Nové výdaje jsou přípustné jen tehdy, jestliľe byly guvernérem povoleny. Zvýąení neb

sníľení příjmů a vydání v rozpočtu jest moľné toliko se schválením guvernéra. Dále schvaluje guvernér s viceguvernérem ve smyslu §u 53, odst. 3 zákona o organisaci politické správy vąechna usnesení zemského výboru, týkající se zemských zaměstnanců. Ke zruąení usnesení zemského výboru a zemského zastupitelstva je třeba také souhlasu guvernérova.

Podle §u 14 jest guvernér nejvyąąím právním forem ve svém úřadě. Podle § 4 podává guvernér vládě návrhy a dobrá zdání o otázkách týkajících se výhradně nebo převáľně Podkarpatské Rusi a můľe býti k tomu účelu pozván do schůze vlády. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Místopředseda Donát (zvoní): Prosím, neruąte řečníka.

Zpravodaj sen. dr Bačinský (pokračuje): Podle § 1 stojí v čele Podkarpatské Rusi guvernér, jmenovaný presidentem republiky na návrh vlády. Na návrh vlády můľe president republiky guvernéra odvolati, coľ bylo vlastně v celku převzato z §u 3, odst. 6 úst. zákona. V tomtéľ paragrafu jest také utvrzena odpovědnost guvernéra vládě republiky a po zřízení sněmu Podkarpatské Rusi také tomuto sněmu. § 2 ustanovuje slib a § 3 plat guvernéra, který se rovná platu ministrů, s tím, ľe jeho vedlejąí úřední příjmy upravuje vláda.

§ 5, odst. určuje kompetenci guvernéra, jak to ústavní zákon ustanovuje.

Dále 3. odstavec tohoto paragrafu vymezuje ingerenci guvernéra ve věcech personálních. Guvernér musí se vysloviti o kaľdém obsaditelném místě v politické správě.

Na základě odst. 7 §u 6 je guvernér oprávněn v dohodě s viceguvernérem jmenovati a překládati na jiné úřední působiątě obecní a obvodní notáře v zemi Podkarpatoruské, jakoľ i ustanovovati čekatele na tato místa, dále dávati zaměstnance na těchto sluľebních místech do výsluľby, s tou výjimkou, ľe úředníky na sluľebních místech III. plat. stupnice dává do výsluľby ministerstvo vnitra.

Podle §u 6, odst. 4, 5, 6 bude míti guvernér ąirokou ingerenci na organisaci obecní správy (určování starostů měst Uľhorodu a Mukačeva, potvrzování starostů ostatních obcí a jmenování správních komisí). § 6, odst. 1, 2 a 3 ustanovuje kompetenci guvernéra ve vąech náboľenských věcech.

Guvernér jest dále oprávněn podle odst. 8 §u 6 rozhodovati jako nejvyąąí instance o věcech určených v §§ 2 a 11, lit. a) aľ g) zák. čl. z r. 1866/XXII, v kterýchľto věcech přineslo rozhodnutí obecní zastupitelstvo jakoľto první instance a o odvolání proti tomuto usnesení rozhodoval podle dosud platných předpisů zemský úřad. (Výkřiky sen. Mikulíčka a Pauluse.)

9. odstavec §u 6 opravňuje guvernéra ke změně struktury obecní rozlohy. Ve věcech jazykové otázky ustanovuje kompetenci guvernéra odst. 11 a 12 §u 6.

Podle §u 7 bude míti guvernér právo jmenovati na návrh ąkolského referátu učitele, ąkolské inspektory a jiné zaměstnance jak do národních, tak i středních ąkol, kromě těch osob, jejichľ jmenování patří do působnosti presidenta republiky a vlády.

Podle 4. odstavce téhoľ paragrafu nemůľe ąkolský referát bez svolení guvernéra činiti opatření ve správní administrativě. Svolení guvernéra je třeba i ke vąem záleľitostem, které ąkolský referát předkládá ke schválení ministerstvu ąkolství a nár. osvěty.

Z uvedených dat vyplývá, ľe veąkeré ąkolství na Podkarpatské Rusi patří do kompetence guvernéra. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

§ 8 zabezpečuje soulad mezi orgány guvernérského a státního úřadu. Zde se připouątí devoluce z niľąí úřední instance k vyąąí instanci, případně k samému ministru, jenľ jest odpovědný parlamentu. Tento paragraf je středem sporu a tvrdí se, ľe tímto rozhodnutím ztrácí guvernér značnou část své pravomoci. Ústavně-právní výbor jest vąak toho názoru, ľe bude-li guvernér poľívati svých práv účelně a spravedlivě, nebude to právo vyąąích institucí znamenati pro něj ztrátu prestiľe. (Výkřiky sen. Mikulíčka.)

Guberniální rada se skládá podle § 19 z 24 členů, a to: Ze 6 členů zemského výboru, 9 členů volených zemským zastupitelstvem země podkarpatoruské podle zásad pro volbu zemského výboru a 9 členů jmenuje vláda na návrh guvernéra. (Sen. Mikulíček: 15 jmenovaných a 9 volených! Tomu se říká autonomie!) 15 volených a 9 jmenovaných.

Jak jiľ bylo uvedeno, bude guberniální rada pouze orgánem poradním, od něhoľ je guvernér povinen vyľádati si dobré zdání v zásadních otázkách jazykových, vyučovacích, náboľenských nebo místní správy, avąak nevylučuje se, aby guberniální rada zabývala se jinými s tím souvisícími otázkami.

Posl. sněmovna při projednávání vládní osnovy schválila §§ 1 aľ 5, 9 aľ 21, dále §§ 23 aľ 25 ve znění původního návrhu.

Při ostatních paragrafech provedla vąak menąí změny:

Původní text §u 6, odst. 10 "ruském (maloruském)" je obvyklou ustálenou stylisací, nebo» této stylisace bylo pouľito v jazykovém zákonu a i v jiných platných právních předpisech. Vzdor tomu ústavně-právní výbor posl. sněmovny změnil tuto obvyklou a vľitou stylisaci a pouľil na místo ní formu "ruském nebo maloruském". Přes to ústavně-právní výbor senátu nepřeje si změniti tuto stylisaci přijatou plenem posl. sněmovny, nebo» následkem takového zásahu protáhlo by se schválení osnovy zákona na dlouhé měsíce a proto doporučuje slavnému senátu, aby tuto stylisaci ustanovenou posl. sněmovnou rovněľ akceptoval. Současně vąak podotýká, ľe to nemůľe býti prejudiciem pro budoucnost, a bude to i nadále vnitřní záleľitostí obyvatelstva Podkarpatské Rusi, který jazyk bude jazykem vyučovacím na Podkarpatské Rusi, zda jazyk ruský, maloruský, neb rusínsky, či karpatoruský.

Guvernér bude povinen schvalovati po stránce jazykové učebnice sepsané v jazyku ruském nebo maloruském, respektive učebnice i ruské i maloruské, jestliľe tyto učebnice vyhovují po stránce gramatické pravidlům jazyka ruského neb maloruského. Guvernér bude povinen schvalovati i ruské i maloruské učebnice pro lidové, občanské, odborové (fachové) a střední ąkoly na Podkarpatské Rusi i pro vąechny vyučovací předměty, jak to jest jiľ teď ustanoveno ministerstvem ąkolství a národní osvěty na základě principu demokratického a právní spravedlnosti. Toto zdůrazňuje se, aby tohoto paragrafu zákona nemohlo býti vyuľito jednostranně ve smyslu approbace učebnic jen jediného kulturně-národního směru a pojem "ruské nebo maloruské učebnice" nebyl chápán jako alternativa a také aby approbace ruských učebnic nebyla rozuměna jen jak o samostatného neb samotného vyučovacího předmětu. Co se týká jazyka úředního, dosavadní pravidla jazykového zákona zůstanou nedotčena.

Ústavně-právní výbor senátu rovněľ nemá námitky proti tomu, aby v §u 8, odst. 1 změnila se citace poukazující na § 5, odst. 1, č. 2 aľ 5 na citaci poukazující na § 5, odst. 1, č. 2 aľ 6; dále aby v §u 22 bylo vloľením slov "a činiti dotazy" za slovem "návrhy" roząířen text původní osnovy, tím více, nebo» tato poslední změna přijatá posl. sněmovnou je vlastně ve prospěch členů guberniální rady, jeľto rozmnoľuje jejich práva.

Posl. sněmovna změnila text původní osnovy v §u 6, odst. 2, kdyľ na konci tohoto paragrafu připojila slova "která postupuje podle platných předpisů". Dále změnila textaci téhoľ paragrafu v 7. odstavci vsunutím slov "U obecních a obvodních notářství v této zemi" a v §u 7, odst. 1, lit. c) změnila dikci "Schvalovati ustanovení učitelských osob na nestátních ąkolách" na text: "Vykonávati, pokud jde o ustanovování učitelských sil na nestátních ąkolách, pravomoc přísluąející dosud státní správě".

V době projednávání této osnovy zákona o vymezení kompetence guvernéra Pod. Rusi a s tím souvisících opatření bylo proneseno velmi mnoho kritických poznámek jak na foru parlamentním, tak i v ąiroké veřejnosti, zejména pak v tisku. Oposiční politické kruhy Pod. Rusi a jejich tisk ąly nejdále v této kritice a bylo zdůrazňováno, ľe tato osnova zákona nevyhovuje autonomním poľadavkům, ľe upravuje značně ohraničený úsek autonomního problému, zejména neodpovídá obsah její těm právům, která jsou vyhrazena autonomním institucím a guvernérovi Pod. Rusi, podle mezinárodní smlouvy St. Germainské a ústavní listiny Československé republiky. Bylo zdůrazňováno, ľe bez ustavení autonomního sněmu nelze mluviti o řádné úpravě autonomní otázky.

Podle mého skromného názoru tyto výtky nemají oprávněného podkladu. Byly by oprávněné, kdyby vláda republiky a zákonodárné sbory uskutečněním a přijetím tohoto zákona chtěly pro Pod. Rus zříditi ve smyslu ustanovení tohoto zákona trvalý stav. Avąak tomu tak není. Vľdy» z několika výslovných prohláąení pana předsedy vlády, osnovy zákona samé a konečně i ze zprávy ústavně-právního výboru posl. sněmovny jasně vyplývá, ľe nynějąí úprava přísluąného úseku autonomní otázky je provisorní, dočasná do té doby, pokud odpovědní činitelé republiky neprovedou uskutečnění autonomie Pod. Rusi v rozsahu, jak to určí ústavní listina naąeho státu.

Nemáme příčiny za dneąních okolností, abychom pochybovali o seriosnosti závěru vládních činitelů v této věci a o jejich dobré vůli. Vľdy» vidíme, ľe v přítomné době jsou to právě vládní činitelé, kteří hledí uskutečniti veąkeré hospodářské a sociální předpoklady autonomie Pod. Rusi. Budiľ mi dovoleno poukázati jenom na některé konkrétní případy. Vláda v těchto dnech rozhodla se zříditi pro podkarpatoruské studenty v Praze samostatnou studentskou kolej a za tím účelem zakoupila značným nákladem jiľ vhodnou budovu. Znamená to zajisté velké pochopení se strany vlády, zejména se strany pana předsedy vlády dr Milana Hodľi, pokud jde o potřeby mladé dorůstající generace podkarpatoruské inteligence. Rovněľ tak druhý případ dokumentuje ochotu a dobrou vůli se strany vlády vyjíti vstříc potřebám Pod. Rusi, nebo» právě v těchto dnech, kdy se dověděli odpovědní vládní činitelé o zničení úrody na Pod. Rusi následkem katastrofálního sucha, byla vyslána ministerská komise, aby vyąetřila stav věci a učinila pilný návrh, aby mohla býti poskytnuta pomoc postiľeným zemědělcům na nejzaząím východě naąeho státu.

Jak demonstrativně tyto případy ukazují, projevuje vláda ochotu a dobrou vůli vůči Pod. Rusi a nelze pochybovati, ľe tato dobrá vůle a ochota bude zde i pokud jde o dobudování autonomie země. Dneąní provisorní úprava bude časem - a jsem o tom přesvědčen, ľe bude to brzo - nahrazena úpravou definitivní, kdy samozřejmě s přispěním zákonodárných sborů dostane se Pod. Rusi vąeho toho, co v ústavní listině v souvislosti s touto otázkou je naznačeno. Dovoluji si proto prohlásiti, ľe dívám se na budoucí vývoj autonomní otázky Pod. Rusi v republice s největąí důvěrou, nebo» v odpovědných vládních činitelích a v demokratickém reľimu republiky vidím dostatečnou záruku, ľe Pod. Rus a její veąkeré obyvatelstvo bude po stránce svých politických poľadavků právě tak jako stran poľadavků sociálních a hospodářských uspokojeno.

Ústavně-právní výbor projednal ve schůzi konané dne 22. června 1937 tuto osnovu zákona, souhlasí s těmito změnami, jeľ zlepąují stylisaci a doporučuje slavnému senátu, aby tyto změny schválil a aby usnesení posl. sněmovny bylo beze změny přijato ve znění sen. tisku 502 i s resolucí níľe uvedenou. (Potlesk.)

(Pokračuje rusky):

Dovolte mně, jako zástupci Karpatoruského národa, projeviti přání, aby tento návrh zákona poslouľil ku prospěchu celé republiky a ku prospěchu naąí uľąí vlasti, Podkarpatské Rusi, aby se naąe autonomie mohla uskutečniti tak, jak to předpisuje ústava a mezinárodní smlouva. (Potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Zahajuji debatu. Řečnickou lhůtu navrhuji 20 minut.

Jsou proti tomuto mému návrhu námitky? (Nebyly.)

Není jich. Lhůta řečnická je tudíľ 20 minut.

Ke slovu je přihláąen pan sen. Hokky. Prosím, aby se ujal slova.

Sen. Hokky (maďarsky): Váľený senát!

Uľ niekoµkokrát poukázal som na to, ľe československé vlády vôbec nesplnily záväzky smluvy saint-germainskej. Ba vo svojej reči, prednesenej koncom minulého roku, som priamo a úprimne povedal, ľe tu v pravde ide o poruąenie smluvy. Niet tu nikoho, kto by vládu pohnal za to k odpovednosti, ačkoµvek i to by bolo povinnos»ou zákonodarných sborov. Táto bilaterálna smluva, ač okyptene, preca je len pojatá vo Sbierku zákonov a nariadení a tedy za jej prevádzanie odpovedajú vo skutku obidva zákonodarné sbory i vláda. Pripojenie len takto by obdrľalo smysel. ®e svojho času sto µudí priąlo do Prahy a prihlásilo svoje pripojenie, to eąte neznamená nič. Ti eąte i dnes rozmýąµajú na tom, ľe vlastne v zastúpení koho dostavili sa sem svojho času.

Mierová smlouva saint-germainská je na dvoch miestach pojatá vo Sbierku zákonov a nariadení. Raz v ústavný zákon čís. 121 z r. 1920 a po druhé vo vládne nariadenie č. 356 z r. 1920, ktoré znie o "zmene generálneho ątatutu v Podkarpatskej Rusi", tedy o zmene niečoho, čo predbeľne ani nebolo uverejnené vo Sbierke zákonov a nariadení.

Nariadenie č. 356/1920 Sb. z. a n., ktorým sa mení generálny ątatut, vo svojej úvodnej stati dovoláva sa §u 3, odst. 8 ústavného zákona č. 121/1920 a vo svojom záverečnom paragrafe 17 povedá, ľe týmto prezatýmnym ątatutom sa mení a doplňuje nariadenie ministerskej rady č. 26.536/19, vydané pre organizáciu a verejnú správu Podkarpatskej Rusi.

Vládne nariadenie č. 356/1920 - ako viem - bolo vydané vtedy, keď ©vehla vyslal, po»aľne chcel vysla» Ehrenfelda ako miestoguvernéra do Podkarpatskej Rusi. Tomu odpovedajúce opakuje zmena generálneho ątatutu z pôvodného ątatutu ustanovenia o obore pôsobnosti guvernéra, avąak uľ vąade zais»uje práva i miestoguvernérovi, tak na pr. menovania podpisuje uľ i miestoguvernér spolu s guvernérom.

Je málo µudí i v Podkarpatskej Rusi, ktorí by tento pôvodný generálny ątatut č. 26.536/19 znali, ačkoµvek francúzsky generál Hennoque, vrchný veliteµ okupačných vojsk, dal ho uverejni» "spôsobom v mieste obvyklým", t. j. v mestách plagátmi a po dedinách bubnom. Tento ątatut opakoval tie paragrafy ústavného zákona, ktoré sa vz»ahujú na práva a obor pôsobnosti guvernéra. V ňom stanovený obor pôsobnosti guvernéra bol obmedzený vládnym nariadením č. 356/1920 tak, ľe exponentovi Prahy, miestoguvernérovi, bolo zaistenie právo spolurozhodova».

Avąak i táto zmena zostala koniec koncov iba na papieri. Právny obor guvernéra v pravde vyvinul sa v praxi tak, ľe guvernérovi bolo povolené, aby jednu či dve izby svojho bytu pretvoril v kancelárie. Dali mu k dispozícii krásné luxusné auto, aby v ňom mohol precestova» celú krajinu, po prípade svoje honebné revíry, aby mohl vypoču» nespočetné s»aľnosti µudu, aby potom tieto sopísané s»aľnosti podµa svojej µubovôle buďto mohol hodi» do koąa, alebo uschova» v archíve. Po tejto stránke bola vláda veµmi liberálna: postarala sa o obor práce starých pánov, ale o obor pôsobnosti nie.

I teraz činí totieľ. Preto stal sa znova aktuálnym generálny ątatut vo spojitosti so sµubami Hodľovými a s návrhom o guvernérskej rade. Tu, ako sa zdá, pán predseda vlády znova zamýąµa "oholi»" beztak uľ raz oholený generálny ątátut. My sme to o pánu predsedovi vlády vedeli, lebo my ho uľ dobre známe, tak, ako to tvrdí to anglické porekadlo: kozu a ministra poznáą aľ po jarmoku.

My Maďari z Podkarpatskej Rusi máme uľ po jarmóku, lebo deputácii, vedenej svojho času Ákosom Árkym a vzdávajúcej čes» vtedająiemu pánu ministrovi Hodľovi v Uľhorode, povedal pán minister, ľe nech príjdu aľ vtedy, keď maďarská kultúra poklesne na stupeň, na ktorom je rusinská. "Potom môľme spolu hovori»", povedal pán minister. Nesie-li minister osvety vo svojej torbe sníľenie kultúrnej úrovne, tu sa sám na vąetké časy klasifikoval. Pán ministerský predseda márne činí prejavy v Komárne; my potrebujeme skutky, sµubami sa nedáme oąmeknú».

Pán predseda vlády Hodľa vo svojej reči, prednesenej v januári v rozhlase, učinil tento prejav: "Autonomiu Podkarpatskej Rusi uskutočníme. Je-li guvernér, dáme mu i obor pôsobnosti". (Sen. Füssy [maďarsky]: Bude tomu tak, ako s filmom. Dosiaµ bol film nemý, teraz bude zvukový! V Prahe bude premietaný a v Podkarpatskej Rusi bude sa ozýva»!) Praha bude premietací stroj a my budeme pimprlatá v Podkarpatskej Rusi!

Podívajme sa bliľąie na tento zákon. Máme tedy guvernéra, jehoľ právo bifurkuje s právom miestoguvernéra. Medzi oboma je len ten rozdiel, ľe guvernér bude ma» právo na papieri, kdeľto miestoguvernér v ľivote, v praxi. Vypuknú-li snáď kompetenčné spory, k čomu v dôsledku bifurkácie môľe dojs» veµmi často, rozhoduje minister vnútra. V čí prospech? "Dus is e Frug?" - táľu sa v Podkarpatskej Rusi v ľargone v mieste obvyklom. Moľno o celej tejto hre váľne pohovori»? Nichts und wieder nichts, čo by sme o právnom obore guvernéra mohli poveda».

No a guvernérska rada? Ani tam niet veµkého rozdielu. Len toµko, ľe sojm by mal právo vynáąa» zákony s platnos»ou pre celú Podkarpatskú Rus. Guvernérska rada môľe dáva» radu, ale nemôľe dáva» mädu. My potrebujeme mädu a nie rady, ktorú nemusí nikto vypoču» alebo sa podµa nej zachova». Aký význam by mohla ma» guvernérská rada, ktorá nie je volená, ale menovaná? Členovia sojmu by boly volení, kým členovia guvernérskej rady skoro vąetci menovaní. Pána senátora Mikulíčka neuspokojuje autonomia Podkarpatskej Rusi a neuspokojuje ho hlavne to, ľe guvernérska rada bude sa sklada» z členov menovaných. Nuľ akoľe by sme mohli by» spokojní my, keďľe ide o naąu koľu? Pán senátor Mikulíček sám povedal, ľe s výnimkou 9 členov 24 členná guvernérska rada skladá sa zo členov menovaných. Ja som trocha lojálnejąí a konątatujem toto: Do guvernérskej rady posiela krajinské zastupiteµstvo 9 členov, avąak jedna tretina z nich je uľ menovaná. Výbor vysiela 6 členov, z ktorých sú menovaní 2, ďalej bude 9 menovaných členov a tedy zo vąetkých 24 členov bude 14 menovaných. Pätnástym bude guvernér, ktorý je iba menovaným úradníkom vlády. Avąak voči miestoguvernérovi bude v praxi iba druhoradým úradníkom vlády. Vo skutku je viazaný k miestoguvernérovi a ąkolskému referátu, s ktorým spolu tvorí trojčatá.

Toto dostali Rusini. Snadno si potom môľe predstavi» ktokoµvek, koµko toho dostaneme my Maďari. A preca i my si poľadujeme účas» na autonomii, lebo ona bola daná národom územia od Karpat na juh.

Maďari Podkarpatskej Rusi uľ niekoµkokrá» podali vláde váľné návrhy na autonomiu. Ale tie sa vľdy octly v koąi, ako vôbec vąetko, čo podala opozícia, nech to bolo akokoµvek múdré, správné a tieľ s hµadiska ątátneho záujmu účelné. My sa nemôľeme sklama». My nemôľeme ani očekáva» nič, dokiaµ atmosféra, ktorá nás tuná dusí, nezmizí. Kým nedostaneme práva skutočné, a nie iba do sveta vytrubované, dotiaµ sa pomery nezmenia, lebo dotiaµ bude sa hµadie» na naąe pomery so ąkuµavým okom pseudohistorikov, ako sú "A-Zet" a Teichman, v neznalosti podstaty veci.

A preca sú vo vláde dva muľi, ktorí dôkladne ovládajú otázku maďarskú a mohli by ju i správne rieąi»: pán predseda vlády Hodľa a pán minister Dérer. Kým tak neučinia, dotiaµ nebudeme môc» odhlasova» nič, najmenej uľ toto nedochodča vlády. (Potlesk.)

Místopředseda Donát (zvoní): Dále má slovo p. sen. Földesi.

Sen. Földesi (rusky): Slavný senáte!

Jiľ 18 let uplynulo od té doby, kdy Podkarpatská Rus se sjednotila s Československou republikou dne 8. května roku 1919. Tehdy se sjednotily tři rady: Chustská, Preąovská a Uľhorodská a proklamovaly dobrovolné sjednocení s Československou republikou. Roku 1919 v měsíci květnu z Ruské ústřední rady bylo posláno do Prahy 100 delegátů, kteří potvrdili sjednocení s Československou republikou.

Karpatoruský národ jiľ 18 let bojuje za autonomii, dovolávaje se slov pana presidenta Masaryka, který pravil, ľe budeme míti tolik práv, kolik si vybojujeme. Dosud jsme nemohli vybojovati svých práv. České úřednictvo dává nám na kaľdém kroku cítiti, ľe nejsme pány ve své zemi a ľe naąe místo je někde u Budapeąti. To činí lidé, které jste poslali na Podkarpatskou Rus.

Vládní návrh o prozatímním uspořádání právního stavu guvernéra Podkarpatské Rusi

a zprávu ústavně-právního výboru moľno nejlépe charakterisovati pojmem nezdařený pokus. Tím jest také řečeno, ľe jde o méněcennou věc.

Za nejcennějąí bylo by moľno pokládati tu část celého elaborátu, kde zpráva ústavně-právního výboru obsahuje doznání, ľe tento vládní návrh jest pouze nadějným začátkem. Avąak tento první krok se uskutečňuje trochu pozdě. Ano, velmi pozdě.

Leč toto zpoľdění se odůvodňuje ve zprávě ústavně-právního výboru velmi slabými argumenty. Mluví se totiľ, ľe zpoľdění je ospravedlněno místními okolnostmi, ľe prý větąina obyvatelstva nebyla připravena k takovému spravování svého osudu, při kterém by byly zabezpečeny zájmy jak celého kraje, tak i zájmy státní jednoty.

A přece je nutno objektivně uznati, ľe v tomto smyslu okolnosti vůbec se nezměnily a zůstaly právě takovými, jakými byly ve chvíli dobrovolného sjednoceni Podkarpatské Rusi s Československem. Větąina obyvatelstva Podkarpatské Rusi i tehdy byla připravena k samosprávě právě tak, jako nyní. ®ádné změny v tomto směru se v lidu neudály. Ani ústavně-právní výbor ve své zprávě se nesnaľí uvésti třeba jen jeden fakt, který by mohl prokázati nějaké změny anebo zlepąení poměrů. Proto je zbytečné popírati a upírati, ľe aspoň tuto první etapu autonomie bylo by moľno uskutečniti jiľ velmi dávno, aniľ zájmy celého státu se octly v nebezpečí.

Příčiny, které přinutily vládu k tomu, aby začala uskutečňovati nepatrnou část svých starých povinností právě nyní, nutno hledati ve zcela jiných okolnostech neľ jsou ty, na které se odvolává ústavně-právní výbor ve své zprávě.

Jest to beze sporu nynějąí zahraniční situace a mezinárodní napětí. Avąak o těchto okolnostech ústavně-právní výbor mlčí. Ve spojení s vládním návrhem se veřejnému mínění vnucuje, ľe prý tento návrh jest důkazem dobré vůle vlády, ľe závazky republiky obsaľené v mírových smlouvách, budou zcela splněny.

Ale tento předpoklad nevyplývá ze skutečnosti. Prozatímní úprava pravomoci guvernérovy má za účel vytvořiti harmonické spojení státní správy s autonomní správou a guvernér jest tímto novým orgánem správy Porkarpatské Rusi.

Avąak ve skutečnosti i tato snaha není upřímná. Aby bylo dosaľeno tohoto účelu, vládní návrh postupuje zcela nedůsledně. Úprava pravomoci guvernérovy byla nesporně velmi příhodnou chvílí pro vládu, aby přesně a podrobně určila aspoň rozsah automních věcí. Ale návrh se tím vůbec nezabývá.

Je velmi charakteristické, ľe v soudních věcech návrh nepřiznává guvernéru ľádné pravomoci. Jiľ tento samotný fakt předem vrhá určité světlo na budoucnost. V daląím boji za autonomii pravomoc guvernérova bude nepochybně základem pro vládu, která bude míti moľnost poukazovati na to, ľe soudnictví i ze začátku nebylo pojímáno jako autonomní věc.

Návrh nejenom neurčuje základní pojmy, nýbrľ ponechává nerozřeąenou i tak důleľitou otázku, je-li guvernér jen nejvyąąím politickým činitelem Podkarpatské Rusi nebo je-li státním úředníkem v uľąím smyslu slova. Z toho, ľe guvernéra jmenuje a propouątí president republiky a ľe guvernér odpovídá před vládou a dále, ľe není pojat do ľádné úřední stupnice, bylo by nutno usuzovati, ľe jeho posice je politická.

Podobně se nahlíľelo na úřední postavení i dosavadních guvernérů, proto se demise vlády nebude týkati guvernéra. Guvernér zůstává na svém místě, dokud ho neodvolá president.

Avąak z návrhu je úplně jasně viděti, ľe guvernér ani zdaleka není opatřen těmi právy, které mu patří jako nejvyąąímu politickému representantovi Podkarpatské Rusi. Podle tohoto návrhu kaľdý meritorný čin guvernéra je vázán souhlasem viceguvernéra nebo návrhem referenta a konečně iniciativa guvernera v případě nesouhlasu s viceguvernérem nebo referentem můľe býti úplně zmařena. Jeho pravomoc vąude se určuje jen podmínečně, vąude nacházíme podmínku: nepatří-li to k rozhodnutí presidenta republiky, vlády, resortních ministrů a podobně.

V celém návrhu jako stín se plíľí určitá nedůvěra k osobě a úřadu guvernéra. Tato nedůvěra je tak zjevná, ľe to je přímo uráľlivé i pro karpatorusky národ samý.

Guvernér jako nejvyąąí politický representant autonomní správy je postaven přímo do směąné situace úpravou své pravomoci.

S ústavně-právního stanoviska se zde mluví o rozdělení pravomoci mezi guvernéra, viceguvernéra a jednotlivá ministerstva. Ale takové rozdělení odporuje § 3 ústavní listiny, který s určitosti říká, ľe v čele Podkarpatské Rusi stojí guvernér. O viceguvernéru v ústavní listině není ani zmínky. Proto postavení viceguvernéra a jeho osobnost, jako státního úředníka, nemůľe býti postavena na roveň s guvernérem. A zde to zní tak, ľe kdyľ guvernér nesouhlasí s viceguvernérem, je konec pravomoci guvernéra, a k tomu jeątě viceguvernér poľívá takových práv, které ústava zabezpečuje jen guvernérovi.

Podle nynějąího správního systému viceguvernér je obyčejným státními úředníkem, kterého nemůľe dokonce odvolati ani president republiky a který není odpověden před vládou. Jeho postavení je čistě úřednické a se stanoviska autonomie viceguvernér není ľádný politický representant. Jiľ proto viceguvernér nemůľe býti koordinovaným nejvyąąím činitelem autonomní správy.

Podle vysvětlení zprávy ústavně-právního výboru účelem návrhu je zabezpečiti harmonické spojení mezi státní a autonomní správou. Avąak toho účelu se snaľí dosáhnouti tím, ľe k platnosti a právní síle rozhodnutí nebo opatření guvernéra je nezbytně nutný souhlas viceguvernéra. To jest, ľe proti guvernérovi stojí viceguvernér jako státní úředník, ąéf státní správy na Podkarpatské Rusi.

To jest zjevným důkazem podřízenosti guvernéra a tato podřízenost ve vládním návrhu jest vybudována systematicky. Guvernér jen se souhlasem viceguvernéra můľe jmenovati a přeloľiti na jiná místa obecní a obvodní notáře, jen na návrh zemského úřadu můľe jmenovati starosty Uľhorodu a Mukačeva, pak potvrditi obecní volby atd.

Nepochybně praktický smysl autonomie můľe býti dosaľen jen tenkráte, kdyľ obyvatelstvo Podkarpatské Rusi bude moci snáze a ve větąím mnoľství vyuľívati výhod autonomie. Vľdy» autonomie musí slouľiti lidu. A proč by guvernér nemohl míti dostatek schopností k tomu, aby sám posoudil spravedlivost a schopnost těch lidí, které bude jmenovati v autonomní správě? Proč je nutná kontrola viceguvernéra nebo zemského úřadu? Snad guvernér nebude disponovati aparátem, který je nutný pro základní zkoumání věcí? Vľdy» se říká, ľe: v čele Podkarpatské Rusi stojí guvernér.

Anebo moľná, ľe osoba viceguvernéra s celostátního hlediska je spolehlivějąí neľ sám guvernér. Ale proč?

Podle návrhu zákona guvernér odpovídá před vládou. A proč v takovém případě není jejím členem a jen můľe býti pozván na schůze vlády? S hlediska harmonického vývoje státní správy a správy autonomní jeho účast ve vládě je nevyhnutelná. Anebo snad jsou obavy, ľe jeho přítomnost ve schůzích vlády můľe býti ąkodlivou pro stát.

Z tohoto návrhu zákona, který má upraviti právní postavení guvernéra, přímo křičí nedůvěra k tomuto guvernérovi a proto i já nemohu míti důvěru k tomuto návrhu a mám také právo nejenom předpokládati, nýbrľ i tvrditi, ľe celý Karpatoruský národ také nemá důvěry k tomuto návrhu.

Ústřední ruská národní rada vypracovala svůj návrh autonomie a předloľila jej vládě, ale ľádné odpovědi dosud neobdrľela. My stojíme za tímto návrhem Ústřední ruské národní rady a ľádáme splnění těch práv, která nám zabezpečuje St. Germainská mírová smlouva a ľádáme sjednocení Preąovské Rusi s Podkarpatskou Rusí.