Národní shromáždění Československé socialistické republiky 1961
III. volební období
71
Vládní návrh
Zákon
ze dne...........1961
o náhradách při úrazech a nemocech z povolání
Péče o bezpečnost a ochranu zdraví při práci v Československé socialistické republice spočívá na zásadě jednoty zabezpečovaní úkolů výroby a bezpečnosti při práci, na zásadě osobní odpovědnosti všech orgánů, které řídí, organizují a kontrolují práci, za vytváření podmínek bezpečné a zdravotně nezávadné práce a na zásadě nejširší bezprostřední účasti pracujících na zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Organizace péče o bezpečnost a ochranu zdraví při práci spočívající na těchto zásadách vytváří předpoklady pro účinné předcházení pracovním úrazům a nemocem z povolání a pro soustavné snižování úrazovosti.
V souladu s péčí, kterou vyspělá socialistická společnost věnuje všem pracujícím, je třeba též zajistit, aby; pracující, kteří trpí při práci úraz, se mohli vrátit do pracovního procesu a podílet se tak podle svých schopností na vytváření hodnot pro společnost. Vznikne-li pracovníkům poškození na zdraví úrazem nebo nemocí z povolání, je třeba rovněž zajistit, aby životní úroveň, jejich i rodinných příslušníků nedoznala podstatných změn.
K dosažení těchto cílů Národní shromáždění Československé socialistické republiky se usneslo na tomto zákoně:
Oddíl I
Náhrada škody vzniklé z pracovních úrazů a nemocí z povolání
Odpovědnost za vzniklou škodu
§ 1
(1) Došlo-li u pracovníka k poškození na zdraví nebo k jeho smrti úrazem, který se přihodil při výkonu jeho zaměstnání noho v přímé souvislosti s ním (dále jen "pracovní úraz"), odpovídá za škodu tím vzniklou podnik, u něhož byl pracovník v době úrazu v pracovním poměru.
(2) Za škodu způsobenou pracovníkovi nemoci z povolání odpovídá podnik, u něhož pracovník pracoval naposledy v pracovním poměru za podmínek, z nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen. Nemocemi z povolání se rozumějí nemoci uvedená v příloze k zákonu o sociálním zabezpečení nebo v předpisech podle něho vydaných, jestliže vznikly za podmínek tam uvedených.
(3) Pracovním úrazem ve smyslu odstavce 1 není úraz, který se pracovníkovi přihodil na cestě do zaměstnání a zpět.
(4) Podnik je povinen nahradit škodu i tehdy, když z jeho strany byly dodrženy povinnosti vyplývající z předpisu o bezpečnosti a ochraně zdraví při práči, nezprostí-li se odpovědnosti podle §§ 2 nebo 3.
§ 2
(1) Podnik se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že postižený pracovník svým zaviněním porušil předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci nebo příkazy, zákazy a jiné pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ač byl s nimi řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly kontrolovány a vyžadovány, a že toto porušení bylo jednou z příčin škody
(2) Zprostí-li se podnik odpovědnosti zčásti, určí se část škody, kterou nese pracovník sám, podle míry jeho zavinění. Bylo-li však další příčinou škody porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci se strany podniku nebo nedodrženi závazných pokynů daných podniku orgány státního odborného dozoru nebo orgány dozoru Revolučního odborového hnutí nad bezpečností a ochranou zdraví při práci, musí být část škody, kterou je povinen nahradit podnik; vždy vyšší než část škody, kterou nese pracovník sám.
§ 3
Podnik se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda byla způsobena výhradně tím, že postižený pracovník sám svým zaviněním porušil předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci nebo příkazy, zákazy a jiné pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ač byl s nimi řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly kontrolovány a vyžadovány.
§ 4
Směřovalo-li jednání pracovníka k tomu, aby odvrátil od sebe či od jiných nebezpečí přímo hrozící životu nebo zdraví nebo aby zabránil hospodářské škodě, nemůže se podnik zprostit odpovědnosti, i když pracovník postupoval způsobem uvedeným v § 2 odst. 1 nebo v § 3, pokud pracovník tento stav úmyslně nevyvolal.
Způsob a rozsah náhrady škody
§ 5
Při poškození na zdraví, které vzniklo pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, je podnik povinen nahradit poškozenému po dobu jeho pracovní neschopnosti ušlý výdělek, který nebyl uhrazen nemocenským, jakož i náklady léčení, pokud mu nebylo poskytnuto bezplatně, a to v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá.
§ 6
(1) Podnik je povinen pracovníka, který byl poškozen na zdraví pracovním úrazem nebo nemoci z povolání, po skončení jeho pracovní neschopnosti zaměstnávat na jeho původním pracovním místí nebo na takovém pracovním místě, kde druh požadované práce a pracovní podmínky jsou pro něj vhodné vzhledem k jeho schopnostem a jeho zdravotnímu stavu a kde pracovník, i když jeho pracovní schopnost je změněna, může dosahovat výdělku, který měl před pracovním úrazem nebo nemocí z povolání.
(2) Nemůže-li podnik poskytnout pracovníkovi takové pracovní místo, je povinen ve spolupráci s okresním národním výborem opatřit pracovníkovi takové pracovní místo v jiném podniku.
§ 7
(1) Neplní-li podnik povinnosti uložené mu v § 6, popřípadě opatří-li poškozenému jen takové pracovní místo, na němž pracovník nemůže dosáhnout výdělku, který měl před pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, je povinen nahradit poškozenému ušlý výdělek; pobírá-li poškozený částečný invalidní důchod při pracovním úrazu, přísluší mu náhrada ušlého výdělku, pokud není uhrazen tímto důchodem. Náhrada ušlého výdělku se poskytuje v rozsahu, ve kterém podnik za škodu odpovídá.
(2) Náhrada ušlého výdělku spolu s výdělkem poškozeného a případným částečným invalidním důchodem při pracovním úrazu nesmí činit více, niž by činil invalidní důchod vyměřený podle § 8.
(3) Jestliže čistý výdělek poškozeného po pracovním úrazu nebo nemoci z povolání spolu s případným částečným invalidním důchodem při pracovním úrazu přesahuje 1200 Kčs měsíčně, poskytne se mu náhrada ušlého výdělku jen v případě, činí-li aspoň 50 Kčs měsíčně.
(4) Náhrada ušlého výdělku podle předchozích odstavců nepřísluší pracovníkovi, který bezdůvodně odmítne nastoupit místo, které mu bylo opatřeno.
§ 8
(1) Jestliže se pracovník následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, za které zcela odpovídá podnik, stane invalidním, náleží mu invalidní důchod v nejvyšší míře podle předpisů o sociálním zabezpečení (zaopatření). Jestliže však podnik za škodu odpovídá jen zčásti, sníží se invalidní důchod podle věty prvé o poměrnou část rozdílu mezi tímto invalidním důchodem a invalidním důchodem při pracovním úrazu, který by pracovníkovi jinak náležel podle předpisů o sociálním zabezpečení (zaopatření), a to podle míry spoluodpovědnosti pracovníka.
(2) Po dobu, kdy je pracovníkovi přiznán invalidní důchod podle odstavce 1, nepřísluší mu vůči podniku nároky podle §§ 6 a 7.
(3) Pro trvání nároku na invalidní důchod vyměřený podle odstavce 1 platí předpisy o sociálním zabezpečení (zaopatření).
§ 9
Podnik je povinen v rozsahu, ve kterém odpovídá za poškození na zdraví způsobené pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, poskytnout pracovníkovi přiměřené jednorázové úrazové odškodnění, a to za ztíženi jeho společenského uplatnění a za bolest, která mu tím vznikla.
§ 10
(1) Jestliže pracovník následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zemřel; je podnik povinen nahradit náklady léčení, pokud nebylo poskytnuto bezplatně, a přiměřené náklady spojené s pohřbem, které nebyly uhrazeny pohřebným podle předpisů o nemocenském pojištění, a to v obojím případě tomu, kdo tyto náklady vynaložil.
(2) Důchody pozůstalých se vyměří z invalidního důchodu při pracovním úrazu, který by náležel zemřelému podlé 8.
(3) Pozůstalým, pokud mají nárok na důchody pozůstalých, je podnik povinen poskytnout dále jednorázové odškodnění, a ta vdově (vdovci) ve výši 3000 Kčs a každému dítěti ve výši 5000 Kčs.
(4) Podnik je povinen osobám, která byly výživou odkázány na výdělek zemřelého a nemají nárok na důchody pozůstalých a jejichž výživu nelze jinak dostatečné zabezpečit, poskytovat, co jim ušlo; náhrada nesmí činit celkem více než 1800 Kčs měsíčně.
(5) Náhrada a jednorázové odškodnění podle předchozích odstavců se poskytují v rozsahu, ve kterém podnik za škodu odpovídá.
Náhrada škody členům jednotných zemědělských družstev a jiným osobám
§ 11
(1) Členům jednotných zemědělských družstev a osobám, na které se vztahuje sociální zabezpečení družstevních rolníků (dále jen "členové jednotného zemědělského družstva"), odpovídá za škodu způsobenou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání jejich družstvo.
(2) Pro náhradu škody za pracovní úraz nebo nemoc z povolání členů jednotných zemědělských družstev platí ustanovení tohoto oddílu s odchylkami uvedenými v následujících odstavcích.
(3) Náhrada ušlého výdělku poskytovaná podle § 7 nesmí spolu s výdělkem poškozeného a případným částečným invalidním důchodem činit více než 1600 Kčs měsíčně.
(4) Jestliže člen jednotného zemědělského družstva se stane následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání invalidním, je jednotné zemědělské družstvo povinno v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, nahradit mu ušlý výdělek, pokud není uhrazen invalidním důchodem. Náhrada ušlého výdělku nesmí s připočtením invalidního důchodu činit více než 1600 Kčs měsíčně.
(5) Jestliže člen jednotného zemědělského družstva následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povolání zemřel, je jednotné zemědělské družstvo povinno v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, poskytnout osobám odkázaným svou výživou na zemřelého vedle náhrad uvedených v § 10 odst. 1 a 3, co jim ušlo, pokud to není uhrazeno dávkami důchodového zabezpečení. Náhrada spolu s důchody pozůstalých nesmí činit celkem více než 1600 Kčs měsíčně.
§ 12
(1) Nároky na náhradu škody podle ustanovení tohoto oddílu náležejí též při pracovních úrazech a nemocech z povolání učňů, členů výrobních družstev, příslušníků ozbrojených sil a příslušníků bezpečnostních sborů ministerstva vnitra, studentů vysokých škol a vědeckých (uměleckých) aspirantů, žáků základních devítiletých škol a středních škol, jakož i osob, které jsou činny pro socialistické organizace v poměru obdobném poměru pracovnímu, a jiných pracovníků, o kterých to stanoví Ústřední rada odborů.
(2) Osobám uvedeným v odstavci 1 odpovídá podnik, pro který byly tyto osoby činny.
(3) U osob povolaných k službě v ozbrojených silách, jejichž pracovní poměr vůči podniku po dobu této služby trvá, plní povinnosti podle § 6 tento podnik. Ministerstvo národní obrany a ministerstvo vnitra jsou však povinna spolupracovat při umísťování těchto osob podle § 6 odst. 2 a poskytovat náhradu ušlého výdělku podle § 7.
Uplatnění nároku na náhradu škody
§ 13
Nárok na nakradu škody podle tohoto oddílu zákona se promlčí ve třech letech ode dne, kdy došlo k pracovnímu úrazu nebo kdy byla zjištěna nemoc z povolání. I promlčecí doba však neskončí, dokud neuplyne šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl, jakou má škodu.
§ 14
Jakékoliv úmluvy mezi pracovníkem a podnikem nebo prohlášení pracovníka, jimiž se předem vzdává svých prav upravených tímto zákonem, jsou nepřípustné a neplatné.
§ 15
(1) Nárok na náhradu škody se uplatňuje u podniku. Podnik je povinen náhradu škody projednat se závodním výborem základní organizace Revolučního odborového hnutí, a to nejpozději do 15 dnů ode dne, kdy poškozený nárok u podniku uplatnil. Nedošlo-li k tomuto projednaní ve stanovené lhůtě, není tato skutečnost na překážku tomu, aby byl projednav spor o tomto nároku a aby o něm byla rozhodnuto.
(2) Spory o náhradu škody rozhodují rozhodčí orgány, pokud jsou k tornu příslušné podle zvláštních předpisů o rozhodování pracovních sporů [Zákon č. 37/1959 Sb., o postavení závodních výborů základních organizací Revolučního odborového hnutí, a vyhláška Ústřední rady odborů č. 189/1859 Ú. l., kterou se vydávají směrnice pro rozhodování pracovních sporu v závodech.], popřípadě soudy.
(3) Žalobu podle tohoto oddílu zákona může poškozený padat nejen u soudu příslušného podle občanského soudního řádu, ale i u soudu, v jehož obvodu byla škoda způsobena.
§ 16
(1) Ustanoveními tohoto oddílu zákona nevylučuje se odpovědnost podle jiných právních předpisů.
(2) I v těch případech, kdy se uplatňují podle jiných předpisů nároky na nakradu škody vzniklé pracovním úrazem nebo nemocí z povolání proti podniku, platí však ustanovení § 5 až 15 a v případech, kdy se uplatňují takové nároky proti jiné osobě než podniku, pletí obdobně ustanovení §§ 5 až 14 a § 15 odst. 3.
Oddíl II
Náhrada nákladů léčebné páče, dávek nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení (zaopatření)
§ 17
(1) Jestliže v podniku nebyly dodrženy povinnosti vyplývající z předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci nebo závazné pokyny dané podniku orgány státního odborného dozoru nebo orgány dozoru Revolučního odborového hnutí nad bezpečností a ochranou zdraví při práci a někomu tak bylo způsobeno poškození na zdraví nebo smrt, je tento podnik, i když u něho poškozený nebyl v pracovním poměru, povinen nahradit státu náklady léčebné péče, jakož i dávky nemocenského pojištění (služební příjmy v nemoci a dávky nemocenské péče v ozbrojených silách) a důchodového zabezpečení (zaopatření) poskytnuté z toho důvodu; tuto povinnost podnik nemá, jestliže si poškozený způsobil poškození na zdraví nebo smrt výhradně sám porušením předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci.
(2) Jestliže poškození na zdraví nebo smrt byly způsobeny vadou stroje nebo jiného provozního zařízení, postihuje povinnost stanovená s odstavci 1 také podnik, který dodal vadný stroj nebo jiné provozní zařízení anebo je vadně opravil.
(3) Okolnosti rozhodné pro to, že povinnost podniku k náhradě nevznikla, musí prokázat podnik.
§ 18
Nejde-li o případ uvedený v § 17, avšak podnik odpovídá podle tohoto zákona poškozenému za škodu vzniklou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, je povinen nahradit státu rozdíl mezi invalidním důchodem vyměřeným podle § 8 a invalidním důchodem při pracovním úrazu, který by pracovníkovi náležel podle předpisů o sociálním zabezpečení (zaopatření); u důchodů pozůstalých rozdíl, o který byly tyto důchody zvýšeny proto, že je bylo třeba vyměřit z invalidního důchodu podle § 8.
§ 19
(1) Kdo podle občanského zákoníka odpovídá za škodu, protože někoho úmyslně nebo z nedbalosti poškodil na zdraví nebo tak způsobil jeho smrt, anebo kdo podle předpisů o odpovědnosti za škody způsobené dopravními prostředky odpovídá za škodu vzniklou poškozením na zdraví nebo smrtí, je povinen nahradit státu náklady léčebné péče, jakož i dávky nemocenského pojištění (služební příjmy v nemoci a dávky nemocenské péče v ozbrojených silách) a dávky důchodového zabezpečení (zaopatření) poskytnuté z tohoto důvodu; a to v rozsahu odpovídajícím míře jeho odpovědnosti vůči poškozenému.
(2) Odpovídá-ti za, škodu občan podle občanského zákoníky a nejde-li přitom o poškození na zdraví nebo smrt, které způsobil úmyslně nebo v opilosti, nesmi výše náhrady nákladů a dávek přesáhnout čistku stanovenou v předpisech vdaných podle § 23 odst. 1.
§ 20
Náhrada dávek důchodového zabezpečení (zaopatření) podle § 17 až 19 musí být zaplacena v kapitálové hodnotě, vypočtené podle pojistně matematických zásad, žádá-li to orgán sociálního zabezpečení (zaopatření).
§ 21
(1) Nároky na náhradu nákladů a dávek podle §§ 17 až 19 se promlčují ve třech letech; promlčecí doba počíná
a) jde-li a náklady léčebné péče, ode dne skončení léčení,
b) jde-li o dávky nemocenského pojištění, ode dne poslední výplaty těchto dávek, a
c) jde-li o dávky důchodového zabezpečení (zaopatření), ode dne, kdy orgán sociálního zabezpečení (zaopatření) poskytl dávku poprvé.
(2) Při společném uplatnění nároků na náhradu nákladu a dávek podle §§ 17 až 19 z téže události nepovažuje se žádný z uplatněných nároků za promlčený, pokud běží promlčecí doba aspoň pro jeden z nich.
§ 22
o nárocích na náhradu nákladů a dávek podle §§ 7 až 29 rozhodují okresní národní výbory.
§ 23
(1) Ministerstvo zdravotnictví. Státní úřad sociálního zabezpečení a Ústřední rada odborů v dohodě s ministerstvem financí a zúčastněnými ústředními úřady mohou stanovit podrobnosti k § 17 až 19, zejména stanovit sazby náhrad nákladů léčebné péče; způsob společného uplatňování náhrad nákladů léčebné péče a dávek nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení; a za jakých podmínek se může od uplatňování těchto náhrad a nákladů zcela nebo zčásti upustit, jakož i upravit způsob řízení v těchto věcech.
(2) Státní orgány, orgány Revolučního odborového hnutí, jakož i všechny podniky jsou povinny v, mezích své působnosti podána na požádání sdělena potřebná pro uplatnění a vymáhání nákladů dávek podle § 17 až 19.
Oddíl III
Ustanovení společná a závěrečná
§ 24
Jestliže byly poškozenému nesprávně nebo omylem vyplaceny částky na náhradu škody podle oddílu I, lze je požadovat zpět, jen věděl-li poškozený nebo musel-li z okolností předpokládat, že jde o částky nesprávně určené nebo omylem vyplacené.
§ 25
Podnik odpovědný za škodu vzniklou pracovním úrazem nebo nemocí z povolaní, který poškozenému nahradil škodu nebo nahradil státu rozdíl mezi invalidními důchody uvedený v § 18, má nárok na náhradu vůči tomu, kdo poškozenému za takovou škodu podle jiných předpisů odpovídá, a to v rozsahu odpovídajícím míře této odpovědnosti vůči poškozenému.
§ 26
(1) Za zavinění podniku se považuje nejen zavinění jeho orgánů, nýbrž i zavinění pracovníků (členů) při plnění povinností vyplývajících z úkolů podniku. Nárok na náhradu škody nebo nárok na náhradu nákladů a dávek podle § 17 až 19 může být v takovém případě uplatněn jen proti podniku a ne vůči pracovníkovi (členovi).
(2) Pracovníci (členové), jejichž zavinění se přičítá podniku, odpovídají jen tomuto podniku, a to v rozsahu a za podmínek stanovených zvláštními předpisy. [Zákon č. 71/1958 Sb., o závazcích k náhradě škody způsobené zaměstnancem porušením povinností z pracovního poměru, a zákon č. 49/1959 Sb., o jednotných zemědělských družstvech.]
§ 27
(1) Předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci jsou předpisy na ochranu života a zdraví pracovníku, předpisy hygienicky a protiepidemické, technické normy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, předpisy dopravní, předpisy o ochraně proti požárům a předpisy o zacházení s hořlavinami, výbušinami, zbraněmi, jedy a jatkami škodlivými zdraví a látkami radioaktivními, pokud upravují otázky týkající se ochrany života a zdraví. Za předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci se považují i pravidla bezpečné a zdravotně nezávadné práce a technická pravidla o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, která byla vydána ústředním orgánem nebo se souhlasem závodního výboru základní organizace Revolučního odborového hnutí podnikem; u pravidel vydaných podnikem se dále vyžaduje, aby byla uznána za předpis o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci vyšším orgánem Revolučního odborového hnutí.
(2) Při posuzování, zda pracovník, který utrpěl pracovní úraz noho nemoc z povolání, porušil předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, není možno se dovolávat jen všeobecných ustanovení, podle nichž si má každý počínat tak, aby neohrožoval zdraví své i zdraví jiných.
(3) Příkazy, zákazy a jinými pokyny k zajištěna bezpečnosti a ochrany zdraví při práci jsou konkrétní pokyny dané pracovníkovi orgánem podniku k tomu příslušným.
§ 28
Povinností a práva podniku podle tohoto zákona mají též ostatní socialistická organizace a dále každý, u něhož pracují osoby v pracovním poměru.
§ 29
Pokud tento zákon nestanoví jinak, platí o náhrada škod, na které se vztahuje, obecné předpisy.
§ 30
(1) Ústřední rada odborů vydá v dohodě s ministerstvem zdravotnictví, Státním úřadem sociálního zabezpečení dalšími zúčastněnými ústředními úřady a orgány předpisy potřebné k provedení tohoto zákona, ve kterých může též stanovit výši, do které lze poskytnout jednorázové úrazové odškodnění (§ 9), rozsah náhrady škody a způsob jejího poskytování u učňů, studentů vysokých škol a žáka základních devítiletých škol a středních škol, jakož i u pracovníků, jejichž výdělek před pracovním úrazem nebo nemocí z povolání byl podstatně vyšší nežli průmětný roční výdělek rozhodný pro vyměření jejich invalidního důchodu.
(2) Ministerstvo zdravotnictví a Státní úřad sociálního zabezpečení upraví v dohodě s Ústřední radou odborů a s ostatními zúčastněnými ústředními úřady a orgány určování výše jednorázového úrazového odškodnění v jednotlivých případech.
(3) Ministerstvo národní obrany a ministerstvo vnitra vydají v dohodě s Ústřední radou odborů předpisy k provedeni tohoto zákona v oboru jejich působnosti; v těchto předpisech; obou též stanovit potřebná odchylky.
§ 31
(1) Ustanovení tohoto zákona platí i o nárocích na náhradu škody a nárocích na náhradu nákladů a dávek podle §§ 17 až 19 vzniklých v době od 2. ledna 1967 do 31. prosince 1961; pokud před 1. lednem 1962 nebylo o nich pravomocně rozhodnuto soudem nebo rozhodčím orgánem nebo nedošlo k dohodě; pravomoc okresních národních výborů podle § 22 se nevztahuje na řízení zahájená u soudu před 1. lednem 1962.
(2) Dávky na úhradu budoucna, ucházejícího výdělku, které pracovníkovi byly pravomocně přiznány soudem nebo rozhodčím orgánem nebo stanoveny dohodou podle zákona č. 58/1956 Sb., o náhradě škody za pracovní úrazy a o náhradě nákladů léčebné péče a dávek nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení, a která jsou splatné po 31. prosinci 1961, nesmí činit spolu s výdělkem pracovníka po pracovním úrazu nebo nemoci z povolání a případnými dávkami důchodového zabezpečení více než 2200 Kčs měsíčně.
§ 32
Nahrazuje-li se škoda vzniklá jinak než pracovním úrazem nebo nemocí z povolání, nesmí náhrada budoucna ucházejícího výdělku (355 o. z.) spolu s výdělkem poškozeného, kterého dosahuje po poškození, a s dávkami důchodového zabezpečení přesahovat 1600 Kčs měsíčně. Vzešla-li z poškození smrt, nesmí náhrada toho, co ušlo osobám odkázaným svou výživou na zemřelého (§ 356 o. z.), přesahovali spolu s dávkami důchodového zabezpečení celkem 1600 Kčs měsíčně. Zůstávají však nedotčena ustanovení Úmluvy o sjednocení některých pravidel o mezinárodní letecké dopravě (č. 15/1935 Sb.).
§ 33
Zrušuje se zákon č. 58/1956 Sb., o náhradě škody za pracovní úrazy a o náhradě nákladů léčebné péče a dávek nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení.
§ 34
Tento zákon nabývá účinnosti dnem 1. ledna 1962.
Důvodová zpráva
Všeobecná část
Nový způsob odškodňování pracovních úrazu a nemocí z povolání a uplatňování náhrad nákladů léčebné péče, dávek nemocenského pojištění a sociálního zabezpečení byl zaveden s účinností od 1. ledna 1957 zákonem č. 58/1956 Sb. Zákon měl přispívat k tomu, aby podniky v zájmu společnosti a tedy i v zájmu pracujících důsledně plnily všechny úkoly na úseku bezpečnosti a hygieny práce. Účelem tohoto zákona bylo též zaručit, aby pracujícím, kteří utrpěli pracovní úraz nebo kteří byli postiženi nemocí z povolání, byla tato újma uhrazena. Tento zákon měl být přínosem pro vytváření předpokladů účinné úrazové prevence.
Při jeho uplatňování v praxi docházelo k některým nedostatkům, které vyžadují odstranění, má-li odškodňování pracovních úrazů plnit svůj účel na poli úrazové prevence. Také je nutné, aby úprava odškodňování pracovních úrazů odpovídala hlavním zásadám nového zákona o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci č. 65/1961 Sb., jimiž jsou zásada nedílné jednoty zabezpečování úkolů výroby a bezpečnosti při práci, zásada osobní odpovědnosti všech orgánů, které řídí, organizují a kontrolují práci za vytváření podmínek bezpečné a zdravotně nezávadné práce a zásada nejširší bezprostřední účasti pracujících na zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
Zákon o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci přináší dále nov j-pohled na povinnosti a odpovědnosti všech orgánů a pracovníků, kuří plánuji; organizují, řídí a kontrolují práci. Vyzvedá výslovně plnou a nedílnou osobní odpovědnost vedoucích na všech stupních řízení proto, že především tito pracovníci mohou v rozsahu své působnosti a pravomoci plně zabezpečovat nedílnou jednotu bezpečnosti a ochrany zdraví při práci splněním výrobních a ostatních pracovních úkolů. Nedílnou součástí účasti pracujících na zajišťování bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je však také skutečnost, že všichni pracující v souladu s požadavky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci musí být zavázáni plnit své povinnosti na tomto úseku. To se musí nepochybně projevit při úpravě odškodňování pracovních úrazů.
Při průzkumu, jak se dosavadní úprava osvědčuje, bylo zjištěno, že v těch závodech, ve kterých je zákon č. 58/1956 Sb. řádně a svědomitě prováděn, tj. kde jsou zjišťovány příčiny úrazů a kde se na základě rozboru úrazovosti provádí soustavná výchova zaměstnanců k bezpečné práci, počet pracovních úrazů skutečně klesá. V závodech, kde nejsou úrazy řádně odškodňovány, nejsou zpravidla ani řádně, zjišťovány příčiny a okolností, za kterých k úrazům dochází, ani nejsou prováděna důsledně preventivní opatření.
Při provádění zákona č. 58/1956 Sb. byly zjištěny tyto hlavní nedostatky:
1. V mnoha závodech není prováděn rozbor příčin úrazů nebo nemocí z povolání. Nejsou prováděna ani opatření k nápravě. Příčiny úrazů jsou zjišťovány opožděně a teprve tehdy, když pracovníci žádají o odškodnění. Podniky pokládají mnohdy odškodňování za břemeno, které je pro u neúnosné, nezkoumají skutečné a pravé příčiny úrazů, nýbrž hledají cesty, jak by se zbavily odpovědnosti. Neprovádějí ani opatření, která mají vést ke zlepšení pracovních podmínek. Dole bylo zajištěno, že někteří vedoucí pracovníci na závodech neplní svou druhou a stejně důležitou povinnost rozhodnout o otázce odškodnění.
2. Další nedostatek v praxi odškodňování pracovních úrazů spočívá v tom, že nejsou správně rozlišovány úrazy, které jsou důsledkem rizika výkonu zaměstnání a které pracovníci nemohou předvídat, od úrazu, které si přivodí sami porušováním předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, ač byli s nimi řádně seznámeni, tedy z lehkomyslnosti. V mnohých případech bylo zjištěno, že byly na závodech zamítnuty zcela neprávem nároky pracovníka na odškodněni za úrazy, jež jsou typickým důsledkem rizika výkonem zaměstnání a kdy si pracovník hrozící nebezpečí vůbec nemohl uvědomit.
Důsledky úrazů a nemocí z povolání, které vyplývají z rizika určité práce a pracovních podmínek na pracovišti; nemohou být přenášeny na pracující (např. úrazy, jejichž příčinou je nepředvídaný tlak horniny nebo zeminy, vnitřní vady stroje, nedostatek místa v prostorách, které podnik nemůže rozšířit). Proto také nesmí být pracovníkovi odepřena náhrada škody vzniklé z pracovního úrazu nebo nemoci z povolání tehdy, jestliže škodu utrpěl nikoliv se zaviněním vedení podniku, ale škoda důsledkem rizika spojeného s výkonem zaměstnání.
Na druhé straně nelze však ukládat podniku odpovědnost za všechny pracovní úrazy a nemoci z povolání bez ohledu na to, jak pracovník jednal, zejména bez ohledu na to, že pracovník porušil bezpečnostní předpisy nebo konkrétní příkazy, zákazy a jiné pokyny k zajištění ochrany zdraví a bezpečnosti při práci, s nimiž byl řádně seznámen a jejichž dodržování bylo vyžadováno a kontrolováno.
Vždyť často vznikají úrazy proto, že zaměstnanec nepoužívá předepsaných ochranných pomůcek (např. čepic, šátku, přilby, brýlí, rukavic), že používá nebezpečných postupů nebo způsobů práce, překračuje předpisy o dovolené rychlosti apod. jde-li o povinnosti, s nimiž byl pracovník seznámen a které lehkomyslně porušil, ač jejich dodržování bylo na něm vyžadováno a kontrolováno, nebylo by správné, aby měl nárok na náhradu škody. Tím je možno výchovně působit na pracovníka.
Zjištěné nedostatky při provádění zákona mají příčinu i v zákoně samém. Dosavadní znění zákona nebylo pro vedoucí pracovníky jasným a srozumitelným návodem, v kterých případech se může podnik zprostit odpovědnosti zcela nebo zčásti a v kterých případech za úraz plně odpovídá. V zákoně nebylo např. jasně vyjádřeno, že podnik musí odškodnit všechny úrazy, které jsou důsledkem rizika výkonu zaměstnáni. Z těchto důvodů jsou v návrhu tzv. "zprošťovací důvody" přehodnoceny.
3. V případech, kdy pracovník pracuje mimo území svého závodu, např. na montáži v jiném závodě, nebylo ze zákona jasné, který podnik za škodu pracovním úrazem vzniklou odpovídá; zda odpovídá podnik, u něhož je v řádném pracovním poměru, nebo podnik, na jehož území probíhal pracovní proces. Tato nejasnost zákona vedla k nejistotě pro pracovníka, protože jeden podnik se vymlouval na podnik druhý. Protože každý podnik musí odpovídat za své pracovníky, o jejichž pracovní podmínky se má starat a k bezpečné práci je má vychovávat, je plně odůvodněné; aby i za škodu, která jim z pracovního úrazu vznikla, odpovídal mateřský podnik. Obavy, že by takovým řešením byla oslabena výchovná funkce zákona, nejsou na místě. Naopak bylo zjištěno, že u pracovníků, kteří pracují mimo území svého závodu, vznikají pracovní úrazy nejčastěji z viny mateřského závodu (např. nedostatečným vybavením pomůckami, nástroji, nedostatečnou instruktáží).
4. V praxi nevznikaly však potíže jen v otázkách vzniku nároku na náhradu škody, nýbrž také v otázkách rozsahu náhrady škody. Zákon č. 18/1956 Sb. odpoutal sice vznik nároku za náhradu škody od úpravy obsažené v občanském zákoníku, avšak pokud jde o rozsah náhrady škody; ponechal v platnosti ustanovení občanského zákonka (§ 355 a 356). Zákon ani prováděcí předpisy neurčovaly, jak má být škoda stanovena. Zvláštními předpisy byla stanovena pouze výše bolestného. Vodítkem byla jen mzda pracovníka, kterou pobíral v době, kdy se úraz stal nebo kdy byla zjištěna nemoc z povolání. Zákon tím, že převzal pro rozsah náhrady škody zásady občanského zákoníka, neumožnil, aby výše odškodnění byla v odůvodněných případech omezena. Tento nedostatek zákona se výrazně projevil zejména při náhradě budoucně ucházejícího výdělku v porovnání s dávka ze sociálního zabezpečení vznikaly zejména u těžkých úrazů nesrovnalosti (např. přechodně dosahovaly značně vysoký výdělek před úrazem byl základem pro výpočet měsíčního důchodu vypláceného poškozenému až do jeho smrti). Z těchto důvodů bylo nutné uvážit, jak rozsah náhrady škody omezit, aby byla poškozeným pracovníkům i jejich rodinám zaručena přiměřená životní úroveň. Jelikož dávky důchodového zabezpečení poskytované při pracovním úraze zajišťují ve své nejvyšší výměře dostatečně životní úroveň poškozeného a jeho rodiny, vychází návrh při stanovení rozsahu náhrady škody z předpisů sociálního zabezpečení. Nová úprava odstraní vypláceni nepřiměřeně vysokých peněžních důchodů, které podnik neúměrně zatěžovaly.
5. Na základě dosavadních zkušeností je nutno provést i změnu těch ustanovení, která upravuji odpovědnost podniků za náhradu nákladu léčebné péče a dávek nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení vůči státu. Hospodářští pracovníci na závodech i funkcionáři odborové organizace právem kritizovali ustanovení § 13 zákona č. 58/1956 Sb. Toto ustanovení totiž připouštělo i výklad, že příslušný orgán má nárok na náhradu nákladů léčebné péče, dávek nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení také tehdy, jestliže ze strany podniku bezpečnostní předpisy nebyly vůbec porušeny. Takové používání zákona, jak bylo zjištěno, nemohlo plnit výchovné poslání. Povinnost hradit příslušnému orgánu uvedené náklady musí být pobídkou k dodržování předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci celým kolektivem pracovníků podniku a musí vést k péči o lepší úrazovou zábranu, zdravé pracovní prostředí a tím také ke .snižování úrazovosti a nemocnosti z povolání. Odpovědnost podniku vůči zraněnému pracovníkovi; musí být široká, protože nelze na něho přenášet riziko, které je s výkonem práce spojeno (v tom se projevuje velká péče socialistické společnosti vůči pracujícím lidem); naproti tomu musí být odpovědnost podniku vůči příslušnému orgánu za náhradu nákladů léčebné péče, dávek nemocenského pojištění vyloučena a u dávek důchodového zabezpečení omezena v těch případech, kdy ze strany pracovního kolektivu bylo učiněno vše, co vyžaduje bezpečná a zdravá práce, když tedy byly dodrženy všechny bezpečnostní předpisy.
Navržená úprava vychází z uvedených zkušeností; aniž mění správnou zásadu o odpovědnosti podniků za škodu vzniklou pracovníkům z pracovních úrazů a nemocí z povolání, na níž byl vybudován zákon č. 58/1956 Sb.
Finanční dosah návrhu
Návrh zpřísňuje odpovědnost podniků podle prvého oddílu (odpovědnost vůči zaměstnancům) tím, že vypouští zprošťovací důvody podle § 2 odst. 1 písm. a) č. 1 a 3 zákona č. 58/1956 Sb. Jak bylo zjištěno, je počet pracovních úrazů toho druhu nepatrný. Dále návrh zpřísňuje odpovědnost podniků podle prvého oddílu pokud jde o škody vzniklé pracovníkům nemocemi z povolání.
Naproti tomu návrh omezuje rozsah náhrady škody proti dosavadnímu stavu.
Návrh celkově snižuje náklady podniků, pokud jde o částky vyplácené pracovníkům, a to i se zřetelem na to, že vyhláška č. 208/1958 Ú. l., o posuzování odůvodněnosti a přiměřenosti bolestného, podstatně proti dosavadní praxi snížila rozsah nároků, které mohou pracovníci požadovat. Zvýšení invalidních důchodů, a v důsledku toho též důchodů pozůstalých, z titulu odpovědnosti podniku za škodu, neznamená rovněž zvýšení nákladů pro státní rozpočet, neboť částku, o kterou byly tyto důchody zvýšeny, bude podnik vždy hradit.
Z provádění navrhovaného zákona nevzejdou pro státní rozpočet žádné nové náklady.
K jednotlivým ustanovením
K § 1
Podle zákona č. 58/1956 Sb. odpovídal za škodu provozovatel, tj. ten podnik, družstvo nebo jiná organizace, v jehož provozu ke škodě došlo. Poněvadž toto ustanovení, jak bylo již vysvětleno v obecné části důvodové zprávy, působilo v praxi obtíže, zavádí návrh místo zásady odpovědnosti provozovatele zásadu odpovědnosti podniku, u něhož je pracovník v pracovním poměru.
Podmínkou odpovědnosti podniku vůči pracovníkovi je vždy okolnost, že pracovník utrpěl úraz při výkonu zaměstnání nebo v přízná souvislosti s výkonem zaměstnání. Jen takový úraz je podle návrhu úrazem pracovním. Tento pojem se nekryje s pojmem pracovního úrazu, jaký má na mysli zákon č. 55/1956 Sb., o sociálním zabezpečení, kde se pod pojmem pracovního úrazu zahrnuje i úraz na cestě do zaměstnání a zpět. V tomto směru nepřináší návrh žádnou změnu. Výkonem zaměstnáni rozumí se výkon práce, který svým druhem a zaměřením spadá do činnosti podniku (plnění pracovních úkolů, pomoc spolupracovníkovi apod.). Výkonem zaměstnání je i služební cesta. Jestliže pracovník utrpí úraz při činnosti, která je zřejmým vybočením z činnosti podniku, neodpovídá podnik pracovníkovi za škodu vzniklou při takové činnosti.
Pracovním úrazem podle návrhu je však i úraz, který se sice nepřihodil pracovníkovi přímo při výkonu zaměstnání, avšak stal se mu v přímé souvislosti s ním. Jde např. o úraz, který se přihodil pracovníkovi při cestě od brány závodu na pracoviště, při cestě na oběd, při umývání v umývárně, při oblékání v šatů apod. V přímé souvislosti s výkonem zaměstnání je např. i stranická nebo odborářská činnost, kterou pracovník plní politické a hospodářské úkoly na závodě ve prospěch podniku. Pracovním úrazem podle navrhovaného zákona je tak úraz, který se pracovníkovi přihodí např. při cvičení v lidové milici.
K úrazu pracovníka muže dojít i v jiném podniku než v podniku mateřském, například při pracích montážních, průzkumových, při brigádách, které organizují patronátní závody. Jestliže úraz zavinil jiný podnik než mateřský, musí mít podnik, který škodu svému pracovníkovi uhradil, možnost žádat náhradu na tomto druhém podniku (srov. § 25). Totéž platí ovšem i o škodě vzniklé z nemoci povolání.
Za škodu, která vznikla nemocí z povolání, bude ve většině případů odpovídat pracovníkovi podnik, u něhož je pracovník v pracovním poměru. To platí i v případě, kdy pracovník byl postižen nemocí z povolaní v důsledku práce, kterou vykonával v jiném podniku na příkaz mateřského podniku.
Myšlenka vyjádřena ve čtvrtém odstavci tohoto ustanovení má čelit nesprávnému chápání a provádění zákona. Má připomenout, že nelze odmítat odškodnění ani v těch případech, kdy úraz vznikl z události, kterou nebylo možno odvrátit (například úrazy, jejichž příčinou je nepředvídaný posun horniny nebo zeminy, vnitřní vady stroje, nedostatek místa v prostorách, který nemůže závod odstranit). Dále zná ustanovení tohoto odstavce upozornit na to, že nelze odmítat odškodnění v těch případech, kdy jde u pracovníka jen o znalou neopatrnost a kdy mu nelze vytýkat lehkomyslnost. Při malé nepozornosti, která se může každému při práci stát a kdy úraz je vlastně důsledkem rizika výkonu zaměstnání (například pracovníkovi se při práci na pile smekla ruka), podnik za úraz plně odpovídá a je proto povinen úraz odškodnit v rozsahu podle navrhovaného zákona.
K §§ 2 až 4
V návrhu jsou provedeny tyto změny ve zprošťovacích důvodech:
1. Dosud se mohl podnik zprostit odpovědnosti zcela nebo zčásti jen tehdy; prokázal-li, že pracovník porušil předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práči nebo zanedbal důležitou povinnost svého povolání. Musel tedy podnik odškodnit i takový úraz, který si pracovník způsobil tím, že nedbal příkazů, zákazů nebo jiných pokynu, které mu v zájmu bezpečené práce dal nadřízený v případech, na něž nebylo pamatováno v bezpečnostních předpisech. Tento nedostatek návrh odstraňuje tím, že zavádí nový zprošťovací důvod v § 2 a 3, který je v plném souladu se zvýšenou odpovědností za dodržování zásad bezpečné práce, již nový zákon o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci ukládá všem pracovníkům podniku.
Porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci, jakož i konkrétních příkazů, zákazů a jiných pokynů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci je závažným pochybením ze strany pracovníka. Proto se může podnik zprostit odpovědnosti nejen zčásti, ale i zcela, prokáže-li, že škoda pochází výhradně z takového porušení. Porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci musí být lehkomyslné. Předpokladem této lehkomyslnosti je skutečnost, že pracovník byl se svými povinnostmi řádně seznámen a že jejich dodržování bylo vyžadováno a kontrolováno, takže jde z jeho strany o zaviněné jednání. Jestliže tedy např. provedení výzkumu, zlepšovacího námětu, vynálezu apod., vyžaduje odchýlit se někdy od dosud platných předpisů o bezpečnosti a ochran zdraví při prácí a podnik s takovým postupem souhlasí, nemůže se v případě pracovního úrazu zprostit odpovědnosti z důvodu, že pracovník nepostupoval v souladu s těmito předpisy.
Je-li zaviněné lehkomyslné porušení těchto předpisů jedinou příčinou škody, zprostí se podnik odpovědnosti zcela. Je-li takové porušení ze strany pracovníka jednou z několika příčin škody; zprostí se podnik odpovědnosti pouze zčásti, tj. musí na hradit část škody, kdežto druhou část nese pracovník sám. Část, kterou hradí podnik, se určí tak; že se od celé škody odečte díl, který odpovídá míře pracovníkova zavinění. Čím je zavinění pracovníka vyšší, tím menší část škody hradí podnik. Druhou příčinou škody nemusí být vždy porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci ze strany podniku. Je-li jednou z příčin škody porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci z strany podniku, je toto porušení ze strany podniku závažnější než porušení takových předpisů ze strany pracovníka. Proto návrh stanoví v § 2 odst. 2, že podnik musí nahradit pracovníkovi převážnou část škody, kdežto pracovník nese sám jen menší část škody, jestliže porušil předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci také podnik.
2. Návrh nepřejímá dosavadní ustanovení o důležité povinnosti povolání. Toto ustanovení byla; jak se zjistilo, zdrojem četných nedorozumění. Dokonce se za porušení důležité povinnosti povoláni považovala i menší neopatrnost. Takové pojetí bylo v rozporu s posláním zákona a narušovalo jeho výchovné působení. Z tohoto důvodu návrh od uvedeného zprošťovacího důvodu upouští.
3. Podle zákona č. 58/1956 Sb. se provozovatel zprostil odpovědnosti, prokázal-li, že škoda byla způsobena výhradně neodvratitelnou událostí, která neměla původ v provozu Nebo neodvratitelným jednáním osoby třetí. Taky tyto zprošťovací důvody byly, jala bylo zjištěno, zdrojem nesprávného chcípání zákona a bylo jich používáno zpravidla tehdy, jestliže podnik chtěl žádost zraněného pracovníka zamítnout. Šlo celkem o malý počet případů. Proto se také tyto zprošťovací důvody do návrhu nepřejímají.
4. Návrh zavádí stejný rozsah odpovědnosti u pracovních úrazů i nemocí z povolání. Podle zákona č. 58/1956 Sb. byla odpovědnost podniku na škodu vzniklou nemocí z povolání mírnější než odpovědnost za škodu vzniklou z pracovního úrazu tento rozdíl není odůvodněný. Není správné, aby pracovník nesl sám škodu, která mu nemocí z povolání vznikla, jestliže neporušoval předpisy o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci ani konkrétní příkazy, zákazy a jiné pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Nemoc z povolání je v takovém případě důsledkem rizika výkonu zaměstnání, které nelze přenášet na pracovníka.
K § 5
Rozsah náhrady škody poskytovaný po dobu pracovní neschopnosti je převzat z dosavadní úpravy podle zákona č. 58/1956 Sb.
Poškozený nemá zpravidla nárok na náhradu celé škody, která mu vznikla úrazem nebo nemocí z povolaní. Nemá nárok na náhradu té části škody, která mu byla uhrazena podle předpisů o nemocenském pojištění. Jen když mu výjimečně nebylo poskytnuto bezplatné léčení, má nárok vůči zaměstnavateli na náhradu nákladů léčení. Má tedy poškozený; pokud jde o náhradu škody podle tohoto návrhu, pouze doplňující nárok.
Poškozený má ovšem doplňující nárok na náhradu škody jen tehdy, jestliže se podnik nezprostí zcela nebo zčásti odpovědnosti. Jestliže podnik prokáže skutečnosti uvedené v § 2 návrhu, nenahrazuje se pracovníkovi celá část škody, která mu podle příslušných předpisů nebyla upražena, nýbrž jen její část. Pokud se v § 2 hovoří o časti škody, rozumí se tím ta část škody, která se vypočte z celkového rozsahu doplňujícího nároku. Nejdříve je nutno určit tu část škody, na jejíž náhradu má poškozený doplňující nárok, a teprve z této části se určí část, kterou nesa pracovník sám, a část, kterou je povinen nahradit podnik. Tato zásada platí i pro stanovení rozsahu náhrady škody podle §§ 5 až 12.
K § 6
Zvláštní předpisy, zejména předpisy o péči o osoby se změněnou pracovní schopností (např. vyhláška č. 20/1960 Sb.), ukládají podnikům úkoly, které mají usnadnit návrat těchto osob do pracovního procesu. Návrh zdůrazňuje proto pouze povinnost podniku zařadit pracovníky poškozená pracovním úrazem nebo nemocí z povolaní po skončení jejich pracovní neschopnosti především na jejich původní místo, a brání-li tomu vážné důvody, umožňuje jejich zařazeni na jiné přiměřené místo, na kterém poškozený nebude zkrácen ve svém výdělku. Chce-li podnik tento úkol plnit, musí pracovníka zařadit alespoň na takové místo, kde jeho výdělek; s připočtením případného částečného invalidního důchodu, odpovídá výdělku, který poškozený měl před ublížením na zdraví; jestliže výdělek po pracovním úrazu spolu s případným částečným invalidním důchodem při pracovním úrazu činí více než 12000 Kčs, nesmí pokles výdělku činit více než 50 Kčs.
Jelikož v některých případech, zejména u malých, podniků; může umisťování těchto osob působit vážné potíže, stanoví se, že v takovém případě je podnik povinen, ve spolupráci s okresním národe ním výborem, opatřit poškozenému umístění v jiném podniku. K splnění tohoto úkolu nestačí, aby podnik pouze nabídl poškozenému místa v jiných podnicích a nestaral se, zda poškozený byl na tato místa skutečně přijat. Úkol lze považovat za splněný, až poškozený bude v jiném podniku přijat do práce.
K § 7
Toto ustanovení se vztahuje na ty poškozené, u nichž již skončila pracovní neschopnost. Půjde zde tedy nejenom o osoby, které následkem pracovního úkazu nebo nemoci z povolání pobírají částečný invalidní důchod, ale i osoby, které nepobírají žádný důchod.
Nová úprava znamená, že podnik, který nebude plnit povinnosti uložené mu v § 6, bude nucen poškozenému poskytovat v rozsahu ve kterém za ublížení na zdraví odpovídá, náhradu ušlého výdělku, a to až do doby, dokud svým povinnostem nedostojí. Navrhovaná úprava přispěje ve svých důsledcích podstatně k zařazování osob se změněnou pracovní schopností do pracovního procesu.
Při posuzování, zda dochází k poklesu původního výdělku, bude nutné vycházet z příčinné souvislosti, tj. zda nižší pracovní výkon je ovlivněn zdravotním stavem poškozeného v souvislosti s úrazem nebo nemocí z povolání. Pokles výdělku v důsledku ztráty prémií při neplnění plánu podnikem nebo přeřazení zaměstnance z důvodu reorganizace apod. nelze považovat za pokles výdělku, který souvisí s utrpěným úrazem nebo nemocí z povolání.
Odstavec 2 zajišťuje, aby i při poskytování náhrady ušlého výdělku platila zásada, že částka odpovídající nejvyšší výměře invalidního důchodu dostatečnou náhradou škody za ublížení na zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání.
Odstavec 3 umožňuje nepřihlížet k poklesu výdělku zcela nepatrnému. Jelikož však při nízkých výdělcích je i malý pokles výdělku pro poškozeného citelný, stanoví se, že u výdělku včetně případného částečného invalidního důchodu do 1200 Kčs měsíčně je třeba ušlý výdělek hradit vždy.
Odstavec 4 podněcuje též poškozené, aby se znovu zařadili do pracovního procesu, neboť neodůvodněné odmítnutí pracovního místa, které jim bylo opatřeno, má za následek ztrátu nároku na náhradu ušlého výdělku. Musí ovšem jít o bezdůvodné odmítnutí pracovního místa. O takový případ nepůjde; jestliže poškozený odmítne nabízené místo např. proto, že neodpovídá podmínkám stanoveným posudkovou komisí sociálního zabezpečení.
K § 8
V tomto ustanovení se vychází ze zásady, že vyšší výměra invalidního důchodu podle zákona č. 55/2956 Sb. (tj. u pracovníků I. pracovní kategorie 90%, u ostatních pracovníků 85% průměrného výdělku, nejvýše však u pracovníků I. pracovní kategorie 2200 Kčs, u pracovníků II. pracovní kategorie 1800 Kčs, a u pracovníků III. pracovní kategorie 1600 Kčs) je v podstatě dostačující náhrada škody za poškození zdraví pracovním úrazem nebo nemocí z povolání. Proto částka odpovídající v konkrétním případě nejvyšší výměře invalidního důchodu je podle nové úpravy nejvyšší pramicí, do které lze náhradu škody poskytnout.
Proti náhradě škody poskytované podle zákona č. 58/1956 Sb. znamená navrhovaná úprava určité snížení rozsahu náhrady škody, neboť dosud se poškozeným vyplácela náhrada ušlého, resp. budoucně ucházejícího výdělku až do výše výdělku poškozeného před ublížením na zdraví. Toto omezení rozsahu náhrady škody se citelněji dotkne; pouze pracovníků s vyššími platy, ale vždy zajišťuje dostatečnou životní úroveň poškozeného i jeho rodiny.
Ustanovení 8 v podstatě znamená, že se zvyšují invalidní důchody poskytované následkem pracovního úrazu nebo nemoci z povoláni, za které odpovídá podnik. Přitom rozsah, ve kterém podnik poškozenému odpovídá za ublížení na zdraví má vliv zva stanovení výše invalidního důchodu. Počítá s tím; že orány příslušné k vyměření důchodu by stanovily vyšší invalidní důchody podle tohoto ustanovení na zakládá dokladu o odpovědnosti podniku za pracovní úraz nebo nemoc z povolání. Takovýto dokladem bude dohoda podniku a pracovníka o rozsahu odpovědnosti nebo rozhodnutí rozhodčího orgánu, popřípadě soudu. Dle těchto dokladů by se invalidní důchod vyměřil buď v nejvyšší výměře; nebo částka; o kterou invalidní důchod v nejvyšší výměře přesahují invalidní důchod, na který by jinak poškozený měl nárok podle zákona č. 55/1956 Sb., se přiměřeně sníží podle míry zavinění pracovníka. Zvýšení invalidních důchodu v případě, že za pracovní úraz nebo nemoc z povolání odpovídá podnik, je účelné též proto, že se odstraní dosavadní poskytování dvojích důchodů poškozeným, neboť poškozený bude dostávat důchod jen od orgánů sociálního zabezpečení, které jsou k tomuto úkolu nejpovolanější. Zvýšení invalidních důchodu v důsledků pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, za které odpovídá podnik, je účelné; neboť tak se odliší od případů, kdy za ublížení na zdraví odpovídá poškozený sám.
Takto vyměřené invalidní důchody se řídí předpisy o sociálním zabezpečení. Zvýšený invalidní důchod bude tedy náležet i důchodci, který se zařadí do práce, neboť předpisy sociálního zabezpečení nezkracují poskytované invalidní důchody proto; že důchodce začne pracovat. Přestože zvýšení důchodů je motivováno náhradou škody, považuje se za účelné nepřihlížet v budoucnu k případnému výdělku důchodců, neboť tak bude úprava též podnětem k tomu, aby se poškození vraceli podle svých schopností do pracovního procesu.
Z odstavce 2 vyplývá, že nejsou dotčeny nároky poškozeného na náhradu ušlého výdělku podle § 5 a při odnětí invalidního důchodu, resp. při přeměně invalidního důchodu na částečný invalidní důchod při pracovním úrazu nároky podle § 7.
K § 9
Jednorázové úrazové odškodnění nahrazuje dosavadní bolestné a odškodnění za zohyzdění. Úprava sjednocuje tato odškodnění v jediné a počítá s tím; že při jeho poskytování bude přihlíženo jak k hlediskům, podle kterých se dosud vyměřovalo bolestné, tak i k hlediskům, podle kterých se poskytovalo odškodnění za zohyzdění. Bude proto přicházet v úvahu v případech, kdy poškozený má podle dosavadních předpisů nárok na bolestné (vyhláška č. 208/1958 Ú. l.), i v případech, kdy ublížení na zdraví snížilo poškozenému jeho životní podmínky a společenské uplatnění.
K § 10
Náhrady uvedené v odstavci 1 jsou převzaty ze zákona č. 58/1956 Sb. Na rozdíl od dosavadní úpravy nebude podnik, který za pracovní úraz nebo nemoc z povolání odpovídá, poskytovat pozůstalým, kteří pobírají důchody pozůstalých, náhradu ve formě peněžního důchodu. Předpisy sociálního zabezpečení zabezpečují pozůstalým dostatečné důchody. Důchod vdovy činí 70% invalidního důchodu, na který by zemřelý měl nárok, a důchod sirotčí pak 25%, popřípadě 50%. To znamená, že vdova s dvěma dětmi pobírá důchod; který činí celkem 120% invalidního důchodu, na který by měl zemřelý nárok. Z odstavce 2 vyplývá, že důchody pozůstalých se vyměřují vždy ze zvýšeného invalidního důchodu uvedeného v § 8, takže i tímto způsobem budou pozůstalí odškodněni. Jelikož však jde o nejtěžší následky pracovního úrazu nebo nemoci z povolání, ukládá se podnikům, které za úraz nebo nemoc z povolání odpovídají, poskytnout pozůstalým menší jednorázová odškodnění (odstavec 3).
Rozhodující pro přiznání náhrady podle odstavce 4 bude okolnost, že výživu těchto osob nelze jinak dostatečně zabezpečit. Jestliže rodiče zemřelého mají například další děti, které mohou zajistit jejich výživu, nabude důvodu k poskytování této náhrady. Totéž bude platit i v případě, kdy půjde o osoby pracovně schopné, jejichž výživu lze zajistit jejich zařazením do pracovního procesu.
K § 11
Odchylná úprava náhrady škody u členů jednotných zemědělských družstev je odůvodněna úpravou jejích sociálního zabezpečení. Jelikož důchodové dávky poskytované členům těchto družstev jsou v poměru k dávkám poskytovaným pracovníkům podstatně nižší, stanoví se, že družstvo je povinno vyplácet svému členu v případech invalidity následkem úrazu nebo nemoci z povolání náhradu ušlého výdělku, pokud není uhrazena, dávkami důchodového zabezpečení. Tato povinnost jednotná zemědělská družstva plně nezatíží, neboť jsou povinně pojištěna proti následkům zákonné odpovědnosti (vyhláška č. 211/1959 Ú. l.).
Nejvyšší hranice, do které lze náhrady poskytovat, zajišťuje, aby odškodňování těchto družstevníků bylo stejného rozsahu jako odškodňování pracovníků a aby nepřesáhlo nejvyšší výměru invalidního důchodu pracovníků III. pracovní kategorie.
Důvody, které vedou k odchylné úpravě odškodňování družstevníků při jejich invaliditě, platí i pro odškodňování pozůstalých.
Prováděcí předpis vydaný podle § 30 odst. 1 stanoví bližší podrobnosti o způsobu výpočtu náhrad poskytovaných podle tohoto ustanovení.
K § 12
Podle § 19 zákona č. 58/1956 Sb. měly nárok na náhradu škody vzniklou pracovním úrazem nebo nemocí z povolání osoby; které jsou účastny důchodového zabezpečení (pojištění) podle zákona č. 55/1956 Sb. nebo předpis u podle něho vydaných, jakož i příslušníci ozbrojených sil, kteří jsou účastni důchodového zaopatření podle zvláštních předpisů Návrh upouští od této zásady. Podle návrhu mají nárok na náhradu škody vzniklé z pracovního úrazu nebo nemoci z povolání vedle osob, na které se vztahuje § 11, jednak osoby výslovně v tomto ustanovení vyjmenované, jednak všechny osoby; které jsou činny pro socialistické organizace v poměru obdobném poměru pracovnímu. Okruh osob, které mají podle návrhu nárok na náhradu škody je tedy užší než okruh osob oprávněných podle zákona č. 58/1956 Sb. (nezahrnuje například sportovce).
Podle odstavce 2 odpovídá osobám, které mají stejná nároky jako pracovníci podniku, tem podnik; pro který byly tyto osoby činny. V prováděcím předpise bude stanoveno, která organizace za škodu odpovídá v těch případech, kdy by mohly vzniknout nejasnosti. V prováděcím předpise bude například stanoveno; že učňům, jejichž výchova se zabezpečuje v jiném podniku, odpovídá tomto podnik, dá se že studentům a žákům, kteří vykonávají v závodech výrobní praxi, odpovídá podnik, ve kterém pracují, za škodu vzniklou žákům z pracovního úrazů při práci ve školní dílně a na školním pozemku odpovídá příslušný národní výbor (školská správa) apod.
Odchylka uvedená v odstavci 3 je důsledek povinnosti vyplývajících ze zákona č. 64/1950 Sb., o sociálním zabezpečení osob povolaných k službě v branné moci a jejich rodinných příslušníků je spravedlivé, aby osoby, které utrpěly úraz při výkonu služby v ozbrojených silách, se mohly zařadit do práce především v podniku, ve kterém pracovaly před nástupem této služby. Nebude-li možná je takto umístit, bude též povinností ministerstva národní obrany a ministerstva vnitra postarat se o jejich přiměřené umístění. Tyto orgány též budou poskytovat náhradu ušlého výdělku podle § 7.
K § 13
V naprosté většině případů se poškozený dozví o výši škody, kterou utrpěl, nejpozději asi do dvou let ode dne, kdy došlo k úrazu nebo kdy)tyla zjištěna nemoc z povolání. Proto je správné stanovit tříletou promlčecí dobu počínající dnem, kdy se Oraz stal nebo kdy byla zjištěna nemoc z povolání Určení počátku promlčecí doby nebude působit v praxi potíže.
V druhé větě se pamatuje na ty případy, kdy se poškozený dozví o škodě po delší době; například zjistí-li se následky úrazu za 5 let ode dne, kdy se úraz přihodil. Aby byl i v těchto výjimečných případech pracovník chráněn, stanoví návrh, že promlčecí doba neskončí, dokud ale uplyne 6 měsíců ode dme, kdy se poškozený dozví, jakou má škodu.
Promlčecí lhůty platí i pro pracovní úrazy; k nimž došlo před počátkem účinnosti navrhovaného zákona, pokud o nárocích nebylo pravomocně rozhodnuto nebo nedošlo k dohodě.
K § 14
Toto ustanovení chrání pracovníka před vyžadováním reversů, jimiž by se předem vzdal svých nároků. O vzdání se nároků již vzniklých platí obecná ustanovení.
K § 15
Návrh nepřejímá dosavadní ustanovení, podle něhož bez projednání s příslušným orgánem odborové organizace nemůže poškozený uplatnit nárok žalobou u soudu, ani ustanovení, podle něhož doba, po letorou toto projednání trvalo, se nepočíti do promlčecí doby. Tato změna je odůvodněna tím, že spory mezi poškozeným a podnikem o náhradu škody budou rozhodovány jako pracovní sporý v rozhodčím řízení. Neprojednání věci podle odstavce 1 není podle návrhu procesní překážkou, která by bránila tomu, aby rozhodčí orgán nebo soud mihl o věci jednat a rozhodnout. Nedošlo-li k projednání se závodním výborem ve stanovené lhůtě, spor může být projednán a o věci rozhodnuto. Toto ustanovení má čelit všem obtížím, které se dosud vyskytovaly, a odstranit přeložky, aby se pracovníci mohli svého práva rychle dovolat.
Zvláštními předpisy o rozhodování pracovních sporů jsou: zákon č. 37/1959 Sb. (čl. 8 a 9 usnesení IV. všeodborového sjezdu o závodních výborech základních organizací ROH), §§ 405 a) až 405 d) občanského soudního řádu, vyhláška č. 184/1959 Ú. l., letorou se vydávají směrnice pro rozhodování pracovních sborů v závodech, a směrnice Ústředního svazu výrobních družstev pro rozhodování pracovních sporů ve výrobních družstvech (Věstník Ústředního svazu výrobních družstev č. 4/1960).
Podle občanského soudního řádu může pracovník podat žalobu u soudu, v jehož obvodu má právnická osoba (podnik) sídlo; týká-li se věc převážně organizačně nižší správy právnické osoby, u soudu, v jehož obvodu je sídlo táto správy (§ 11 o. s. ř.). Kromě toho může podat pracovník žalobu u soudu, v jehož obvodu je jeho pracoviště (§ 407 odst. 2 o. s. ř.). Návrh tuto možnost rozšiřuje také na soud, v jehož obvodu byla škoda způsobena.
K § 16
Podle tohoto ustanovení jsou nedotčeny nároky pracovníků na náhradu škody podle jiných předpisů, například podle §§ 337 následujících občanského zákoníka nebo podle zákona č. 63/1951 Sb., o odpovědnosti za škody způsobené dopravními prostředky Škoda vzniklá pracovníkovi na služební cestě jako cestujícímu v dopravním prostředku). Poškozený se může domáhat nároku na náhradu z toho či onoho prvního důvodu. Záleží na jeho volbě náhrady ovšem může dosáhnout jen jednou.
I když se poškozený domáhá nároku na náhradu škody vzniklé z pracovního úrazu nebo nemoci z povolání podle jiného právního předpisu; platí některá ustanovení návrhu, například ustanovení o způsobu a rozsahu náhrady škody.
K § 17
Náklady léčebné péče, jakož i dávky z nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení, které byly poškozenému poskytnuty, je povinen nahradit vždy ten podnik, v němž nebyly dodrženy povinnosti vyplývající z předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci nebo ze závazných pokynů daných orgány státního odborného dozoru nebo orgány dozoru Revolučního odborového hnutí, i když poskytl odškodnění podnik, v němž je pracovník v řádném pracovním poměru.
Nezáleží na tom, zda porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci nebo závazných pokynů lze vytýkat orgánům podniku (například pracovníkům vedení podniku) nebo několika či jednomu spolupracovníkovi poškozeného. Povinnost podniku hradit příslušnému orgánu uvedené náklady musí být pobídkou k dodržování bezpečnostních předpisů a závazných pokynů celým kolektivem pracovníků a musí vést k péči o lepší úrazovou zábranu, zdravé pracovní prostředí a tím také ke snižování úrazovosti a nemocnosti z povolání. Byly-li v podniku porušeny povinnosti vyplývající z bezpečnostních předpisů nebo závazných pokynů, je nutno nároky státu na náhradu vynaložených nákladů uplatňovat důsledně.
Podle zákona o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci je péče o zdravou a bezpečenou práci věcí, všech pracovníků podniku. Podnik tvoří celý kolektiv pracujících a podnik může splnit všechny úkoly - i z hlediska bezpečnosti při práci jen společným úsilím všech. Proto podnik musí nést též odpovědnost vůči sutu za vynaložené náklady, ať byly porušeny povinnosti vyplývající z bezpečnostních předpisů nebo závazných pokynu vedoucími pracovníky nebo ostatními pracujícími při plnění jejich pracovních úkolů pro podnik.
K § 18
Toto ustanovení zajišťuje, aby státu byla vždy uhrazena částka, o kterou se podle § 8 návrhu zvyšují invalidní důchody proti invalidním důchodům při pracovním úrazu podle předpisů sociálního zabezpečení a následkem toho též důchody pozůstalých. Bylo-li příčinou úrazu porušení předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci nebo závazných pokynů, bude stát požadovat náhradu od podniku podle § 17. došlo-li k ublížení na zdraví z jiných příčin, bude náhrada nákladů požadována jen od mateřského podniku, který za škodu podle návrhu odpovídá, neboť podle rozsahu této odpovědnosti byly poškozeným také zvýšeny invalidní důchody neb důchody pozůstalých o částky, která podnik musí nahradit. Náhradu jiných nákladů nebude stát od mateřského podniku z titulu jeho odpovědnosti za škodu požadovat; nebude tedy státu hrazena ani ta část invalidního důchodu (důchodu pozůstalých), na kterou by poškozený jinak měl nárok podle předpisů o sociálním zabezpečení.
K § 19
Toto ustanovení návrhu je obecným předpisem, podle něhož má být uplatněn nárok státu na náhradu nákladů léčebné péče, dávek nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení (zaopatření). Například jeden občan druhého občana na ulici úmyslně napalme. Státní zdravotní správa poskytne zraněnému bezplatnou lékařskou péči; orgán odborové organizace poskytne zraněnému v době jeho pracovní neschopnosti dávky nemocenského pojištění. Občan, který se dopustil úmyslného činu, odpovídá zraněnému podle občanského zákoníka za škodu, která mu poškozením na zdraví vznikla, a proto je povinen podle tohoto ustanovení nahradit státu jednak náklady léčebné péče, jednak dávky nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení (zaopatření), které byly poškozenému poskytnuty. Počítá se s tím, že náhrada nebude přesahovat částku 10 000 Kčs, pokud nepůjde o čin způsobený úmyslně nebo v opilosti.
Nárok státu na náhradu nákladů a dávek není závislý na tom, zda zraněnému nebo pozůstalým po něm vznikla škoda a zda je nebo není uhrazena dávkami nemocenského pojištění nebo důchodového zabezpečení. Rozhodující ježe je tu osoba, která podle § 337 obč. zák. nebo podle zákona č. 63/1951 Sb. odpovídá za poškození na zdraví nebo smrt a že náklady a dávky, o jejichž náhradu jde, byly skutečně poskytnuty.
K §§ 20 a 21
Toto ustanovení se věrně neliší od ustanovení §§ 14 a 15 zákona č. 58/1956 Sb.
K § 22
Podle § 18 zákona č. 58/1956 Sb., spory o náhradu nákladů léčebné péče a dávek nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení (zaopatření) rozhodovaly soudy. Podle osnovy se v souladu se zásadou zvyšování pravomoci národních výborů toto právo přiznává okresním národním výborům.
K § 23
Ustanovení odstavce 2 je nutné proto, aby orgán, který podle vyhlášky vydané na základě odstavce 1 má uplatňovat a vymáhat nároky na náhradu uvedených nákladů a dávek, mohl požadovat pomoc v mezích jejich působnosti od všech státních orgánů, odborových orgánů a ostatních organizací.
K § 24
Úprava obsažená v tomto ustanovení odpovídá zásadě v pracovně právním zákonodárství dnes již obecně uplatňované.
K §§ 25 a 28
Ustanovení § 25 návrhu upravuje postih podniku, vůči němuž je pracovník v řádném pracovním poměru (srov. § 359 o. z.), především proti podniku, který postiženému odpovídá podle jiných předpisů (například podle §§ 337 a následujících občanského zákoníka, podle zákona č. 63/1951 Sb., o odpovědnosti za škody způsobené dopravním) prostředky, a popřípadě bodle jiných předpisů). Týká se zejména případů, kdy pracovník pracuje mimo své pravidelné pracoviště, například na montáži; průzkumu, na stavbě v jiném závodě než v závodě mateřském.
Jestliže škoda vznikla nedbalým jednáním pracovníka jiného podniku při výkonu jeho zaměstnání, má podnik, u něhož je postižený v pracovním poměru, postih jen proti tomuto jinému podniku, protože zavinění jeho pracovníků je zaviněním podniku. Tento jiný podnik volá pak své vlastní pracovníky k odpovědnosti podle zákona č. 71/1958 Sb., a pokud jde o členy jednotného zemědělského družstva, podle §§ 40-46 zákona č. 49/1959 Sb. Není tedy možné uplatnit nárok přímo proti pracovníkovi jiného podniku podle občanského zákoníka a tím obcházet zákon č. 71/1958 Sb. Také nárok na náhradu nákladů a dávek podle §§ 17 až 19 nelze uplatnit přímo proti pracovníkovi, který způsobil škodu z nedbalosti porušením povinností z pracovního poměru při výkonu zaměstnání. Podnik, který nahradil náklady a dávky podle §§ 17 až 19, má ovšem volat k odpovědnosti svého pracovníka, který z nedbalosti přivodil poškození na zdraví nebo smrt.
K §§ 27 a 28
Tato ustanovení mají povahu vykládacích pravidel. Jejich účelem je odstranit obtíže, které se vyskytovaly v praxi při provádění zákona č. 58/1956 Sb.
Vedoucí pracovníci na závodech a odboroví funkcionáři požadovali, aby přímo v navrhovaném zákoně byl vyjasněn pojem předpisů o bezpečnosti a ochraně zdraví při práci. Tomuto požadavku vyhovuje ustanovení § 27 odst. 1 návrhu.
K §§ 31 až 33
Návrh stanoví; že se podle něho posuzují i případy náhrady škod, které vznikly z pracovních úrazů, k nimž došlo před počátkem účinnosti navrhované úpravy, jakož i náhrady škod vzniklých nemocemi z povolání, které byly zjištěny před tímto dnem. Tato zásada platí však jenom potud, pokud nebyla o náhradě škody sjednána mezi poškozeným a podnikem dohoda nebo pokud nebylo o ní pravomocně rozhodnuto rozhodčím orgánem nebo soudem.
Zásada uvedená v § 31 odst. 2 má zabránit tomu, aby nedocházelo k velkým rozdílům mezi náhradou škody přiznanou před účinnosti navrhovaného zákona, kdy se náhrada poskytovala až do výše průměrného výdělku pracovníka bez jakéhokoliv omezení, a náhradu podle tohoto návrhu. U starých případů nebudou upravovány dávky, které nepřesahují spolu s výdělkem pracovníka a případným důchodem částku 2200 Kčs měsíčně bez ohledu na to; o jakou pracovní kategorií se jedná.
Ustanovení § 32 znamená novelizaci občanského zákoníka, pokud jde o výši náhrady při poškození na zdraví nebo smrti, k nimž došlo jinak než pracovním úrazem je totiž nutno zajistit, aby nedocházelo k nevýhodnějšímu posuzování pracovníků, kteří utrpěli úraz při plnění svých povinností vůči podniku, oproti těm, kteří byli poškozeni na zdraví mimo sféru pracovního poměru. Úprava zajišťuje preferenci odškodňování pracovních úrazů pro pracovníky I. a II. kategorie.
Bylo-li o výši náhrady při poškození na zdrav nebo smrti; k nimž došlo jinak než pracovním úrazem, již pravomocně rozhodnuto před 1. lednem 1962 budou přiznané náhrady vypláceny bez omezení uvedeného v § 32 i po 1. lednu 1962.
Počátek účinnosti nové úpravy se stanoví k 1. lednu 1962 nejen proto, aby soudy mohly start případy ukončit, nýbrž i proto, že je třeba, aby s obsahem zákona byli seznámeni vedoucí pracovníci, na závodech, odborářští funkcionáři a všichni ostatní pracující.
V Praze dne 3. listopadu 1961
Předseda vlády:
V. Široký v. r.
Předseda Ústřední rady odborů:
F. Zupka v. r.