Vynikajícím příznakem německého lidu jest, kromě jeho píle, jeho smyslu pro vąeobecnost a pořádek, jeho čistota v politických a hospodářských záleľitostech. Je nám, Němcům, za těľko spoluúčinkovati na půdě, kde je korupce na denním pořádku, a tmelem, který drľí vládní strany pohromadě.

Jsou dnes v českém lidu jiľ ąiroké kruhy, které volají proto po německých ministrech, aby korupcí zpustoąené obory byly jimi rekultivovány. Pojednávají-li Němci doma i v cizině o naąich bezútěąných poměrech, křičíte hned >neloyalita a velezrada<. Kdyľ ve vídeňském parlamentě pronesl zesnulý kolega Pernerstorfer výrok: >Kaľdý sluąný člověk musil býti jednou v ľivotě velezrádcem<, nalezl svými slovy největąího souhlasu na české straně. A dnes? Sejdou-li se v německém území tři staré pradleny, jiľ je na blízku ąpicl, a řekne-li jedna z těch tří: >Ten či onen prací práąek odstraní vąecko< a slyąel-li ąpicl cosi o práąku a >vąe odstraní<, mľikem jsou vąecky tři zatčeny pro velezradu. Tak to u vás dnes vypadá. Naąi ubozí němečtí státní zřízenci jsou českými kolegy ąpehováni a pronásledováni. Je prý v té příčině dokonce tajné ujednání mezi českými organisacemi a ministerstvy. Kaľdé nevinné slovo se zkomolí, překroutí, zkonstruuje se z toho nepřátelství proti státu a úředník je trestán, ne-li dokonce propuątěn. Byli byste na př. v Rakousku strpěli, aby byl předseda národní odborné organisace zároveň osobním referentem, jak tomu jest u plzeňského ředitelství státních drah? Zdatní a kvalifikovaní úředníci, i kdyľ ovládají čeątinu slovem i písmem, přesazují se pouze proto na méně cenná místa a pomíjí se při postupu, poněvadľ jsou Němci a poněvadľ pan personální referent zaopatřuje své přítelíčky ze svojí odborové organisace, i kdyľ nemají kvalifikace. Je faktem, ľe jsou dnes němečtí státní zaměstnanci revisními orgány pod hrozbou přesazení do českého jazykového území nuceni konati denně 10ti i více hodinnou práci, aniľ by při tom dostali haléře náhrady, kdeľto se jejich českým kolegům za vyřízení zbylé práce platí hodiny přes čas. Tak rozséváte hořkost v ąirokých kruzích německých státních zaměstnanců, jenľ s vaąí strany samé, připomínám slova býv. ministerského předsedy Tusara, dáno bylo vysvědčení loyality, ubíráte jim chu» a radost z práce a poąkozujete stát.

Odstraňování německého státního zaměstnance ze státní sluľby vymstí se jednou trpce na státu samém. Co v té příčině ľádáme, jest oprávněno. Předevąím ľádáme bezpečnost existence německého státního zaměstnance vůbec. Přísluąnost k německému národu a otázka jazyková nesmí zavdávati podnět, aby německý státní zaměstnanec byl připravován o svoji existenci. Máme dosti příkladů, ľe čeątí úředníci, kteří měli v Rakousku 20 a jeątě více sluľebních let, přes to neumí jeątě německy a od německých úředníků ľádáte, aby ovládali český jazyk úplně za rok či za dvě léta? ®ádáme tudíľ úlevy v otázce jazykové a to v té míře, aby se znalost českého jazyka poľadovala pouze potud, pokud je toho pro sluľbu potřebí. Musí se konečně jednou přestati s ąikanujícím přesazováním do českého území, jeľ slouľí pouze jednomu účelu, aby se počeą»ovaly německé obce. Lhůta přesazení za účelem osvojení si českého jazyka musí býti omezena, a nemají býti posíleni prosazením úředníci, kteří umějí česky a vykonávají bezvadně sluľbu. Dále ľádáme, aby byli němečtí státní zaměstnanci podle klíče povoláváni do správních korporací a aby se v stejné poměru bral zřetel na německý dorost.

(Předseda Práąek ujímá se předsednictví.)

To jsou poľadavky, které jsou v kaľdém právním státě vlastně samozřejmé a mluví zřetelnou řečí o útisku německého lidu, musí-li se jeątě ľádati toto samozřejmé právo. I v ryze hospodářských otázkách nakládá se s Němci zcela jinak, neľli s Čechy. Vezmeme jednou falknovskou uhelnou pánev. Falknovské uhlí narazí při dopravě na jedné straně na plzeňskou, na druhé straně na mosteckou pánev. Jediným odbytiątěm, jeľ přicházelo v úvahu, bylo pro Falknov Bavorsko. Kontingentováním, které vláda nařídila, pozbyl Falknov téměř celé odbytiątě v Bavorsku. Jiľ dnes, několik týdnů po stávce, je zase asi 400 horníků bez práce. Bylo by tudíľ povinností vlády, přispěti horníkům zavedením nouzové sazby a pouľitím falknovského uhlí na drahách a v jiných státních podnicích, bylo by její povinností zaopatřovati nezaměstnaným práci zahájením rekultivace pozemků zpustoąených dolováním. Bylo by její povinností zmírniti konečně jednou straąlivou bytovou nouzi, která ve Falknově panuje, pojetím obce Falknova do zákona o podpoře stavebního ruchu. Na místo toho zamýąlí se zříditi ze známého uhelného fondu representační dům, jehoľ si ľádný z dělníků nepřeje. Podal jsem jménem horníků proti tomuto záměru u ministerstva veřejných prací před měsíci protest. Činím k ministerstvu dotaz, proč se tomuto protestu nevyhovuje, a dále, zakládá-li se na pravdě, ľe byl tento fond v částce 9 a půl milionů vládou zabaven a jakým právem. Přáním dělnictva je, aby se tohoto fondu za bezútěąné situace, v jaké se nalézá, pouľilo k jeho podpoře.

Rovněľ takové zanedbávání nacházíme v oboru ąkolství. Pouze jediný případ. Nenajde se nikdo, kdo by neuznával veliké ceny občanské ąkoly pro ąiroké vrstvy lidové. Čtyřicet německých obcí v Čechách usiluje o zřízení občanských ąkol. Přes drahotu poskytly budovu a vąecky věcné potřeby, avąak zemský správní výbor, který má hraditi osobní náklad, odpírá souhlasu pouze proto, poněvadľ běľí právě o německé ąkoly.

A nyní ke kapitole pozemkové reformy. Samozřejmou povinností, kterou popírati byla by se i vláda sama ostýchala, bylo zabezpečení existence zaměstnanců při provádění t. zv. pozemkové reformy. Aby se vyhnula této povinnosti, jde-li o Němce, pouľívá vládá této vytáčky. Prohlaąuje: Ovąem, ľe zajią»ujeme existence zaměstnanců, jde-li o převzetí zabraných nemovitostí. Avąak, kde běľí o prodej z volné ruky celého velkostatku, který nelze se zřetelem na jasné znění zákonitých předpisů povaľovati za převzetí za účelem pozemkové reformy, nemá vůči zaměstnancům ľádné povinnosti. Na to nutno odvětiti, ľe tato odpověď vlády naprosto přehlíľí skutečný stav, jelikoľ jest pozemkový úřad předevąím zavázán neuděliti dříve povolení k t. zv. odprodeji z volné ruky, dokud není zabezpečena existence zaměstnanců. O nějakém skutečném odprodeji z volné ruky nelze se zřetelem k zákonům o pozemková reformě mluviti, nýbrľ také odprodej z volné ruky jest následkem vytvořeného zákonného stavu prodejem nuceným. Stát vydělává nesčetné miliony při dávce z majetku, která se zapravuje ve formě pozemků, majitel zase vydělává při odprodeji z volné ruky více, neľli při vlastní pozemkové reformě. Pouze zaměstnanci mají vyjíti při tom s holýma rukama. Protestujeme proti tomuto postupu a ľádáme, aby nebyli poąkozeni zaměstnanci, kteří touto famosní vytáčkou vlády přiąli o svoji existenci.

Tak daly by se po celé hodiny uváděti případy naąeho útlaku ve vąech oborech politického, kulturního a hospodářského ľivota. Je v tomto nakládání systém, kterému vy chcete a nevykládám vám nic nového. Snad působím vám tím dokonce radost, poněvadľ slyąíte z mých slov, jak jde a klape vąecko pěkně podle přání. Dnes opíjíte se svými úspěchy. Leč po kaľdém opojení dostaví se kocovina. Byl to kolega Klofáč, který jednou řekl: >Němci jsou s námi na jedné lodi. Budou-li ji sabotovati, zhynou s námi.< Tato slova, jeľ vystihují jádro věci, praví vąe, uznávají také význam německého lidu ve státě. Ona nám praví: ve vaąich rukou je ľivot a smrt, je váą osud, avąak i osud státu. Na konec dávám vám napomenutí: >Obra»te se, aby na vás jednou vaąe děti neľalovaly a neřekly vám: >Chtěli jste býti stráľci říąe, hrobaři jejími jste byli.< (Potlesk na levici.)

Předseda: Debata ke skupině druhé jest skončena. Zahajuji debatu ke skupině třetí a uděluji slovo jako prvnímu řečníkovi panu sen. dr Koperniczkymu.

Sen. dr Koperniczky (německy): Slavný senáte! Byly nám rozdány silné seąity rozpočtu jednotlivých ministerstev, abychom projevili svoje mínění o příjmech a vydáních zamýąlených pro budoucí rok. Výsledek zahájené rozpravy zde jest větąím dílem ostrá kritika. Z úst pánů senátorů, zúčastněných na rozpravě, ozývala se větąinou vąeobecná nespokojenost přes to, ľe konečný výsledek rozpočtu vykazuje v poměru k minulému roku menąí schodek.

Tato nespokojenost, která se zde projevuje, má svůj důvod v tom, ľe se uľilo spravedlivých námitek a výstrah, které jsme pronesli před rokem stran racionelní spořivosti jen v nepatrné míře a nikoliv na pravém místě. Před rokem jsem rovněľ upozornil, ľe na zájmy národních menąin jest přílią málo pamatováno a bylo mi proti tomu namítnuto, ľe 4 léta jsou jeątě přílią krátkou dobou, aby se mohlo s dostatek vyhověti vąem nárokům menąin. Nuľe, připouątím ľe ve 4 letech nemohlo se státi vąechno, čeho bychom byli mohli očekávati; toho vąak nemohu nahlédnouti, proč při dodrľování a uskutečňování zcela spravedlivě ľádané spořivosti musí právě národní menąiny republiky přinésti obě» zakrnění, obě» odříkání, obě» sebezapření. Proč při takové nouzi má se právě nejuboľejąím vyrvati poslední kus chleba z rukou a dáti jiným méně potřebným? Nebylo by daleko rozumnějąím, mnohem spravedlivějąím, k tomu také uspokojivějąím, ąetřiti u těch, kteří nouzi jeątě tak přílią necítí a vyplniti veliké, zející mezery nouze u těch, kteří toho potřebují nejvíce? Snad mi někdo namítne, ľe u nového státu jsou stále jeątě mezery; vláda zacpává tyto mezery předevąím tam, kde je nejdříve sama vidí. Avąak tato zásada otevírá dveře dokořán nespravedlivému nepotismu a jest také nespravedlivá, poněvadľ přece daně a jiná veřejná břemena v poměru majetku nesou vąichni občané stejnou měrou a podle nestranného uváľení spravedlnosti, největąí mezery dluľno ucpati nejdříve.

Necítím se povolán, vysloviti své mínění o odborech vąech ministerstev. Postačí mi seąít ąkolství, abych posílil svá tvrzení. Pátravý pohled o údajích seąitu XIII a XIIIA můľe a musí přesvědčiti kaľdého, jak na Slovensku a také zde jest hlavně maďarská kultura odstrkována, nebo úplně zcela zanedbávána. Je zde úplně opravně na poznámka, ľe z daní, jeľ platí maďarątí státní občané republice, jen mizivé nepatrné částky se uľívá ve prospěch maďarské osvěty. Nech» vąak provedou důkaz toho čísla, která uvedu. V první kapitole uvádějí se vydání ústředního ředitelství Kč 13,445.304. ®e se z této částky Maďarům nedostane ani haléře, víme vąichni, poněvadľ ani v ministerstvu ąkolství v Praze, ani ve ąkolském referátu v Bratislavě není jediného maďarského státního občana jako úředníka.

Pod titulem 2, který se vztahuje na ąkolní inspektorát, jest zařazeno 11,680.981 Kč vydání, z kteréľto částky jsou maďarątí státní občané z téhoľ důvodu rovněľ vyloučeni.

Pod titulem 3 jsou zařazena vydání na vysoké ąkoly v celé republice 114,462.117 Kč. Z této vysoké částky dostává se maďarským vysokým ąkolám 73.669 Kč a to jako plat úředníka a zřízence v Koąicích na právní akademii v likvidaci, a na některá vydání.

Pod titulem 4 jsou zařazena vydání na veąkeré střední ąkoly v republice téměř 100,000.000 Kč. Na této částí participuje celé Slovensko 14,716.294 Kč a z této částky nepřipadá na maďarské střední ąkoly více, neľ 1,894.124 Kč, tedy 1/8 částky připadající na Slovensko, naproti čemuľ vąak maďarské obyvatelstvo činí aspoň čtvrtinu obyvatelstva Slovenska.

Na podporu ústavů pro vzdělání učitelů vynakládá se v celé republice 13,363.574 Kč, z čehoľ připadá na Slovensko 2,452.063 Kč. Na vzdělání maďarských učitelů není z této částky vynaloľen ani jediný haléř, ač v Bratislavě jest zcela znamenitý ústav pro vzdělání učitelů. S učiteli a učitelkami tohoto ústavu nakládá vláda tak maceąsky, ľe nedostávají naprosto ľádné podpory, ač ąkolní inspektorát nemůľe proti těmto učitelům nalezli naprosto ľádných námitek a dokonce při častějąích příleľitostech byl nucen projeviti svou úplnou spokojenost. Učitelé tohoto ústava dostávali za maďarského reľimu značné subvence. Od r. 1919 bylo jim zakázáno přijímati od maďarské vlády nějakou subvenci. Lze to odůvodniti lehce, pak se vąak přece měla vláda nového státu postarati o subvence pro tento ústav, resp. učitele. U ministerstva byla podána. ľádost;o jmenovanou subvenci jíľ v květnu 1921, Slíbena byla několikráte, r. 1922 rozhodl prý pan ministr ąkolství také pod číslem 39626 o částce této subvence. Referent slíbil ředitelovi ústavu rukoudáním: >Pane řediteli, nyní jiľ to není slib, jest to definitivní ujiątění, ľe vąichni tři dostanete státní subvenci jeątě během tohoto měsíce června 1922, nejpozději počátkem července do rukou. Od té doby uplynulo l a půl roku a dobře zaslouľená subvence nebyla učitelům stále jeątě poslána. Učitelka tohoto ústavu, Gisela Schusterová, vyčerpala se při pracích mimo ąkolu, které konati musila, aby svou starou matku a svou nemocnou ąvakrovou přece nějak mohla ve velké bídě uľiviti, tak, ľe onemocněla a v říjnu 1922 v největąí bídě zemřela. Stará její matka můľe si uběhat nohy, aby mohla dosíci poľitků po své dceři; neľ marně. Prosím pana ministra naléhavě, aby tuto věc dal přísně vyąetřiti a oznámiti, abychom se dověděli, kde zůstaly vězeti tyto poľitky kdysi jiľ schválené a proč tyto vskutku zaslouľené poľitky nejsou po léta oněm čestně pracujícím učitelům vypláceny.

Pod titulem 6 jest sub l preliminováno na obyčejná a pravidelná vydání obecných ąkol na Slovensku 85,523.801 Kč; poněvadľ vąak jednotlivé třídy nejsou zde uvedeny zvláątě, nemohu udati, kolik se z toho má dostati maďarským ąkolám. Nemohu se vąak přece-vyhnouti, abych mezi specifikovanými vydáními nepoukázál na jeden velmi smutný.titul, v němľ jsou stanoveny podpory pro propuątěné a nepřevzaté učitele. Abych neztrácel mnoho času, chci jen z. mnoha-případů uvésti jeden. V časopise >Slovenská národní jednota<, v lučenském slovenském časopisu, sdělovala počátkem listopadu t. r. jedna propuątěná učitelka: Máme sice málo naděje, ľe si toho někdo povąimne, avąak v zájmu spravedlnosti jsme nuceny oznámiti veřejnosti tuto věc: Alľběta Hopfnerová vyučuje v Lučenci jako učitelka přes 30 let na státní obecné ąkole. ©kola byla maďarská, učitelka byla vzdělaná dívka, nezabývala se nikdy politikou, jen horlivým vyučováním dětí. ©kolní referát ji propustil přes to 1. listopadu 1919, nikoliv vąak po disciplinárním řízení, nýbrľ prostě bez vyąetřování, a od této doby odňal jí plat. Tak byla bez své viny bez chleba, ačkoliv se domnívala, ľe bude přeloľena na jinou maďarskou ąkolu, a ač později zaľádala o pensi, zůstala bez místa a bez pense. Ztrávila tedy těch pár haléřů, které si dosud vydělala. Aby se uľivila, dávala soukromé hodiny, brzy vąak i tyto přestaly. Dostavila se zima, na dříví a stravu a byt jest potřebí peněz, ona vąak stojí bez platu a bez pense, vydána na pospas bídě a hladu. Coľ Maďara právě tak bolí, jako Slováka. Chceme-li býti spravedliví, nemůľe nám v tom brániti okolnost, ľe jest Maďarkou, abychom věc této učitelky nevzali za svou, poněvadľ víme, ľe proti ní nemůľe býti vznesena skutečná ľaloba.< V tomto smyslu píąe slovenský časopis jeątě dále o pobuřujícím jednání proti maďarské učitelce.

V daląích titulech jsou zařazeny sub 7 pro kulturní spojení s cizinou 4,5 milionů, pro podporu studentů 7,5 milionů, sub 9 a 10 na umění, vědu a ústavy podporující domácí průmysl velmi pěkné částky. Také tyto odborné tituly nejsou specifikovány a není tedy zřejmo, zda a jak vysoko jest pamatováno v těchto odborech na maďarskou kulturu. Podle svého vlastního výroku ľádá pan ministr, aby ąkolská otázka nebyla posuzována s hlediska národního, nýbrľ se stanoviska potřeby. Této zásady chtěli bychom velmi rádi uľíti také na maďarské ąkoly. Maďarské ąkoly jsou vąak v poměru k maďarskému obyvatelstvu na Slovensku tak nepříznivě postaveny, jest jich tak málo, ľe naprosto nevyhovují kulturním potřebám maďarského obyvatelstva.

Na vysoké ąkoly jest v celé republice preliminováno přes 114 milionů, z toho připadá na maďarské vysoké ąkoly necelých 74.000 Kč, jak jiľ řečeno, jako likvidační částky. Na meritorní vysokoąkolské účely není zařazen ani haléř. Převládá snad mínění, ľe přes l milion maďarského obyvatelstva nepotřebuje vůbec ľádné vysokoąkolské kultury? Velmi mnoho maďarských mladíků jest nuceno, poněvadľ neumějí slovensky nebo česky, docházeti na německé vysoké ąkoly zde v Praze nebo v cizině. Neľ studium v cizině jest spojeno s nesmírnými vydáními a jinými potíľemi. Jak snadno by bylo lze tomuto zlu odpomoci, kdyby se při Komenského universitě v Bratislavě, kde se má v brzku stavěti nová universita, zřídily maďarské stolice jako pobočky, a jak by toto zařízení mohlo velmi přispětí k upokojení tolik suľovaného maďarského obyvatelstva. Právě tak podivně a tísnivě působí okolnost, ľe maďarská středoąkolská mládeľ - 660 ľáků - jest v Bratislavě vyučováno polodenně v budově německého reálného gymnasia. Tomuto pováľlivému stavu, na nějľ si rodičové mladých lidí stěľovali z důvodů zdravotních a jiných jiľ několikráte u různých úřadů, leč marně, bylo by lze přece odpomoci několika tisíci korunami, tedy minimální obětí. Velmi dobře by se k tomuto účelu hodily kadetní kasárny. Nedojde-li vbrzku k této nápravě, musí se zahnízditi v myslích podezření, ľe se má kultura maďarské menąiny omeziti také tímto způsobem, coľ by bylo přece těľkým pokleskem proti smlouvě st.-germainské, která zajią»uje menąinám ąkolské vyučování v jejich vlastním jazyku na státní útraty. Či chce snad někdo tvrditi, ľe maďarská kultura jest na niľąím stupni neľ Čechů, Slováků a Rusínů? To by prozrazovalo zajisté nesmírnou neznalost poměrů.

Při tomto bodě jsem nucen zmíniti se o zneuľití, jehoľ nelze pochopiti, které způsobilo v Bratislavě velikou sensaci a rozčilení. V Bratislavě jest sirotčinec známý pod jménem >Mariaschutz<. Byl postaven po choleře v létech 1830 ze sbírky, která byla tak vydatná, ľe r. 1832 byly pohromadě nejen peníze, potřebné na vystavění budovy, nýbrľ mohly býti zřízeny značné fundace na vydrľování 50-75 sirotků. Roku 1900 byla zřízena na místě staré budovy na mnohem příznivějąím místě krásná, velká a moderní budova a dána do správy >milosrdných sester sv. Vincence<. Tento sirotčinec - ač byl soukromým vlastnictvím a ve sluľbách humanity a osvěty - byl zabrán po prvé r. 1920 pro československý internát a to zabrán jen na jeden rok. Sirotci byli tehdy vyhnáni ze svého vlastního domova a nacpáni do několika nepotřebných, tmavých, vlhkých a nezdravých místností dětského útulku sv. Alľběty. Musily se tím spokojiti, neměly-li ubohé děti bez rodičů býti ponechány pod ąirým nebem. Kdyľ uplynul prvý rok v bídném stavu, nejen ľe nebyl sirotčinec opět obnoven, nýbrľ přes vąechen odpor a vąechny moľné ľádosti a námahy kuratoria znovu byl zabrán pro jmenovaný internát a to na neurčitou dobu. Vąechny moľné páky byly uvedeny do pohybu, aby se ubohým sirotkům dopomohlo z jejích ľalostného stavu k jejich vlastnímu domovu. Neľ marně. Sirotci musí i dále bydliti tak, ľe 60 dívek spí v jedné místnosti a 30 chlapců v místnosti jako díře, i kdyby snad vypukla dětská nákaza, jak se to stalo minulého roku, musí spáti zdraví s nemocnými společně, poněvadľ na oddělení nemocných nelze vůbec mysliti pro omezený počet místností. Pan president, jemuľ rodičové podali také ľádost, pověřil dvě ministerstva, ministerstvo ąkolství a ministerstvo veřejných prací úkolem, napraviti toto zlo, a přes to věc vázne bez vyhlídky na nějakou změnu. Coľ by při takovém nelidském rekvirování a nemilosrdném nakládání s nejuboľejąími dětmi, poněvadľ nemají rodičů, přísluąní páni ministři nenaąli potřebných peněz ve státní pokladně, tak ątědré pro jiné, méně důleľité účely, aby zajistili jiné přístřeąí pro internát, zajisté nikoli tak důleľitý? Na tyto okolnosti jsem myslil při svém tvrzení, ľe se mnohým lidem bere poslední kousek chleba z ruky a podporují se jiní, méně potřební. ®ádám a prosím pány ministry, pověřené panem presidentem, velmi naléhavě, aby se této věci co nejvřeleji ujali a aby přísluąným způsobem v nejkratąí době učinili přítrľ právě vylíčenému stavu.

Jeątě s jiným křiklavým poľadavkem maďarské menąiny chtěl bych zaklepati na citlivé srdce pana ministra ąkolství a národní osvěty, a to jest nedostatek maďarského ústavu pro vzdělání učitelů, poněvadľ na celém Slovensku není pro tento účel ani jediné ąkoly, kterou nutno přece pokládati, vzhledem na více neľ l milion Maďarů, za nesmírnou potřebu pro budoucnost maďarské kultury. Kdo bude příątě vyučovati na maďarských obecných ąkolách, jestliľe nyní ľijící maďarątí učitelé jednou vymrou? Nechci být tak zlomyslným a předpokládám, ľe přísluąné úřady nedoufají v takovýto obrat poměrů. Bude se mi proti tomu namítati, ľe ľádám přílią mnoho: paralelní stolice na Komenského universitě, celodenní vyučování na reálném gymnasiu a maďarský ústav pro vzdělání učitelů na Slovensku. To vąe přece stojí přílią mnoho peněz a kde se jich má nabrati? Nuľe, to vąe jsou samé kulturní potřeby, které jsou skutečně nutny a které také pro paritu nesmějí býti zanedbávány a konečně také bez čarodějnictví mohou býti opatřeny, ba dokonce sehnány býti musí. Najdou-li se peníze na podporu kulturních účelů ruské boląevické mládeľe, jestliľe se můľe dovolit vynakládat na zahraniční propagandu a zahraniční representační účely tolik milionů, jestliľe se cítíte oprávněnými udrľovati stav vojáků tak vysoký, a řekl bych tak luxusní, pak nesmí se také nedostávati palčivě potřebného příspěvku na vydrľování ąkol národní menąiny, která se snaľí přesně a s velkými obětmi dostáti svým povinnostem vůči státu. Nebo» jinak musili bychom i v budoucnosti přijmouti za smutnou pravdu, ľe se v naąem státě neměří stejnou měrou, coľ by přece nebylo důstojné právního státu. Bolestně musíme si stěľovati na "stav středoąkolských profesorů, kteří po převratu bez jakéhokoliv odůvodnění byli propuątěni, ač byli diplomovanými a zkouąenými učiteli, kteří do konce roku 1918-1919 vyučovali a vyhovujíce zmíněným poměrům, sloľili také státu poľadovaný slib loyality a ani stávkou, ani jinými nepřístojnostmi nedopustili se nějaké viny. Brzy se poznala nepřípustnost tohoto opatření a byla zmírněna tím, ľe ti, kdo mohli prokázati svou přísluąnost a tedy své státní občanství, dostali prozatím od ąkolního referátu 60 % svého bývalého platu. Konečné vyřízení záleľitostí bylo vąak odsunuto do budoucnosti a jeątě dnes leľí nevyřízeno ve ąkolském referáte. Toto řízení zvláątě postihuje ony profesory, jejichľ právní nárok byl jiľ deląí dobu prokázán, kteří slouľí 30-45 let, jsou otci rodin a občany státu a přece jeątě nejsou definitivně pensionováni podle nového pensijního zákona. Na to nelze vůbec spoléhati, ľe by byli přijati v Maďarsku, poněvadľ přísluąejí na Slovensko a mnoho let tam vyučovali. Jak dlouho musí jeątě tito sluľebníci kultury strádati, poněvadľ jíľ před 4 léty podali své ľádosti a na jejich vyřízení čekají s těľkými starostmi o ľivot.

V červenci 1922 ľádali od propuątěných profesorů, aby prokázali svou domovskou přísluąnost a své občanské právo. Těm, kteří si tyto doklady musili opatřiti teprve u ministerstva a nemohli jich tudíľ hned předloľiti, nebylo těchto 60 % vyplaceno. A poněvadľ se toto odnětí příjmů týká hlavně mladąích maďarských profesorů, táľi se, proč tito diplomovaní, osvědčení učitelé nejsou reaktivováni, ač o to ľádají 5 let. Proč se nedbá ľádostí těchto učitelů a proč se tyto ľádosti nepoąlou z Bratislavy k vyřízení ministerstvu ąkolství? Tato otázka jest tím oprávněnějąí, kdyľ se přece ví, ľe na maďarských středních ąkolách jest tak veliký nedostatek učitelů, ľe mnohý profesor musí vyučovati týdně 30-35 hodin a jinak jest také známo, ľe na mnohých středních ąkolách, jako v Lučenci a Levicích, byli ustanovení muľové bez zákonité kvalifikace a bez znalosti maďarského jazyka za profesory, ve kteréľto věci poslanec dr Körmendy Ékes podal nedávno také interpelaci v poslanecké sněmovně, Nominibus parco. Kdyby se někdo o věc zajímal podrobněji, mohl bych mu poslouľiti také jmény. Kam povedou takováto jmenování, ne-li ke zničení jmenovaných ąkol, zároveň vąak také k rozdmýchání hněvu a záątí v myslích proti takovémuto nakládání s maďarskými středními ąkolami a vůbec proti takovémuto makavému podceňování maďarské kultury. To jsme si od československého právního státu nezaslouľili. Proto se také nikdo nemůľe diviti, ľe budeme hlasovati proti návrhu.

Dne 15. listopadu byl úmrtní den velkého humanisty a velkého učence profesora Jána Amose Komenského. Tento den také oslavoval československý denní tisk s náleľitou národní pýchou a slávou přiměřenou vysoké učeností zemřelého. Dobře, honorem, cui honor. ®e vąak Komenský v době, kdy byl jako vyhnanec vykázán, byl přijat velmi přívětivě Zuzanou Loranffy, vdovou po maďarském kníľeti Jiřím Rákoczym I., učil na vysoké ąkole v Sárospataku jako profesor a velkoduąně byl podporován, to zdá se, ľe zde jest málo známo, nebo se o tom nechce věděti, aby se snad tím neupomínalo na nějaký pocit vděčnosti vůči maďarskému národu. Domnívám se vąak, ľe takové historické reminiscence mají býti přece také osvěľeny, aby se razila cesta bratrské dohodě, národností, poněvadľ přece i k nám blíľící se vánoční dny, volají tak nebesky krásně a přívětivě: >Chvála na výsostech Bohu, a pokoj lidem dobré vůle na zemi.< (Potlesk na levici.)