zavinění poškozeného se vztahuje jak na případy, kdy škůdce odpovídá za vzniklou škodu proto, že ji zavinil (§ 420), tak na případy, kdy jde o odpovědnost objektivní (§ 427 a 428). Aby nemohly vzniknout pochybnosti, stanoví se výslovně, že poškozený si nese sám škodu, kterou výhradně zavinil.

Způsob a rozsah náhrady

Vznikne-li škoda; je nejpřirozenějším způsobem její náhrady uveden) v předešlý stav. Jen tam, kde to není dobře možné anebo kde by to nebylo účelné, hradí se škoda v penězích. Náhrada v penězích musí být ovšem provedena v takovém rozsahu, aby tím byly plně vyváženy důsledky plynoucí z toho, že nebylo provedeno navrácení v předešlý stav. Zásada, že škoda se hradí uvedením v předešlý stav, je tedy zároveň směrnicí pro rozsah náhrady škody v penězích. Z toho také vyplývá, že se hradí jen skutečná škoda. Nutno však přiznat, že setrvat důsledně na požadavku, že ve všech případech se hradí jen skutečná škoda a nikoli škoda další (to; co poškozenému ušlo, jak stanoví dosavadní občanský zákoník), by leckdy nebylo spravedlivé. Stejně tak by ovšem mohlo vést k nežádoucím tvrdostem - zejména při škodách způsobených z nedbalosti -, kdyby byla obecně stanovena povinnost nahradit i další než jen skutečnou škodu. Osnova proto zvolila takové řešení, které dává soudu možnost, aby při škodě úmyslně způsobené přiznal náhradu i jiné škody, jestliže by nepřiznání této další náhrady odporovalo pravidlům socialistického soužití. Tak by tomu například mohlo být v případě, kdyby někdo v době zemědělských prací úmyslně zničil těžko nahraditelnou součástku hospodářského stroje, takže by nebylo možno s ním v těchto pracích pokračovat.

Se zásadou, že škoda se hradí především uvedením v předešlý stav, úzce souvisí i další zásada, že pro určení výše škody na věci je rozhodná doba, kdy došlo k jejímu poškození.

Při škodách způsobených na zdraví se hradí ztráta výdělku, odškodňují se bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění a poskytuje se úhrada nákladů spojených s léčením. Úprava všech těchto náhrad je obdobná jako při odškodnění pracovních úrazů.

Rozsah náhrady při ztrátě na výdělku je omezen tak, aby náhrada za tuto ztrátu od skončení pracovní neschopnosti spolu s výdělkem poškozeného dosahovaným po škodné události a spolu s dávkami důchodového zabezpečení měla maximální hranici, jež je upravena ve vyhlášce ministerstva spravedlnosti, kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku. Likvidace náhrady škody způsobené ublížením na zdraví je tedy založena na zásadě zajistit občanům takto poškozeným postačující hmotné prostředky pro jejich další život, a to v souladu s možnostmi a úrovní jak celé naší společnosti, tak i jejích jednotlivých členů. Přitom se přihlíží k tomu, že základním zdrojem těchto prostředků je vlastní práce. Náhrada se tu poskytuje vždy ve formě peněžitého důchodu. Jednorázová náhrada by se mohla projevit nepříznivě jak pro poškozeného, tak i pro toho, kdo je povinen náhradu poskytnout. Nelze totiž vyloučit, že může nastat změna následků poškození, a to jak k horšímu, tak i k lepšímu.

Stanovení limitu při škodě na zdraví by však mohlo vést v některých případech k tvrdosti, zejména kdyby šlo o škodu způsobenou úmyslně. Znamenalo by to, že i v tomto případě by musel poškozený část škody přesahující limit nést ze svého. Proto osnova připouští, aby při úmyslně způsobené škodě mohl soud přiznat úhradu přesahující limit, kdyby nepřiznání této vyšší úhrady odporovalo pravidlům socialistického soužití. (Například kdyby budoucí výdělek poškozeného z důvodu utrpěné škody na zdraví byl podstatně nižší než výdělek škůdce).

Při usmrcení je výše náhrady ve formě peněžitého důchodu ohraničena tak, že se při výpočtu náhrady nepřihlíží k výdělku usmrceného, pokud by přesahoval částku, jejíž výše je upravena ve vyhlášce ministerstva spravedlnosti, kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku. Hradí se náklady poskytované pozůstalým na výživu, avšak jen pokud nejsou uhrazeny dávkami sociálního zabezpečení poskytovanými z téhož důvodu. I tu může soud - byla-li škoda způsobena úmyslně - stanovený limit překročit, a to ze stejných důvodů jako při škodě na zdraví. Ustanovení Úmluvy o sjednocení některých pravidel v mezinárodní letecké dopravě (č. 15/1935 Sb.) zůstávají nedotčena. Vedle toho se hradí náklady přiměřeného pohřbu až do částky 5000 Kčs i náklady pomníku, jak je stanoveno ve vyhlášce ministerstva spravedlnosti, kterou se provádějí některá ustanovení občanského zákoníku.

Snížení náhrady

Pokud nejde o škodu způsobenou úmyslně, přiznává osnova soudu právo, aby výši náhrady snížil. Hlediska, z nichž má soud při zmírnění vycházet, se řídí pravidly socialistického soužití. Nerozhodují jen osobní a majetkové poměry na straně poškozeného a toho, kdo za škodu odpovídá, ale i společenský význam škody a okolnosti, za kterých byla způsobena. V rámci těchto okolností uváží soud i míru zavinění.

Hlava třetí

Odpovědnost za neoprávněně získaný majetkový prospěch

Při úpravě tohoto institutu upouští osnova od dosavadního systému různých případů tzv. bezdůvodného obohacení, který je svým uspořádáním příliš úzký; neboť svým výpočtem nepostihuje všechny případy neoprávněného majetkového prospěchu na úkor společnosti nebo spoluobčanů. V morálce naši společnosti platí zásada, že nikdo nesmí v jakékoli míře získat nepoctivě majetkový prospěch nejen na úkor společnosti, ale ani na újmu jiného občana. Podle této zásady je v osnově upravena odpovědnost za neoprávněně získaný majetkový prospěch. Neoprávněně získaným majetkovým prospěchem je proto nejen prospěch nabytý z neplatného právního úkonu nebo bez právního důvodu, ale i každý prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Osnova sem zahrnuje i případy, kdy si nálezce ponechá ztracenou věc nebo si přisvojí věc skrytou nebo opuštěnou, jejíž vlastník není znám. Takové věci připadají do vlastnictví státu. Stát má tedy na základě tohoto ustanovení postavení vlastníka a může se na každém, kdo věc zadržuje, domáhat vydání vlastnickou žalobou; protože jde o právo vlastnické, nepodléhá toto právo promlčení (§ 100). Neoprávněně získá majetkový prospěch i ten, za nějž někdo jiný plnil to, co měl po právu plnit sám. Neoprávněně nabytý prospěch je nutno vrátit, za neoprávněně provedené výkony je třeba poskytnout úhradu v penězích. V penězích je nutno úhradu poskytnout také tehdy, není-li dobře možné vrátit to, co bylo neoprávněně získáno. Neoprávněně získaný majetkový prospěch se zásadně vrací tomu, na jehož újmu byl získán. Leckdy však osobu takto postiženou nelze zjistit. V takovém případě musí být neoprávněný majetkový prospěch vydán státu. Stává se, že pachatel promění nepoctivé získané peníze ve spotřební předměty; koupí tedy někdy i takové předměty, které nelze postihnout výkonem rozhodnutí. Vrácení neoprávněně získaného majetkového prospěchu by tu nebylo možno úspěšně provést. Proto osnova připouští, aby v těchto případech mohl soud rozhodnout, že nárok na vrácení lze uspokojit i z těchto věcí a že dlužník s nimi nesmí disponovat, pokud není nárok uspokojen.

V rámci neoprávněného majetkového prospěchu jsou také upraveny případy, kdy si smluvní strany musí vrátit to, co navzájem plnily z neplatné smlouvy. Pravidlům socialistického soužití by neodpovídalo, aby měl právo na vrácení plnění v každém případě i ten účastník, který uzavřel smlouvu s úmyslem porušit zákon. Prokurátor může v případech uvedených v § 457 odst. 2 a 3 navrhnout, aby plnění - zcela nebo zčásti - připadlo státu.

Neoprávněným majetkovým prospěchem není získání takového prospěchu, který pravidlům socialistického soužití neodporuje. Je to plnění přijaté že hry nebo sázky uzavřené mezi občany, jakož i vrácení peněz půjčených dohry nebo sázky. Takové plnění nelze sice vymáhat u soudu, ale bylo-li poskytnuto dobrovolně, není možno je požadovat zpět. To platí i o plnění promlčeného dluhu a takového dluhu; který není závazný jen pro nedostatek předepsané formy.

ČÁST SEDMÁ

DĚDĚNÍ MAJETKU V OSOBNÍM VLASTNICTVÍ

Ústava v článku 10 odst. 2 zaručuje dědění osobního majetku. Osnova toto ustanovení ústavy provádí a vychází přitom z toho, že dědické práv je nerozlučně spojeno s osobním vlastnictvím, které sloužilo nejen zůstaviteli, ale i jeho rodině. Proto osnova zajišťuje, aby předměty osobního majetku zemřelého občana nabyli především ti, kteří jsou s ním v blízkém osobním a citovém vztahu, tedy zejména členové rodiny a ostatní blízcí příbuzní.

Při úpravě dědění bere osnova zřetel k nynějšímu stupni vývoje naší společnosti. Proto byly některé instituty dosavadního dědického práva nahrazeny jinými a od jiných, které jsou již vývojem překonány, bylo upuštěno. To platí například o zřeknutí se dědictví smlouvou, které dříve umožňovalo tzv. vybytí především u jednotlivě hospodařících rolníků. Do nové úpravy nebyl pojat ani institut vydědění. Osnova nezná ani institut odkazu bez současné odpovědnosti za zůstavilelovy závazky. Nebylo převzato ani ustanovení o tzv. manželově přednostním nároku na obvyklé domácí zařízení, jehož není zapotřebí vzhledem k nové úpravě bezpodílového spoluvlastnictví k věcem nabytým za trvání manželství.

Hlava první

Nabývání dědictví

Osnova zachovává zásadu, že se nabývá dědictví smrtí občana, neboť tato zásada je v souladu s nazíráním pracujících.

Osnova připouští možnost odmítnout dědictví. Zvláštní forma a lhůta pro odmítnutí dědictví má za účel bránit nerozvážným projevem dědiců a sporům, které z takových projevů vznikají. Osnova nepřipouští odmítnutí části dědictví ani připojení podmínek a výhrad k dědicovu projevu; chce tím zabránit tomu, aby dědic nepřijal jen věci vhodné k osobní potřebě, například rodinný domek nebo osobní vozidlo, a ostatní majetek odmítl a vyhnul se tak plnění povinností ke společnosti spojených s převzetím takového majetku (např. při dědění pozemků určených k zemědělské výrobě).

Po zůstaviteli nemůže dědit takový dědic, který se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům, anebo zavrženíhodného jednání proti závěti. Nebylo by to ve shodě se socialistickou morálkou. Protože však socialistická společnost počítá s převýchovou i takových lidí, kteří se dopustili trestného činu, připouští osnova jejich dědění, jestliže jim zůstavitel tento čin odpustil.

Odpovědnost za dluhy

Dědění nemá být pro dědice majetkovým rizikem. Proto odpovídá dědic za pasíva dědictví jen do výše nabytého dědictví. Je-li více dědiců odpovídají podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k ceně celého dědictví.

Osnova počítá i s možností, že dědictví může být předluženo, a upravuje přenechání zůstavitelova majetku věřitelům na základě dohody dědiců s věřiteli, která podléhá schválení státního notářství a přispěje k rychlému uspořádání majetkových poměrů zůstavitele, popřípadě jeho dědiců a věřitelů. Kdyby pak k dohodě nedošlo, upravuje osnova povinnosti dědiců podle ustanovení notářského řádu o likvidaci dědictví, jakož i povinnosti dědiců při svolání věřitelů.

Tyto zásady odpovědnosti za dluhy platí i v případě, že zůstavitelův majetek připadl státu. Umožňuje se, aby stát mohl peněžité zůstavitelovy dluhy uhradit nejen penězi, ale i jednotlivými předměty z dědictví. Jinak by se neodůvodněně zlepšovalo postavení věřitelů tím, že jejich nelikvidní pohledávky (například u nájemních domů) musely by být státem uspokojeny plnou hodnotou v penězích. Protože nelze vyloučit případ, že věřitel přijetí věci na úhradu dluhu odmítne, stanoví se, že stát může navrhnout likvidaci dědictví. Postup při likvidaci dědictví upravuje notářský řád.

Hlava druhá

Dědění ze zákona

Protože dědické právo je určeno k tomu, aby posilovalo rodinné, příbuzenské a osobní vztahy, je okruh zákonných dědiců omezen na osoby, které i dosavadní právo ze stejných důvodů povolávalo k dědění (s výjimkou nepraktického ustanovení o dědickém právu prarodičů). Osnova zavádí třetí dědickou skupinu, do které zařazuje zůstavitelovy sourozence, neboť ti si již zpravidla vytvořili své vlastní rodiny a jejich vztah k zůstavitelovi není už proto bezprostřední.

Hlava třetí

Dědění ze závěti

I když dědění ze zákona je z hlediska zájmu společnosti nejvhodnějším způsobem přechodu majetku zemřelého občana, připouští osnova pořizovací volnost občana, ale omezuje ji zákonnými právy jeho potomků jako nepominutelných dědiců.

Dosavadní forma závěti psané jinou osobou do statečně nezabraňovala sporům o platnost závěti. Osnova proto připouští kromě závěti zřízené ve formě notářského zápisu pouze závěť psanou vlastní rukou zůstavitele.

Hlava čtvrtá

Potvrzení dědictví a vypořádání dědiců

Z jiných hledisek než dosud je upraveno potvrzení dědictví a vypořádání dědiců, které nemá být pouhou deklarací stavu, který nastal smrtí zůstavitele.

Je-li jen jeden dědic, ať již dědic ze zákona nebo dědic ze závěti, vydá mu státní notářství po projednání dědictví úřední potvrzení, které je bezpečným průkazem, že nabyl dědictví již zůstavitelovou smrtí. Mezi více dědici bude však provedeno vypořádání, a to především dohodou dědiců, která vyžaduje schválení státním notářstvím, anebo rozhodnutím státního notářství; při dohodě bude možno lépe přihlédnout k potřebám úpravy v konkrétním případě, s nímž zákon ani zůstavitel nemohli předem počítat. V prvé řadě počítá osnova s dohodou dědiců podle jejich potřeb, které tu jsou v době projednání dědictví a s nimiž nemohl počítat ani zákon, který, bere zřetel jen na vztah dědiců k zůstaviteli; ani popřípadě sám zůstavitel v závěti.

Vypořádání má zásadně vyřešit všechny právní vztahy vyplývající z dědictví. Určí se zde proto také, kdo z dědiců dostane kterou věc, kdo vyplatí jinému dědici určitou částku, zda některá věc bude zpeněžena a její výtěžek rozdělen mezi dědice, zda a které dluhy budou uhrazeny přímo v hotovosti, která je v dědictví, nebo kteří dědici dluhy převezmou a v jaké výši.

Základem pro vypořádání jsou podíly dědiců určené zákonem nebo závětí. Dřívější samostatný institut započtení se nahrazuje pružnější úpravou prováděnou v rámci vypořádání, která se vztahuje v případech v zákoně uvedených i na dědice ze závěti. I při rozdělování dědictví je třeba přihlédnout k možnosti účelného využití věci jednotlivými dědici. Rovněž možnost přidělení dědictví nebo jeho dílu jen jednomu z dědiců a současné uspokojení ostatních dědiců penězi nebo zbývajícími předměty dědictví zavádí se proto, aby byl majetek z hlediska zájmu společnosti účelně využit. Předchází se tak i případným sporům mezi dědici, k nimž docházelo při dosavadním dělení majetku na ideální podíly, například při spoluvlastnictví rodinného domku. Při vypořádání je možno upravit i odpovědnost dědiců za pasíva jinak, než je uvedeno v § 470. Osnova však zajišťuje práva věřitelů tím, že takovou úpravu připouští jen s jejich souhlasem.

Hlava pátá

Ochrana oprávněného dědice

Protože není vyloučeno, že dědictví bude potvrzeno někomu; kdo dědicem není, a oprávněný dědic se zjistí teprve později, což je možné zejména u dědiců neznámých nebo dědiců neznámého pobytu, bylo nutno zajistit právo oprávněného dědice na vydání dědictví. Přihlíží se tu k dobré víře neoprávněného dědice i případného dalšího nabyvatele.

 

ČÁST OSMÁ

ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ

Hlava první

Úprava jiných občanskoprávních vztahů

Způsobilost nesocialistických organizací k právům a povinnostem

V předcházejících částech osnovy jsou upraveny občanskoprávní vztahy, které vznikají mezi občany a socialistickými organizacemi, popřípadě mezi občany navzájem při uspokojování jejich hmotných a kulturních potřeb. Do občanskoprávních vztahů však mohou vstupovat i takové organizace, které nelze považovat podle ustanovení § 18 za organizace socialistické. Předpokladem však je, že jsou právnickými osobami, ať již byly zřízeny zákonem anebo na základě rozhodnutí nebo přivolení orgánu k tomu podle zákona povolaného, a že tedy mají právní subjektivitu.

Soukromé vlastnictví

Osnova v závěrečných ustanoveních upravuje i vlastnická práva jednotlivců k věcem v soukromém vlastnictví. Tato vlastnická práva vítězstvím socialismu ztratila svůj ekonomický význam. V současné době existují zejména ještě vlastnická práva jednotlivců k zemědělské půdě, většinou již sdružené v jednotných zemědělských družstvech, vlastnická práva k výrobním prostředkům jednotlivě hospodařících rolníků a vlastnická práva jednotlivců k nájemním domům.

Vlastnická práva k zemědělské půdě byla upravována mimo rámec občanského zákoníku zvláštními předpisy, jimiž byly především stanovy jednotných zemědělských družstev (vyhláška ministerstva zemědělství, lesního a vodního hospodářství č. 49/1961 Sb., kterou se vyhlašují Vzorové stanovy jednotných zemědělských družstev), zákon č. 49/1959 Sb.; o jednotných zemědělských družstvech; a zákon č. 48/1959 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu.

Úprava značné části domovního majetku se dostala zákonem o opatřeních týkajících se některého soukromého domovního majetku (č. 71/1959 Sb.) rovněž mimo rámec občanského zákoníků. Opatření národních výborů podle tohoto zákona, směřující k zvelebování a rozšiřování domovního fondu, vytvářejí hospodářské a právní předpoklady pro postupný přechod tohoto domovního majetku do státního socialistického vlastnictví. Z úpravy provedené citovaným zákonem č. 71/1959 Sb. jsou vyňaty obytné doby, které mají plnit účel rodinných domků (§ 3 vyhlášky č. 236/1959 Ú. l., kterou se provádí zákon o opatřeních týkajících se některého soukromého domovního majetku). Z tohoto důvodu ani osnova v § 491 do práva vlastníků těchto obytných domů nezasahuje.

Speciální úprava vlastnického práva k půdě i k nájemním domům vyhovuje nynějším požadavkům, a proto se jí osnova nedotýká.

I soukromému vlastnictví zaručuje osnova v souladu s čl. 9 ústavy ochranu proti neoprávněným zásahům. O neoprávněnosti zásahu platí totéž, co bylo uvedeno v souvislosti s ochranou osobního vlastnictví a ochranou práva osobního užívání pozemku.

Osnova umožňuje převod i dědění věcí, jež jsou v soukromém vlastnictví. Pokud jde o převod movitých věcí, vztahují se na něj podle § 490 odst. 2 přiměřeně ustanovení, která upravují převod věcí v osobním vlastnictví. Ke smlouvě o převodu nemovitostí v tomto vlastnictví je třeba stejně jako k převodu nemovitosti v osobním vlastnictví (např. rodinného domku) její registrace státním notářstvím. Za účelem zamezení spekulace se však k převodu budovy nebo zemědělské půdy v soukromém vlastnictví mezi živými vyžaduje též souhlas okresního národního výboru. Protože jako převod nemovitostí je třeba posuzovat i její rozdělení, použijí se tato ustanovení i při rozdělení nemovitosti. Převod nezastavěných stavebních pozemků určených k výstavbě rodinných domků a pozemků k výstavbě rekreačních chat je však omezen potud, že tyto pozemky lze převádět jenom na stát nebo na socialistické organizace zvláštním předpisem k tomu oprávněné. Vyloučením možnosti převodu vlastnictví k těmto pozemkům na občana se má jednak zamezit spekulacím s nimi, jednak umožnit, aby stát nebo příslušná organizace jako vlastníci těchto pozemků mohly občanům; kteří chtějí stavět rodinné domky nebo rekreační chaty, zřizovat k nim právo osobního užívání.

Ze zákazu smluvních převodů pozemků určených k výstavbě rodinných domků nebo rekreačních chat mezi občany osnova připouští výjimky. Tyto pozemky, pokud by vzhledem ke svému určení a výměře mohly být předmětem práva osobního užívání (§ 200), mohou občané darovat příbuzným v pokolení přímém a sourozencům.

Na občanskoprávní vztahy; které vznikají ze soukromého vlastnictví, se vztahuje zásadně ustanovení § 496, pokud není jiné zvláštní úpravy. Osnova např. jinak upravuje spoluvlastnictví k věcem v soukromém vlastnictví potud; že na rozdíl od osobního spoluvlastnictví nevyžaduje k převodu spoluvlastnického podílu souhlasu všech spoluvlastníků. Tento rozdíl je odůvodněn rozdílným charakterem věcí v osobním a v soukromém vlastnictví. Zatímco předmětem osobního spoluvlastnictví jsou věci sloužící osobní potřebě občanů, u věcí, jež nemají spotřební charakter, je kladen důraz spíše na jejich majetkovou hodnotu, takže zde není důvodu pro omezení dispozičního práva spoluvlastnickým podílem.

Užívání bytů a místností v nájemních domech v soukromém vlastnictví

Osnova v třetí části neupravuje užívání bytů a jiných místností v nájemních domech, které jsou ještě ve vlastnictví jednotlivců. Aby nebyli poškozeni občané, kteří bydlí v takových domech anebo v nich užívají místnosti na základě dosavadního práva nájemního, stanoví osnova, že příslušná ustanovení třetí části platí přiměřeně, pokud to vzhledem k odlišné povaze subjektů je možné, též pro užívání bytů a jiných místností v domech, které jsou v soukromém vlastnictví. Tím se dostává uživatelům bytů a jiných místností v těchto domech stejného postavení, jaké vyplývá z úpravy bydlení v ostatních nedružstevních domech.

Nájem zemědělských pozemků

Nové nájemní poměry k zemědělským pozemkům budou přicházet v úvahu už zřídka. Pokud by k tomu došlo a nebylo-li by o tom zvláštních předpisů, bude pro ně platit přiměřeně ustanovení o užívání nemovitostí k dočasné potřebě (§ 397 a 398). Vždy však je k nájmu těchto pozemků třeba souhlasu okresního národního výboru, aby bylo zajištěno, že jich bude náležitě k zemědělským účelům využito (§ 490 odst. 2).

Občanskoprávní vztahy zvlášť neupravené

Osnova počítá s tím, že některé netypické občanskoprávní vztahy nejsou zvlášť upraveny ani v této osnově, ani v jiných zvláštních zákonech (například zákon č. 222/1946 Sb., o poště, zákon č. 72/1950 Sb., o telekomunikacích), a proto stanoví, že se tyto vztahy řídí ustanoveními osnovy, které upravují vztahy obsahem a účelem jim nejbližší.

Použití ustanovení § 496 přichází v úvahu i pro smlouvy o poskytování prací a výkonů drobnými výrobci (krejčími, hodináři apod.), kteří tyto smlouvy uzavírají na základě zvláštního povolení. Právní vztahy z takových smluv, které ustanovení § 51 připouští, se budou řídit, pokud je to vzhledem k odlišné povaze subjektů možné, přiměřeně příslušnými ustanoveními o službách.

Hlava druhá

Přechodná a zrušovací ustanovení

Z důvodů ochrany nabytých práv osnova zásadně nepřipouští, aby se podle jejích ustanovení posuzoval vznik právních vztahů, k němuž došlo za platnosti dřívějšího právo. Zda právní vztah tu je a jaký, posuzuje se u právních vztahů vzniklých před 1. dubnem 1964 podle dřívějšího práva. Podle dřívějších předpisů posuzují se nároky, které vznikly před tímto datem. Zároveň je však nutné, aby se i tyto právní vztahy řídily dnem 1. dubna 1964 jako ty vztahy upravené v osnově, které jsou jim svým obsahem a účelem nejbližší. Například nájem bytu se dnem účinnosti osnovy bude řídit ustanoveními o užívání bytu, právo stavby zřízená občanovi k pozemku ve státním vlastnictví se dnem účinnosti osnovy bude řídit ustanoveními o právu osobního užívání pozemku.

Protože osnova místo úplného a částečného zbavení svéprávnosti zavedla zbavení, popřípadě omezení způsobilosti k právním úkonům, přizpůsobuje se tomu i přechodné ustanovení.

Nový institut bezpodílového spoluvlastnictví manželů, popřípadě i společného užívání manželů si vyžádal tomu odpovídající úpravu majetkových společenství mezi manžely vzniklých podle dřívějších právních předpisů. Jde tu o zákonné majetkové společenství podle zákona č. 265/1949 Sb., o právu rodinném, i o majetkové společenství ve formě tzv. koakvizice, které se na Slovensku podle dříve tam platných předpisů dosud vyskytuje. Věci z těchto majetkových společenství, pokud mohou patřit do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, budou od účinnosti osnovy v jejich bezpodílovém spoluvlastnictví. Pokud se dřívější majetkové společenství vztahovala na věci, které nemohou být v osobním vlastnictví, bude je třeba posuzovat podle těch ustanovení nového občanského zákoníku, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší. Budou to ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů. Nová úprava se však nedotýká případného podílového spoluvlastnictví manželů, jež tu bylo před 1. dubnem 1964. Pokud jde o společná práva manželů, jež patřila před 1. dubnem 1964 do jejich majetkového společenství, bude je třeba posuzovat podle ustanovení § 498.

V § 501 se právo užívat byt, získané jedním z manželů před účinností občanského zákoníku, přizpůsobuje novému institutu společného užívání bytu manžely.

V souvislosti se zrušením zákona č. 189/1950 Sb.; o pojistné smlouvě, je nutno stanovit obdobným způsobem - jako to činil citovaný zákon - komu v pojištění osob vzniká právo na plnění (zejména je-li pojistnou události smrt pojištěného), bylo-li pojištění sjednáno ve prospěch majitele nebo doručitele pojistky.

Ustanovení § 61 zákona č. 47/1956 Sb., o civilním letectví, se odvolává na ustanovení § 58 až 60 téhož zákona. Tato ustanovení však osnova zrušuje a odpovědnost jimi dříve upravenou upravuje nově v ustanoveních § 427 až 431. V oboru dědického práva nebylo možno použití starého či nového práva činit závislým na jiné skutečnosti než na dni smrti zůstavitele, neboť k tomuto dni se i jinak v dědickém právu upínají právní účinky, například nabytí dědictví atd. Jen platnost závětí zřízených před 1. dubnem 1964 se posuzuje podle dosavadních předpisů, aby se tyto závěti nemusely znovu zřizovat popřípadě, aby se zabránilo jejich neplatnosti pro nedostatek formy předepsané novým předpisem.

Omezení vyplývající ze svěřeneckého náhradnictví, jako institutu cizího socialistickému právnímu řádu, osnova výslovně zrušuje.

Zásadou ochrany nabytých práv a snahou o vyloučení zpětné účinnosti zákona je odůvodněno ustanovení, že lhůty a promlčecí doby, které počaly běžet před 1. dubnem 1964, se posuzují až do svého zániku podle dosavadních předpisů.

Osnova zavádí pro škodu způsobenou úmyslná a pro právo na vrácení úmyslně získaného neoprávněného majetkového prospěchu desetiletou promlčecí dobu. Tuto promlčecí dobu nelze ovšem uplatnit v případech, kdy se uvedená práva před 1. dubnem 1964 podle dosavadních předpisů již promlčela.

Dosavadní smluvní práva zástavní, věcná břemena a výměnky osnova neupravuje.

Pro zajištění pohledávek na nemovitostech zavádí osnova nový způsob zajištění smluvním omezením dispozičního práva dlužníka, popřípadě jeho dědiců a nemovitostí.

Pro zástavní práva a věcná břemena, která budou v budoucnu vznikat podle zvláštních předpisů ze zákona, obsahuje úpravu vztahů ustanovení § 495. Těmito ustanoveními se budou řídit až do svého zániku i smluvní zástavní práva a věcná břemena vzniklá před 1. dubnem 1964 (§ 506). Osnova nevylučuje, aby práva tvořící náplň dosavadních věcných břemen a výměnků byla upravena v případě potřeby smluvně podle ustanovení § 51.

Ustanovení § 507 umožňuje, aby se likvidace společností zrušených ustanovením § 563 odst. 2 dosavadního občanského zákoníku i nadále uskutečňovala podle těchže předpisů jako dosud.

Poněvadž osnova neupravuje všechny společenské vztahy, které možno shrnout pod pojem občanskoprávních vztahů; zrušovací ustanovení se nedotýká platnosti předpisů; jež obsahují úpravu vztahů občanskoprávních, avšak v občanském zákoníku neupravených.

Z dosavadního občanského zákoníku se nezrušují ustanovení § 12 odst. 2, § 22 a 352. Ustanovení § 12 odst. 2, pokud upravuje způsobilost nezletilých k pracovním smlouvám, je třeba ponechat v platnosti, dokud nebude provedena nová úprava pracovně právních vztahů. Ustanovení § 22 a 352 o ochraně firemního názvu a nekalé soutěži je zapotřebí s ohledem na mezinárodní obchodní styk do té doby, než dojde k připravované nové právní úpravě.

Provedení úprav podle osnovy si nevyžádá v roce 1964 a dalších letech zvýšení finančních nákladů proti dosavadnímu stavu.

V Praze dne 15. listopadu 1963

Předseda vlády:

Lenárt v. r.

Ministr spravedlnosti:

dr. Neuman v. r.